Gap ve zlatých devadesátých oblékal Ameriku, pak ale zaspal. Teď ho křísí muž, který zachránil Barbie

Americké značce dlouho chyběla jasná vize. Teď ale její byznys opět nabírá správný směr díky sázce na návrat do zlatých analogových dob.

Jiří BlatnýJiří Blatný

gapStory

Foto: Gap / Depositphotos / CzechCrunch

Richard Dickson ví, jak postavit na nohy uvadající značku

0Zobrazit komentáře

Trička a mikiny s velkým nápisem GAP na hrudi se nedají jen tak přehlédnout. Americká módní firma se koncem minulého století stala s nimi synonymem ležérního stylu. Poslední dvě desítky let se ale potýká s existenciální krizí. Zatímco jednu sezonu stavěla na levném oblečení pro každého, druhou vsadila na prémiové kusy pro náročné. Absence jasné vize se nakonec odrazila na popularitě a byznysových číslech. Blýská se ale na lepší časy. Značku staví zpátky na nohy člověk, kterému se podobný kousek už jednou povedl.

Americký Gap slavil největší úspěch v osmdesátých a devadesátých letech. Tehdy jeho oblečení nebylo jen na nošení, ale i součástí popkultury. Jeho tričko měl třeba na sobě ve filmu Návrat do budoucnosti herec Michael J. Fox. V roce 1992 Gap oblékl modelky na obálce ke stému výročí časopisu Vogue, o čtyři roky později si zase jeho černý rolák za tehdejších 26 dolarů oblékla herečka Sharon Stone na předávání Oscarů. A v roce 1998 pro stejnou akci zvolila jeho bílé košilové šaty.

Gap také figuroval v jednom ze skečů populárního komediálního pořadu Saturday Night Live a deník New York Times o značce napsal, že je „všudypřítomná jako McDonald’s… americká jako Mickey Mouse“. Jednoduše, Gap tehdy oblékal Ameriku.

Měřitelná forma úspěchu se dostala nejvýše v únoru 2000, kdy hodnota akcií Gapu byla na necelých padesáti třech dolarech. Pak ale značka postupně ztrácela svůj zvuk. Proč? Gap a jeho vedení se nedokázalo držet jednoho z klasických byznysových přikázání: „Innovate or die.“ Proto loni po sérii neúspěchů přišel nový ředitel Richard Dickson, který dříve pro hračkářského giganta Mattel vzkřísil jeho největší tahák, panenku Barbie.

Vše začalo 63 tisíci dolarů v San Franciscu, když v roce 1969 manželé Don a Doris Fisherovi dali dohromady úspory a otevřeli první obchod. Když přemýšleli, jak ho nazvou, jedna z variant zněla Pants and Discs, tedy Kalhoty a desky. Prodávali totiž docela zvláštní mix zboží: džíny značky Levi’s, hudební desky a videokazety. Nakonec ale Doris přišla se jménem Gap, které zůstalo dodnes.

Za výběrem sortimentu stála jednoduchá rovnice: džíny + hudba a video = zájem mladých. Taková matematika v analogovém pozdním dvacátém století fungovala a byznysu se dařilo. Gap se z kalifornské metropole rozpínal, až dobyl celé Spojené státy americké. Pomohlo i to, že pod vedením tehdejšího ředitele Mickeyho Drexlera na začátku 90. let přestal prodávat „levisky“ a vsadil na džíny s vlastním brandem. A protože byl denim v devadesátkách trend číslo jedna, sázka se ukázala jako správná.

Přidejte k tomu americkou nákupní horečku na konci milénia, která souvisela s rozmachem nákupních center, a máte recept na úspěch. Z Gapu se stal jeden z největších řetězců v nákupních galeriích a v Americe byl synonymem neformální módy. Po výstupu na vrchol se ale rychle objevil háček: s příchodem 21. století lidé stále méně chodili do obchodních center a nakupovali čím dál více na internetu. A Gap se ještě do nedávné minulosti s touto změnou nedokázal vyrovnat.

V roce 2020 oznámil, že do letošního roku zavře 30 procent svých kamenných prodejen v USA, včetně značky Banana Republic, která pod něj spadá. Kromě ní má Gap v portfoliu i další mezi Američany populární módní obchod Old Navy. Značky ovšem dlouho na sobě kanibalizovaly, protože nabízely obdobné oblečení mířené na stejné zákazníky. Nástup nových řetězců s dostupnou módou jako švédské H&M nebo španělská Zara také znamenal jednak odliv zákazníků, kteří si ještě pamatovali zlatá devadesátá, a zároveň nezájem těch mladých.

Gap samozřejmě negativním trendům jen nečinně nepřihlížel. Svěží vítr mu měla přinést třeba spolupráce s rapperem Kanyem Westem. Ten ale kvůli sporům ohledně smlouvy od spolupráce odstoupil na podzim 2022 a z potenciálního restartu kdysi slavné značky bylo jen mrzení. Jasný směr už v minulosti zkoušely Gapu vštípit těžké váhy byznysového světa, třeba ze světa mediálního (ze společnosti Walt Disney), farmaceutického i dopravního (Ford). Ale neúspěšně. Teď to ovšem vypadá, že by mohl zabrat přístup aktuálního šéfa Roberta Dicksona: řídit Gap ne jako módní, ale zábavní byznys.

Návrat do devadesátek

Když Dickson pro Mattel zachraňoval Barbie, zvolil jasnou cestu: osekat, co jde. Ze sedmnácti odstínů růžové tak byl rázem jeden (konkrétně Pantone 219). Samotná panenka se naopak dočkala více rozmanitých barev pleti a tvarů těla. Vůbec největší službu nicméně známé hračce udělal loňský kasovní trhák Barbie s Margot Robbie v hlavní roli. A Dickson byl jedním z jeho producentů.

Svět tehdy zachvátila „Barbiemanie“, film byl nominován na devět Oscarů, z nichž nakonec získal jednoho. Z pohledu Dicksona byl ale závěr jasný: mise splněna. Loni v srpnu tak dnes šestapadesátiletý Američan vyměnil plastové panenky a růžovou barvu za modrý denim a mikiny s kapucí a v Gapu, kde od roku 2022 působil ve správní radě, se přesunul na pozici ředitele. A snaží se znovu zažehnout plamen v očích zákazníků, kteří si ho pamatují z jeho vrcholu. Míří ale i na mladé, kteří ani nemusí tušit, že tričko s nápisem GAP a khaki kapsáče kdysi definovaly generaci. A plán? Návrat do 90. let.

Zábavní průmysl, kde Dickson dříve působil, a móda mají totiž k sobě docela blízko. Gap na to tak trochu zapomněl. „Móda je zábava. Příběh, který značku provází, je silnější než konkrétní produkt,“ říká pro deník Wall Street Journal Dickson.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

A začal úřadovat. Jako kreativního ředitele najal hvězdného módního návrháře Zaca Posena, který tvořil šaty pro gala představení třeba pro herečky Kate Winslet nebo Reese Witherspoon. Jestli v Mattelu zafungoval minimalismus, v Gapu se Dickson zaměřil na detaily. Po návštěvě obchodů si všiml, že hudba tam zákazníky spíše uspí, než aby je nabudila. Mdlé tóny tak vystřídaly veselejší a energičtější.

Na hudbu, která nutí k pohybu, vsadila značka i v nedávné kampani Linen Moves, česky Len v pohybu, ve které oblékla známou taneční skupinu Jungle. Tanečníci se ve videoklipu vlní v rytmu své písně Back on 74, která se na sociální síti TikTok stala virální. Jestli taková strategie Gapu bude dlouhodobě úspěšná, se teprve ukáže, náznaky už ale jsou.

V prvním letošním kvartálu Gap vykázal čistý zisk 158 milionů dolarů (3,6 miliardy korun), v předchozím období byl přitom ve ztrátě 18 milionů dolarů (410,5 milionu korun). Tržby v prvním čtvrtletí meziročně vzrostly přibližně o tři procenta na 3,39 miliardy dolarů. Podle Dicksona je to „poprvé po mnoha letech, kdy všechny značky Gapu vykázaly kladné výsledky“, řekl pro CNBC a už vyhlíží další příležitost, kdy Gap obleče celebritu do své tradičně ležérní módy.

Dřevostavby budují v Česku už 30 let. V pondělí přijedou na pozemek, ve čtvrtek stojí dům

Firma Atrium vsadila už před třiceti lety na prefabrikované díly. Části dřevostavby včetně dveří, oken či parapetů tak vzniknou už ve výrobě.

Eliška NováEliška Nová

atrium-13

Foto: Atrium

Firma Atrium vyrábí v Česku už třicet let dřevostavby

0Zobrazit komentáře

Ne, že by se v Česku nestavělo ze dřeva, beton a ocel ale v posledních desetiletích stavebnictví naprosto ovládly. Dřevo, aby člověk na staré chatě pohledal. Na dřevostavby začali lidé sázet teprve před pár lety. I tak ale v tuzemsku existují firmy, které se jimi zabývají už od devadesátek. Mezi ně patří společnost Atrium, která ročně vybuduje přes osmdesát rodinných domů, ale staví i školky nebo hotely.

Začátky nebyly jednoduché. Právě kvůli tomu, že šlo o dobu, kdy dřevostavby lidé vnímali s odstupem. Oldřich Šebek je ale stavěl v zahraničí, a tak se v Česku rozhodl založit si firmu postavenou na tom nejvoňavějším byznysu. „Založil ji v prosinci 1993 a je to tátovo první dítě. Já jsem to druhé, protože jsem se narodil až v únoru 1994. V té době se o moderních dřevostavbách nevědělo skoro nic, byť už nějaké firmy, které se tím zabývaly, existovaly,“ líčí dnes syn zakladatele Atria Jan.

Oldřich Šebek si tehdy pronajal část haly v zemědělském družstvu, a zatímco na jedné polovině se vyráběly domy ze dřeva, na druhé se opravovala zemědělská technika. „Vůbec si nedovedu představit, jak to tenkrát dělali,“ říká Šebek mladší. Zkušenosti měl jeho otec z firmy, která stavěla v Nizozemsku. Nelíbilo se mu ale jak. Čtyři roky nato už si Atrium mohlo dovolit koupit halu v Horažďovicích v Plzeňském kraji, v níž sídlí dodnes, a to s osmdesátkou zaměstnanců, projekčním oddělením, výrobou, čtyřmi stavbyvedoucími a reklamačním a servisním oddělením.

Už ve svých začátcích vsadilo Atrium na prefabrikované díly, jde o tradici převzatou ze zemí, které mají s dřevostavbami velké zkušenosti. „Není to tedy něco, co bychom vymysleli, snažíme se ale produkt někam posouvat,“ líčí šéf výroby Václav Brejcha, který je ve firmě už dvacet let.

Díky tomu, že se většina dílů připraví už ve výrobě, je samotná stavba velmi rychlá. Zatímco v pondělí přijede firma na pozemek, ve čtvrtek už je hotová střecha. Tím stavbě nehrozí velké riziko, že do ní kvůli dešti nebo sněhu zateče. „Byli jsme jednou na Pardubicku, kde na pozemku vedle nás stavěli zděnou stavbu. Když jsme jeli montovat, měli připravené lešení na fasádu. Blížili se tedy konci. Když jsme předávali, ještě nebyli hotoví,“ vypráví Šebek.

Rychlost souvisí právě s prefabrikovanými díly. Někteří dřevostavbaři si na staveniště přivezou řezivo a dům staví sloup po sloupku. Atrium vše připraví do takové míry, že jsou jednotlivé díly připravené včetně osazených oken, vchodových dveří nebo parapetů. Je to obálka, kterou stačí poskládat. Udělá i základovou desku, přípojky inženýrských sítí a vrchní stavbu včetně koupelny, může ale dodat také jen hrubou stavbu.

Horažďovická společnost staví především rodinné domy, posledních deset let jich vyrobí kolem osmdesáti až devadesáti ročně. Co dům, to originál. „Ke každému domu přistupujeme individuálně. I když si člověk vybere typovku, nestává se, že by ji jen mírně upravil. Většinou se ze vzoru jen vychází a pak se projekt přepracovává podle představ zákazníka. Třetí cesta je, že si s sebou člověk přinese malůvku na papíře,“ říká Šebek mladší. „Hodně oblíbená je Vela 115, která je obdélníkového tvaru. Postavíme jich patnáct až dvacet za rok, i tady ale platí, že má každá jiné řešení,“ dodává Brejcha.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Základní nosnou konstrukci tvoří KVH profily, což je stoprocentní smrkové dřevo a ve spodní části modřín, jenž daleko víc odolává změnám vlhkosti. Dále jsou díly vybaveny minerální vatou, zvenku je dřevovláknitá deska, což jsou v podstatě slisované piliny. Vnitřek tvoří speciální deska, která zajišťuje regulaci vodních par. „Používáme desku, nikoli folii, protože má protipožární, difuzní, ale i statickou funkci. Ojediněle ji někdo v Česku použije na jednotlivé projekty, ale my jsme asi jediní, kdo ji používá na každý,“ říká Šebek mladší. Zbytek stavby tvoří instalační předstěna, v níž je vedená voda či elektřina, a nakonec přijde sádrovláknitá deska, která má opět protipožární, ale také statické vlastnosti.

Už od roku 2013 pak Atrium vyrábí domy s difuzně otevřenou konstrukcí, která se v domě stará o odvětrání vodní páry a navíc vytváří příjemné celoroční klima. „Právě tahle změna v technologii byla tím nejzásadnějším krokem, který ovlivnil vnímání zákazníků a také jejich zájem,“ míní Šebek.

Výhod má dřevostavba několik. Stěny jsou tenké, v základu mají 34 centimetrů. Aby zděná stavba měla stejné tepelně-technické parametry, musel by to být přibližně dvojnásobek. Na zhruba sto metrech čtverečních se díky dřevu ušetří až deset metrů čtverečních plochy, tedy v zásadě jeden pokoj. Navzdory přesvědčení některých lidí mohou mít dřevostavby díky vývoji materiálů také lepší akustiku. Snáz se i likvidují nebo rozebírají a převážejí na jiné místo.

U ocele si řeknete, že není hořlavá, na požární odolnost je to ale absolutní katastrofa.

A co nebezpečí požáru? „Dřevařské státy, jako je Rakousko, Švédsko nebo Norsko, znají rozdíl mezi hořlavostí a požární odolností. U ocele si řeknete, že není hořlavá, na požární odolnost je to ale absolutní katastrofa. Často se lidí ptám, jestli někdy byli na pálení čarodějnic, kde se zapaluje v podstatě dřevěná konstrukce s velmi hořlavou výplní. Určitě víte, co ráno zbyde. Konstrukce stojí, protože dřevo odhořívá postupně,“ líčí Šebek s tím, že podobné je to i v domě, kde jsou navíc protipožární sádrovláknité desky. Zatímco uvnitř jsou hořlavé věci jako skříně, koberce a další, obálka domu je ona nosná konstrukce, která vydrží, a tak lidé stihnou uniknout.

K rodinným domům nyní Atrium přidává i další stavby, firma zaznamenala boom ve veřejných zakázkách. Je to dílem energetické situace a udržitelnosti v celé Evropě. V tom dřevo dominuje. V současné době tak společnost připravuje mateřskou školu, společenské centrum nebo hotelový komplex. V zakázkách nepřekáží ani soutěžení na cenu. Zatímco dřív vycházely dřevostavby dráž, teď se to vyrovnává. Nepočítá se totiž jen samotný materiál a práce, byť už i to začíná být srovnatelné, ale také ona energetická náročnost nebo to, jak dlouho se staví.

Částečně i proto má za sebou Atrium rekordní rok, kdy obrat dosáhl bezmála 400 milionů korun. Před tím to bylo několik let zhruba o sto milionů méně. Kromě Česka má firma jednu pobočku na Slovensku, devadesát procent budov ale postaví právě doma. Slovensko je na tom zatím podobně jako Česko před pár lety – má radši beton a cihly.