Emise rostou příliš rychle a krajině nedáváme prostor k tomu, aby si s nimi sama poradila. Výsledkem jsou stále zrychlující klimatické změny, mezi jejichž symptomy patří vlny veder, vyschlá krajina a rozličné extrémní projevy počasí. A situace se bude nadále vyostřovat. Alespoň po následující tři dekády, a to za předpokladu, že do konce tohoto desetiletí globálně přijmeme opatření, která by mohla symptomy klimatických změn začít zmírňovat. „Desetiletí 2021 až 2030 je z hlediska odchodu od fosilních paliv globálně důležité. Pokud nenastartujeme proces snižování emisí a nesnížíme je do roku 2030 o 45 procent oproti roku 2010, ani nezahájíme řešení problému,“ říká klimatolog a meteorolog Radim Tolasz.

Současná energetická krize však spíše nahrává tomu, že potřebný odklon od fosilních paliv bude muset jít na nějakou chvíli na druhou kolej. Tolasz, který je zároveň vedoucím oddělení klimatické změny Českého hydrometeorologického ústavu, však podotýká, že jde řešení, ke kterému se musíme chtě nechtě uchýlit – ovšem za předpokladu, že tak učiníme jen na několik málo nadcházejících sezon. „Je to lepší než sklapnout podpatky a Putinovi říct, ať si dělá, co chce, hlavně ať nám dá plyn.“

Radim Tolasz je mimo jiné také českým zástupcem v Mezinárodním panelu pro změnu klimatu při OSN (IPCC), který od roku 1990 vydává hodnotící zprávy, v nichž přední klimatologové a zúčastněné vlády shrnují současné poznatky z celého světa o nebezpečí klimatických změn způsobených lidskou činností. Podle Tolasze je přitom IPCC ve svých výrocích velmi konzervativní, takže i přes to, že média na základě jeho zpráv informují o dramatickém vývoji, upozorňuje na to, že dopady klimatických změn budou pravděpodobně mnohem horší.

Jedním ze symptomů klimatické změny jsou vlny extrémních veder. Jde skutečně o něco, s čím se potýkáme až v posledních letech?
Horké vlny se nejen ve střední Evropě vyskytují stále častěji. Jsou delší a jejich teploty jsou vyšší – nejde ale o žádnou novinku, intenzivněji je zaznamenáváme zhruba 20 až 30 let. A když se podíváme do nepříliš vzdálené historie, třeba 100 let zpátky, vidíme, že se teploty nad 30 stupňů Celsia také vyskytovaly. Důležité ale je, že byly ojedinělé. Vystoupaly takto jen dvakrát třikrát za sezónu a lidé je považovali za něco zcela nepřirozeného. Minulý týden jsem měl v ruce kopii pražských novin z roku 1875, kde bylo napsáno, že v červenci bylo hrozné horko, protože teplota přesáhla 20 stupňů Celsia.

Znepokojivá je tedy četnost teplých dní?
Ano, těch horkých dní je nyní skutečně až třikrát více než před 50 lety. Většinou se takto označují dny, kdy teplota přesáhne 30 stupňů Celsia. Zároveň se rozšiřuje období, po které se zcela běžně takto vysoké teploty vyskytují. Ještě před nedávnem jsme se s nimi potýkali jen v červenci, teď je zaznamenáváme v červnu, v některých letech dokonce i v květnu. A velká část tropických dnů se přesouvá do srpna, což je hodně nezvyklé, protože v srpnu už jsou chladnější noci.

V čem je délka období, kdy se vyskytují velmi teplé dny, problematická?
Období, kdy se mohou vyskytovat horké dny, se nám z jednoho měsíce protáhlo na čtyři. A když se o tom bavíme s lidmi, ani mi nepřijde, že by z toho byl někdo znepokojený. Všichni si říkají, jak máme krásný podzim nebo že je pěkné, že léto přišlo tak brzy. Ale měli bychom nad tím přemýšlet, protože něco takového není v pořádku. Jde o nový normál, ale krajině trvá delší dobu, než se něčemu takovému přizpůsobí. Může to být až sto let. Člověku stačí jedna generace a pak extrémně teplé dny začne vnímat jako něco normálního. My už dnes považujeme léto s horkou vlnou za něco běžného, přitom předchozí generace to tak vůbec nevnímala.

Krajina se tedy adaptuje delší dobu. Jaké změny ekosystému nás čekají?
Na živočišnou říši nejsem expert, ale ze studií, které máme k dispozici, je zřejmé, že už probíhá migrace. Už dnes se vyskytují klíšťata na Sněžce, což bylo ještě před lety něco nepředstavitelného. Nejvíce téhle migraci podléhá hmyz a ptáci. Nečeká nás to za 20 let, děje se to již nyní. Stejně tak i botanici pozorují, že některé druhy trav či plísní se posouvají dále na sever, případně do vyšších nadmořských výšek, což nemusí být úplně na škodu, protože krajina je díky tomu rozmanitější.

Na druhou stranu to s sebou jistě nese i nějaká negativa.
Ano, nesmíme zapomenout na to, že pak naopak spousta druhů nebude moci vegetovat v jižnějších oblastech a v nižších nadmořských výškách. Nadmořská výška zároveň vytváří migrační hranici, za kterou se živočišné ani rostlinné druhy nedostanou. V Česku to je vrchol Sněžky se 1602 metry nad mořem. Výše už to u nás nepůjde, ale tyto jevy budeme pozorovat až tak za 50 let.

O kolik se tedy v současné době zvýšila průměrná teplota a od jakého období se vlastně při tomto vyhodnocování odrážíme?
V poslední době je běžné rozdíl oteplení vztahovat k období 1850 až 1900, které nazýváme jako předindustriální. Aktuálně udáváme, že jsme v porovnání s tímto obdobím globálně o 1,1 stupně Celsia výše.

Proč je číslo tak zásadní, i když jde o poměrně nenápadnou hodnotu?
Je pravda, že je globální průměr takto zesměšňován. Konkrétní hodnota teplotního nárůstu však záleží na tom, kde na planetě se nacházíme. Když jsme na severní polokouli, vzestup je vyšší, protože je na ní více pevniny a méně moře. V okamžiku, kdy jsme uprostřed nějakého kontinentu, tedy například u nás v Česku, dostáváme se na vzestup o 2,3 až 2,5 stupňů Celsia. Což znamená, že u nás jsme na dvojnásobku průměrného globálního růstu teploty. Pokud se tedy bavíme o tom, že teplota bude dále narůstat – optimistické odhady hovoří o zvýšení průměrně o 3 stupně na konci století –, v Česku se dostaneme na zvýšení v průměru o 6 stupňů.

Takže když máme nyní v srpnu průměrnou teplotu kolem 18 stupňů (včetně nočních teplot – pozn. red.), musíme se připravit na to, že bude vyšší ještě o dalších šest?
Ano, na konci století tomu tak bude. Nestane se to skokově, ale i tak je z našeho pohledu vzestup skutečně rychlý. Dnes se můžeme podívat na mapě, kde je nyní teplota na jih od nás průměrně o 6 stupňů vyšší. Bavíme se o polohách například ve Slovinsku. A vidíme, jak to tam vypadá, pokud tedy nejsme na horách. Úplně jiné počasí, srážkový režim a jiná fauna a flóra. Přizpůsobit se tomu šestistupňovému rozdílu nebude úplně jednoduché.

Je nějaký ukazatel, kterým se podle vás Česko ve světovém kontextu co do klimatické změny vymyká?
Těžko bych hledal něco, čím se vymykáme. Na jedné straně máme velké štěstí, že jsme ve střední Evropě, kde je vliv klimatu mírnější – jsme v mírném pásmu, nemáme tady hurikány, tajfuny ani přílivové vlny, protože nemáme moře. Na druhou stranu přibývá extrémů. Nejde jen o povodně, ale také vichřice a suchá období. A sucho a fakt, že v krajině začíná chybět voda, je něco, co se v Česku v následujících letech nenapraví. Naše modely sice ukazují, že další desetiletí by mohlo být vlhčí, ale ne nijak extrémně.

Můžete přiblížit proces, který způsobuje, že je naše krajina stále sušší?
Při vyšší teplotě dochází k vyššímu výparu. Srážky jsou plus minus pořád stejné nebo nižší než dlouhodobé průměry. Což ale vede k tomu, že je krajina vysušená, a to i v okamžiku, kdy nám týden prší nebo máme chladnější počasí přes léto. Voda se ale nikde neztrácí.

A kde tedy je, když není v krajině?
Lidé se domnívají, že když se voda vypaří, musí se přece někde vypršet. Není tomu tak. V okamžiku, kdy je teplejší atmosféra, má schopnost udržet větší množství vody ve formě vodní páry. A vodní pára není oblačnost – oblačnost jsou vodní kapky nebo drobné krystalky ledu. Vodní pára je v atmosféře všude kolem nás, nevidíme ji. A samozřejmě někde chybí: v oceánech, v jezerech, řekách a také v krajině. Navíc to, že je více vodní páry v atmosféře a vyšší teplota vede k tomu, že se snáze startují procesy kondenzace – vznikají tak velká bouřková oblaka, ze kterých se vyprší ohromné množství vody na malém území. Vzpomeňme si na loňské povodně v Německu.

Má vodní pára v atmosféře ještě nějaký další vliv na klima?
Vodní pára je jeden ze skleníkových plynů. Hodně mluvíme o oxidu uhličitém a metanu, ale neříkáme nic o vodní páře, protože to je součást atmosféry, kterou člověk nijak nepřidává. Ale když máme dlouhodobě vyšší teplotu a množství vodní páry se v atmosféře zvyšuje, roste tím i skleníkový efekt. A tohle bude v následujících desetiletích pokračovat, protože atmosféra se bude nadále ohřívat.

Mám dojem, že v dnešní době už je alespoň obecně přijímaný narativ, že spoluviníkem klimatické změny je člověk. Vnímáte to také tak?
Bohužel nikoliv. Stále existují skupiny lidí, kteří podíl člověka na současných změnách zpochybňují, říkají, že si vymýšlíme, že nemáme dostatek dat. Určitě je jednodušší nechat věcem vše jak je a nestarat se o to, že bychom měli převzít za nastalou situaci zodpovědnost a snažit se s ní něco dělat. U mnoha lidí je v tom i určitý záměr, mají totiž rozběhnuté obchody, které jsou přímo závislé na tom, že se těží a spaluje uhlí a ropa. Už tak 20 let se mluví o tom, že bychom měli něco dělat, ale realita je stále stejná. Emise stoupají, globální rozloha lesů klesá, produkujeme větší množství skleníkových plynů a špatně se staráme o krajinu. Lidstvo o tom mluví a přijímá různé dohody a závazky, ale pořád by se dalo říct, že člověk si svou spoluzodpovědnost spíše neuvědomil a nic zásadního proti člověkem vyvolané klimatické změně nedělá.

Spousta zemí ale přece jen nějaká opatření přijala, nebo ne?
Některé země se snaží snižovat emise. I u nás od roku 1990 do roku 2015 klesly, ale pak bohužel i kvůli kůrovcové kalamitě začaly opět růst. Jsou oblasti, ve kterých k situaci přistupují zodpovědně a emise úspěšně snižují. Ale na druhé straně spektra jsou velké oblasti, kde emise pořád rostou. Řeč je například o Číně, Indii nebo Brazílii. Přestože se snaží, mají velké množství obyvatel, chtějí se rozvíjet a k tomu potřebují ohromné množství energie. A jelikož nemají dostatek možností, jak ji získávat prostřednictvím obnovitelných zdrojů nebo z jádra, musí se uchylovat k technologiím, kvůli kterým emise rostou. Co se tedy podaří ušetřit v Evropě a ve Spojených státech, z hlediska globálního klimatu dodotují rozvojové země.

Vy jste součástí mezivládního panelu pro změnu klimatu při OSN (IPCC), který koordinuje vznik speciálních zpráv pro implementaci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. V té poslední stálo, alespoň podle zpráv, které proběhly mediálním prostorem, že máme tři roky na odklon od fosilních paliv. Je tomu skutečně tak?
Hovoříte o zprávě, která se jmenovala Oteplení o 1,5 stupně Celsia. A v případě informace o třech letech na odklon od fosilních paliv šlo o mediální chybu a politické nepochopení. Ve zprávě totiž nenajdete informaci, že do tří let od jejího vydání musíme opustit fosilní paliva. Ve zprávě stojí, že desetiletí 2021 až 2030 je z hlediska odchodu od fosilních paliv globálně důležité. Pokud nenastartujeme proces snižování emisí a nesnížíme je do roku 2030 o 45 procent oproti roku 2010, ani nezahájíme řešení problému.

Jak je možné, že k takovému špatnému výkladu došlo?
Bohužel se často stává, že někdo, kdo situaci nerozumí, řekne nějaký nesmysl – byť v dobré víře. Konkrétně informaci o třech letech hodně propagoval i princ Charles, média i politici to pak začali přebírat. V mediálním prostoru podobné informace zůstávají a my klimatologové za ně pak dostáváme čočku. Je mi jasné, že lidé nám budou za několik let říkat: „Vy jste tvrdili, že máme tři roky na odchod od fosilních paliv, přitom pořád spalujeme stejně a nic se nestalo, svět neshořel.“ Takových příkladů bych za svou kariéru našel více. Vždycky se najde někdo, kdo to proti nám použije.

A co nejnovější zprávy týče – je něco, v čem se liší od těch předchozích?
Jde o šestou zprávu, a když se podíváte na ty předchozí, zjistíte, že obsah je v zásadě pořád stejný, ale zvyšuje se spolehlivost údajů a množství dokladů, které říkají, že situace je taková jaká je. A za historii od roku 1990, kdy vyšla první zpráva, si umíme vzít odhady, které vznikly v první zprávě a můžeme se podívat na realitu. Je to 30 let a nyní můžeme hodně dobře doložit, že IPCC celých 30 let říká něco, co se teď začíná naplňovat.

Co hlavního z poslední zprávy tedy vychází?
Lidé, kteří datům rozumí, se podívají na pravděpodobné odhady a dojdou k tomu, že IPCC je příliš konzervativní a podceňuje to, co říká. Realita za 30 let bude ve skutečnosti mnohem horší než taková, o které čteme dnes ve zprávách. Emise totiž pořád rostou, krajině dáváme zabrat a nedáváme jí prostor k tomu, aby si s nimi sama poradila. Vnitřně tedy usuzuji, že situace bude za tři dekády horší, než teď uvádí IPCC. Vede mě k tomu ještě jedno poznání, které na našich modelech dobře vidíme. Ať do nich totiž zadáme jakákoliv klimatická opatření, model v prvních 20 až 30 letech počítá pořád stejně. Klimatický systém má totiž velkou setrvačnost. My sice můžeme přijmout nějaká opatření, ale klimatu jako takovému bude trvat několik desetiletí, než to pozná.

Co všechno by se tedy teď muselo stát, aby se situace obrátila k lepšímu, byť třeba až za 30 až 40 let?
Na to je jednoduchá odpověď. Kromě fosilních paliv a emisí skleníkových plynů, se musíme starat o něco, čemu říkáme propady skleníkových plynů. V krajině existují ekosystémy, které pohlcují a zpracovávají oxid uhličitý. A my se o ně špatně staráme. Podívejte se, co udělala kůrovcová kalamita v Česku, nebo na to, jak globálně mizí lesy. Nedávno jsem viděl statistiku, že roční úbytek lesů je minimálně 50 tisíc kilometrů čtverečních. A když si uvědomíte, kolik takový les zpracuje skleníkových plynů, je zřejmé, že pokles zelené plochy zvyšuje dopad toho, že emitujeme skleníkové plyny.

Takže by mohlo významně pomoci, kdybychom méně káceli a více sázeli lesy?
Mohli bychom tím zpomalit tempo růstu koncentrace skleníkových plynů. Podle modelů si ekosystémy poradí zhruba s 60 procenty antropogenních emisí – včetně oceánů, nejde jen o suchozemské ekosystémy. Lidé dlouhodobě produkují emise, ale v systému jich zůstává jen 40 procent. A těch 40 procent je zodpovědných za to, že se dnes otepluje. Koncentrace skleníkových plynů, která je nyní 420 částic na jeden milion, tak není ten hlavní problém. Problémem je rychlost, s jakou koncentrace narůstá – krajina si s ní nestíhá poradit. Takže kdyby se nám podařilo snížit emise o 40 procent, ekosystémy to začnou zvládat. Když o 50 procent, zvládnou to rychleji a my bychom nadále mohli mít uhelné elektrárny a jezdit v benzínových autech. Proto říkáme, že bychom do roku 2030 měli emise snížit globálně o 55 procent v porovnání s rokem 2010. To je hranice, od které se krajina začne zotavovat z přemíry uhlíku. Klimatu můžeme pomoct tím, že budeme vysazovat lesy, starat se o oceán a lépe hospodařit na našich polích a loukách.

Na závěr se musím zeptat na současnou energetickou krizi. Nemáte strach z toho, že půjde odklon od fosilních paliv úplně stranou?
Nemám z toho strach, protože je to realita, se kterou nic neuděláme. Situace se vyvinula tímto způsobem a my si musíme přiznat, že energii potřebujeme. V posledních deseti letech jsme se nesnažili urychlit odklon od fosilních paliv, přestože jsme věděli, že to musíme udělat. Takže teď sklízíme plody svého chování. Kdybychom měli větší podíl obnovitelných zdrojů a jádra, tolik nás to dnes nepálí. Ale s tím teď nic neuděláme a je pravděpodobné, že výroba energie z fosilních paliv bude v následujících třech sezónách významnější.

I vy jako klimatolog bojující za odklon od fosilních paliv tedy schvalujete, že se změna na nějakou dobu odročí?
Pokud se někdo nerozhodne pálit uhlí po dobu dalších 30 let, pak ano. Určitě bychom se měli zamyslet nad tím, že jsme měli poslouchat vědu a chovat se jinak. A využívání fosilních paliv, třeba uhlí, bychom měli brát jako dočasné řešení. Odklon od čistějšího energetického režimu lidstvo musí udělat. Ale je to lepší řešení, než sklapnout podpatky a Putinovi říct, ať si dělá, co chce, hlavně ať nám dá plyn. Takový přístup by byl o dost horší než to, že budeme pár sezon spalovat více uhlí.