Každé rodičovství je jiné. Jeden rodič od začátku ví, že naplno naskočí do nové role a v kariéře si dá na několik měsíců, možná i let, pauzu. Druhý si naopak neumí představit, že by měl zmizet z pracovního prostředí, vzdát se kontaktu s kolegy, klienty a naplňujícím oborem. Ani jedna z variant není správná ani špatná, protože jestli je něco skutečně naprosto individuální, pak je to právě role matky a otce. Naše společnost by ale měla být nastavena tak, aby měli ženy i muži v tomto ohledu možnost volby – bez omezování a odsuzování.

I o tom jsme si povídali na srpnovém CzechCrunch Offlajnu Kariéra, nebo dítě aneb Můžu mít obojí?, na který se o své zkušenosti s rodičovstvím přišly podělit Danuše Nerudová, Alexandra Kala a Aneta Martinek. Všechny tři ženy byly ochotné sdílet velmi osobní zkušenosti související jak s jejich mateřstvím, tak s tím, jak se jim podařilo skloubit kariéru a péči o dítě.

Každá z žen pochází z jiného prostředí, má tak zcela odlišné zkušenosti a názory. Právě o pluralitu jde ale v případě podobně celospolečensky významného tématu především. Ne ve všem se panelistky shodly, ne se vším jistě ženy a muži v publiku souzněli, o to více se však ukázalo, jak důležité je podobné debaty otevírat. Protože jedině díky nim se mohou změnit zajeté stereotypy a narativy, které mnozí pokládají za jediné správné.

I přes to, že každá z vystupujících sdílela odlišný pohled na věc, spojuje je to, že se jim podařilo skloubit péči o dítě s působením ve vysoké pozici. Díky tomu se mohli divačky i diváci v publiku nechat inspirovat příběhem rektorky, zaměstnavatelky a top manažerky. Všechny se do pracovního procesu alespoň částečně vrátily v rozmezí jednoho až osmi týdnů.

Osvícení šéfové a podpora v týmu

„Velmi důležitý je osvícený šéf. Když jsem byla proděkankou na Mendelově univerzitě a otěhotněla jsem, děkanka byla velice chápavá. Akceptovala, že se budu chtít vrátit brzy po porodu a věděla, že budu schopná si věci zorganizovat. Navíc mi již před 17 lety umožnila pracovat doma. Právě tahle podpora flexibilního nastavení byla a je nesmírně důležitá,“ uvedla Danuše Nerudová.

Alexandra Kala dodala, že jako zaměstnavatelka dobře vidí, jak moc jsou rodiče efektivnější. Práci, kterou jiní zvládají na plný úvazek, dokážou stihnout i během úvazků zkrácených. „U nás ve firmě máme na rodičovské hlavně ženy. Takže vnímám, jak moc jsou maminky schopné si efektivitu vymoci i na svém okolí. Řeknou, že nemají čas na dlouhé schůzky, nemají čas na čtení dlouhých e-mailů – a najednou zjistíte, že to jde. Úplně jinak si vážíte svého času.“

Podle Anety Martinek je v tomto kontextu velmi důležitá také podpora týmu. „Já jsem měla velké štěstí v tom, že jsem se mohla spolehnout na to, že mě můj tým podrží. Při první cestě do práce tramvají jsem se bála, že malá bude plakat, a tak mi kolegyně přijela naproti, aby jela se mnou. Když malá onemocněla a já si musela změnit pracovní rozvrh, tým okamžitě reagoval. Hned si přerozdělili práci, něco jsme přehodili nebo odložili,“ vysvětlovala.

Zároveň jí ale nepřijde jako ideální řešení takové, kdy rodič pracuje po večerech a nemá tak čas na svůj osobní život. „Přála bych si, abychom v tomhle měli lepší příležitosti. Aby bylo více dětských skupin, firmy vytvářely skutečně flexibilní pracovní místa. Rodič by neměl pracovat na úkor svého osobního života. Není se pak čemu divit, že u psychiatrů končí s vyhořením často právě ženy na rodičovské dovolené.“

Z diskuse vyplynulo, že v práci je stěžejní komunikace. Člověk, který se rozhodne jít na rodičovskou a zároveň při tom pracovat, by měl týmu i zaměstnavateli říct, jaké má představy, možnosti a jak by chtěl být v pracovním procesu zapojený. Zaměstnavatel pak zároveň musí počítat s tím, že rodiče potřebují velkou míru flexibility, pochopení a zároveň také ujištění, že se s nimi počítá.

„Zaměstnavatel se vždycky umí nějak přizpůsobit. A musí se s rodičem domluvit podle individuálních potřeb. Pro rodiče je nesmírně důležité právě ujištění, že to půjde, že mohou pracovat flexibilně. Postupný návrat do práce krátce po narození miminka je pro řadu z nich mnohem lepší než návrat po dlouhém odmlčení, kdy člověk úplně vypadne z pracovního procesu,“ řekla Kala.

V této souvislosti se Danuše Nerudová dotkla tématu stigmatizování těhotných žen, se kterým se v naší společnosti setkáváme a kterého bychom se měli zbavit. „Mám pocit, že když žena otěhotnění, stává se toxickou. Jako by jí všechno končilo, protože je těhotná a do práce se vrátí až za spoustu let. Kolegové mají najednou pocit, že s ní nemusejí nic probírat, řešit dlouhodobé strategie… Přitom těhotné ženy mají snahu věci i nadále řešit a zajímá je, co se v práci děje.“

Rodičovství není jen rolí ženy

Kromě zmíněné toxicity je ale velkým problémem také to, že značná část společnosti vnímá rodičovství primárně jako ženskou roli. „Tatínků se na pohovorech nikdo neptá, jak budou zvládat, když bude dítě nemocné. Stále se u nás používá spojení, že ,dneska hlídá táta‘. Ale táta nehlídá. Táta je táta a rodiče jsou dva,“ poukázala Martinek. Sama se do práce naplno vrátila půl roku po rodičovské dovolené. Na druhý půlrok naskočil její manžel Daniel.

A i když jde v Česku o vzácnou zkušenost, protože na rodičovské dovolené jsou u nás necelá dvě procenta mužů, oba potvrzují, že je nesmírně cenná. „Amálka má s tátou úplně jiný vztah a s manželem jsme v péči o ni zcela rovnocenní. Neptá se mě, co má dělat, když je s ní. Mám pocit, že díky tomu, že s ní funguje úplně jinak než já, to z naší dcery dělá lepšího člověka. A tenhle přístup by se měl podporovat, jelikož péče o dítě není jen mateřství – je to rodičovství.“

Daniel Martinek, který seděl v publiku, ke své zkušenosti dodal, že pro nástup na rodičovskou dovolenou měl dva motivátory. Nechtěl být jenom táta, který přijde večer z práce, chvíli si pohraje se svou dcerou, jež pak usne, a on se ještě věnuje svým záležitostem. „S Anet navíc oba máme firmu, kterou musíme řídit a která nás naplňuje. Takže kdybych svojí ženě něco takového upřel, nebylo by to fér. Proč bych já měl něco tvořit a ona ne?“

Pro rodiče, kteří se nechtějí vzdát své kariéry – ať už je řeč o matce nebo otci – je důležité, aby udrželi kontakt se svým pracovním prostředím, měli možnost se dále rozvíjet a neztratili sebedůvěru a vhled do dění v oboru. Nejde přitom jen o osobní rovinu, ale také o tu společenskou.

„Pět let vychováváme lékařky na univerzitách. Jde o nejdražší studium, po kterém ženy na několik let odejdou na rodičovskou. Pak se musí učit všechno znova, nemluvě o tom, že jim uteče atestace. Pro společnost je tak daleko výhodnější využít naplno potenciál lidí, které vzdělává. A to lze jedině tak, že se podaří skloubit kariéru s rodičovstvím,“ dodala Nerudová.

Na další celospolečenský problém poukázala také Martinek. „V Česku máme přibližně 19procentní pay gap. A jedním z důvodů je ten, že ženy odcházejí na rodičovskou a do práce se vracejí po šesti, někdy až po deseti letech, kdy jsou po dlouhém výpadku z oboru nepřipravené, a tak dostanou plat, se kterým před lety odcházely. Moc bych si proto přála, aby měli ženy i muži možnost volby, ať už budou chtít při rodičovské pracovat jeden den v týdnu, dva dny, nebo vůbec. Systém by v tomhle neměl stavět překážky.“