V malém městečku Halberstadt v Německu právě probíhá interpretace jednoho z nejzajímavějších hudebních děl 20. století. Začala před devatenácti lety, přesně 5. září roku 2001, a dohrání posledního tónu se nejspíš nikdo, kdo nyní žije, nedočká. Závěr tohoto „koncertu“ má totiž proběhnout v roce 2640, tedy 639 let od jeho začátku. Jedná se tak o jednu z nejdelších hudebních performancí v dějinách.

Pokud nás dnes skladba nezaujme do několika vteřin, často to znamená, že nás jako posluchače okamžitě ztratila. Podobně prchavé jsou hudební trendy, které se mění mezi ročními obdobími a na někdejší hit si o pár měsíců později už může vzpomenout málokdo. Ačkoliv je tak ovšem často konzumována, hudba je – stejně jako všechny ostatní formy umění – věčná, pokud alespoň existuje nějaký její záznam.

Nejstarší dochovaná kompletní hudební kompozice pochází nejspíš z druhého století před naším letopočtem z antického Řecka. Seikilova píseň, k níž známe jak melodii, tak text, se zachovala díky zápisu vyrytému na náhrobním kameni a přibližný překlad slov je velice příznačný: „Vy hořící pochodně, nesmutněte. I za dlouhý život, čas si žádá svou daň.“

V dnešním světě streamovacích služeb a playlistů si ale roli hudby v kultuře a její hodnotu mnohdy vůbec neuvědomujeme. To, co probíhá v kostele sv. Burchardiho v Německu, má právě tyto aspekty zdůrazňovat. Můžeme si živě vyslechnout interpretaci hudebního díla, která má délku našeho života překročit o časový úsek natolik dlouhý, že si ho ani nedokážeme pořádně představit. Sám autor kompozice, John Cage, zemřel několik let před začátkem tohoto zvláštního „koncertu“.

Americký skladatel v průběhu celé své umělecké kariéry zkoumal možnosti a hranice nástrojů, hudby i zvuku v obecnějším měřítku. Například jeho nejslavnější dílo nese název 4’33’’, které označuje jedinou vlastnost kompozice – její délku (4 minuty 33 vteřin). Skladba totiž neobsahuje jediný tón, v žádném případě ovšem nelze říct, že je pouze tichem. Cage dokonce zjistil, že pokud má být předváděna lidem, dokonalým tichem být nikdy nemůže.

Notový zápis skladby totiž neobsahuje pauzy, které by nástrojům říkaly, že mají být v daném místě potichu. Místo toho neobsahuje tóny. To znamená, že součástí skladby se stávají veškeré zvuky vzniknuvší při její interpretaci, takže ruchy publika i umělců, náhodné zazvonění telefonu nebo déšť za okny. Dokonce v místnosti pohlcující veškerý zvuk můžeme slyšet vlastní tep pulzující v hlavě.

V případě skladby pojmenované As Slow as Possible (Tak pomalu, jak jen to je možné; krátce ASLSP) Cage zvolil zcela opačný přístup. Napsal relativně konvenční, ač avantgardně znějící varhanní píseň s melodiemi, rytmem i časovými vztahy. Nespecifikoval však tempo, jakým se má kompozice hrát, tudíž ani její předpokládanou délku. Podle toho, jak dlouho budeme hrát nejkratší tón, tak může interpretace trvat pár desítek vteřin i stovky let.

První živé předvedení ASLSP trvalo 29 minut, druhé 71 minut a objevili se umělci, kteří hraním skladby strávili i více než deset hodin v kuse. Na konci předchozího milénia se však začala scházet skupina muzikologů, filozofů a teologů a začali diskutovat o naprosto radikální interpretaci Cageova díla. Varhany jsou totiž jediným tradičním hudebním nástrojem, který dokáže hrát daný tón takřka neomezeně dlouho.

Délku 639 let skupina vybrala následovně: první moderní verze mechanických varhan byla dostavěna v roce 1361. Od té doby do roku 2000, kdy bylo navrhované datum začátku interpretace, uběhlo 639 let. Pro unikátní projekt byl zároveň postaven speciální nástroj, do něhož jsou další píšťaly postupně umisťovány, když má zaznít tón, který je vyžaduje. Samotné varhany tak vznikají zároveň s rozvíjením skladby a dále podtrhují váhu celého projektu.

Silně koncepční rozměr má také místo, kde performance probíhá. Právě v kostele sv. Burchardihu byl totiž významný hudební nástroj v roce 1361 umístěn. Dnes se už dávno nejedná o posvátné místo, alespoň ne v náboženském smyslu. Nyní objekt působí spíše jako chrám času, s oprýskanými stěnami plnými historie a tichým zněním stovky let dlouhé skladby.

Stovky a tisíce let dlouhé hudební performance

Dosud nejdelší živý „koncert“ v dějinách lidstva začal 5. září roku 2001 pauzou dlouhou sedmnáct měsíců, první zvuk tedy z nástroje vyšel až 5. února roku 2003. Od té doby proběhlo čtrnáct změn hraného tónu, naposledy 5. září letošního roku, tedy před pěti dny. Tento interval mezi dvěma znějícími akordy byl nejdelší za celou plánovanou délku skladby a trval téměř sedm let. Příští změna nastane 5. února roku 2022.

Už nyní se při devatenácti letech jedná o jednu z nejdelších živých hudebních performancí, avšak ne tu nejdelší. Prvenství drží kompozice s názvem Longplayer od britského skladatele Jema Finera. Jejím základem je dvacetiminutový zkomponovaný soubor tónů, který je doplněný o algoritmus automaticky generující další průběh. Tímto způsobem má celá skladba, hraná na tibetské mísy, bez opakování trvat přesně tisíc let.

Jelikož Longplayer není vázaný na žádný specifický nástroj ani médium, může být přehráván kdekoliv a kdykoliv. Živá interpretace tak začala 1. ledna roku 2000 a skončit má 31. prosince roku 2999. Mezi tím ji lze slyšet na několika místech po celém světě, na internetu a dokonce i prostřednictvím aplikace s názvem Longplayer.

Aplikace nereprodukuje živé znění skladby, je s ní ale přesně synchronizovaná – kdykoliv si tak můžeme pustit právě aktuální sekci kompozice. Její tvůrci si pak neodpustili odkaz na první iPod, který se v reklamách chlubil sloganem „tisíc písní ve tvé kapse“. Longplayer jde mnohem dál a v popisu tvrdí „tisíc let hudby ve tvé kapse“.

Zejména interpretace Cageova As Long as Possible (ve verzi pro varhany pojmenované ORGAN2/ASLSP) představuje zcela unikátní lidský projekt. Na jednu stranu působí podobně jako statické monumenty architektury a designu, přetrvávající po mnoho generací. Na stranu druhou můžeme neustále živě vnímat běh času skrze skladbu, která má naprostou většinu posluchačů přetrvat.

Vše přitom spoléhá na mezigenerační úsilí, díky němuž bude šest století dlouhý koncert pokračovat. I když tak u varhan fyzicky nesedí člověk a nehraje roky trvající tóny, jednoznačně se jedná o performanci, jež by bez pokračujícího lidského vkladu nemohla proběhnout. Zatímco například vydání alba Folklore od Taylor Swift pohltilo kulturní diskuzi na několik týdnů, ORGAN2/ASLSP zachycuje běh času napříč věky. Obojí je přitom stejně věčné.