Každé jeho video si na YouTubu pustí desítky tisíc lidí, na Instagramu má přes 150 tisíc sledujících, nedávno získal cenu pro nejlepší podcast za svůj pořad na slovenské Evropě 2, patří mu úspěšné tréninkové centrum, miluje módní kecky a na těle má spoustu trendy kérek. Jedna z nich říká: „Nezabudni si vozík!“ Bekim Aziri je tak trochu jiný podnikatel, influencer a komik – po úrazu na kole totiž zůstal ochrnutý. Je ale živoucím důkazem toho, že nemá cenu klesat na mysli.

Do roku 2005, tedy do jeho osmnáctých narozenin, byla pro Bekima Aziriho (část rodiny pochází z Albánie) kola vším. Jezdil bikrosové závody a chystal se na dráhu sportovního profesionála. Kola jsou pro něj vším i dnes, jen jiná – ta na invalidním vozíku. Po úrazu na přerovské dráze ho odvezli do nemocnice v Olomouci s rozdrcenými obratli C4 a C5 a těžce poraněnou míchou. „Doktoři mi dávali šanci jedno procento, že budu chodit nebo sám jíst,“ říká vítězoslavně.

Bojovníkem byl při šlapání do pedálů a bojovníkem zůstal i po nehodě. Navíc nevýhodu otočil do výhody – postupně se z něj, i protože má rád pozornost, stal jeden z nejznámějších Slováků. Hodně přitom staví na humoru, takže když pronáší z pódií vtipy a skeče, nebývá to stand-up comedy, ale sit-down tragedy, pasoval se do role dvojníka slavného MMA bijce Connora McGregora a na sociálních sítích neváhá s nadsázkou ukazovat, jakými předsudky lidé na Slovensku trpí.

Za těch bezmála dvacet let, co je Bekim Aziri na vozíku, toho stihl docela dost – vydal dvě hiphopové desky, účinkoval v komediální sérii Temné kecy, na YouTubu (kde vystupuje s nikem Bekim Chromá Noha) má vlastní pořad To nemyslíš vážně, na Evropě 2 týden co týden moderuje talkshow Horúce kreslo, dává přednášky ve školách a spoluvlastní populární fitness centrum CrossFit. Jde o koncept inspirovaný známou americkou sítí, již si ovšem Bekim a spol. upravili k obrazu svému.

Právě díky CrossFitu se z Pezinku, jinak nepříliš zajímavého středně velkého města kousek od Bratislavy, stalo v posledních letech místo, o kterém si povídá čím dál víc nejen vozíčkářů, ale i fyzioterapeutů a expertů na rehabilitace. Bekim se svým parťákem Michalem Hančíkem tam vybudovali místo, kam se sjíždí lidé z Česka i Slovenska a učí se tam znovu chodit nebo aspoň lépe pracovat se svým nemocným tělem. „Je to něco, co po mně zůstane,“ říká pětatřicetiletý Bekim Aziri v rozhovoru pro CzechCrunch, během nějž jsme si proti novinářským zvyklostem tykali. Jednak se známe, jednak je pro něj tykání stejně samozřejmé jako pro Jaromíra Jágra.

Když se tě zeptám, kdo vlastně jsi, tak co mi odpovíš?
Občas o tom přemýšlím… Asi nějaká postavička. Donedávna jsem byl hlavně komik, dělal jsem živá vystoupení, bavil jsem lidi. Jenže mě to přestalo bavit. Sice se tomu pořád ještě tu a tam věnuju, ale už ani zdaleka nejezdím patnáct show měsíčně jako dřív. Přibylo mi naopak poptávek od škol a firem, abych jim udělal stand-up a zároveň řekl něco o sobě. Takže vyprávím, co se mi stalo, a prokládám to vtipy, aby se lidé zasmáli. Tenhle formát motivačních přednášek, které obsahují i humor, mě momentálně baví nejvíc.

Takže takové TEDx talks mixované se stand-upy komedií.
Přesně. Ostatně byl jsem před nějakou dobou v Česku na TEDx, ale to jsem ještě neuměl tak dobře mluvit. Miluju srandu, ale ještě větší smysl mi dává, když lidem můžu něco předat. A můj příběh přece jen určité ponaučení přináší, už jsem s ním projel všechny dětské domovy na Slovensku. No a pak mám i talkshow v rádiu, mám vlastní podcast…

Nedávno jsi dostal cenu za nejlepší slovenský podcast, že?
Je to tak. Mám z toho radost, podcast na Evropě 2 dělám teprve rok, takže to bylo překvapení. Ale kdyby ses mě zeptal, z čeho mám nejlepší pocit, tak to bude ještě něco jiného – že se mi s mým parťákem Mišem podařilo pořádně rozjet naše fitko.

Takže co vlastně jsi?
Já furt nevím. Asi zábavný motivátor s posilovnou.

A nebyl jsi i rapper?
To už je dávno pryč. Natočil jsem dvě desky, ale nijak se tím neživím ani mi tato kariéra moc nevyšla. Já se hrozně rád učím nové věci a zkouším je. Tím to je dané.

Říkal jsi, že tě naplňují vystoupení ve školách. Co by si děti měly z tvých přednášek odnést?
Odnáší si jednu věc, a to, že by si měly vážit maličkostí. Když ráno vstanou a zakopnou o postel, neměly by nadávat, ale naopak z toho mít radost, protože já a spousta kamarádů na vozíku bychom za to dali kdoví co, abychom tu bolest ucítili. Říkám jim: važte si toho, co máte, protože nikdy nevíte, kdy to skončí. A děti na to reagují moc dobře. Když jim do přednášky namíchám trochu legrace, ozývají se mi pak ještě několik dní poté na Instagramu a píší, že děkují, že je to nakoplo. Hlavně ty, které jsou něčím jiné – mají jinou barvu pleti, mají zdravotní handicap, nějak se liší. Všem opakuji, že je úplně jedno, jestli jsi zdravý, nebo nebo na vozíku, že každý má cenu a svou roli ve společnosti. Jen je třeba se snažit a makat.

Děti také nechávám projet se na vozíku, aby si vyzkoušely, jaké to je. V ten moment je to je pro ně hlavně legrace, ale uloží se jim v hlavě, jak těžké může být ujet ze zastávky do obchoďáku. Jednou si na to vzpomenou.

Není nakonec tvojí message spíš nutnost nevzdávat se a zůstat pozitivní? Nenechat se uvláčet okolnostmi a životem?
Je to tam také. Zranil jsem se jako teenager. Rodiče to se mnou neměli lehké, a kdybych jim situaci stěžoval ještě špatným chováním, bylo by to na pováženou. Občas se mě někdo zeptá, jestli jsem měl někdy chmurné myšlenky, jestli jsem třeba uvažoval o sebevraždě. Nikdy. Respektive asi dvakrát jsem se sám sebe zeptal, proč se to stalo zrovna mně. Hned jsem to zapudil.

Předpokládám, že tu odpověď pořád nemáš.
Řekl bych, že odpověď neexistuje. Svým způsobem se ale dostavila. Když vidím, kolik lidí k nám do fitka chodí a že sem jezdí celé Slovensko na vozíčku a už i Češi a my jim pomáháme, uvědomuju si, že se to zkrátka mělo stát. Mám to posouvat dál. Občas mi třeba volají restaurace, že kvůli mě přestavěly interiér, aby byl bezbariérový. A tím nepomáhají jen mně, ale tisícům dalších lidí.

Kdy byly ty okamžiky, kdy jsi sám trochu tápal?
Poprvé to bylo hned poté, co jsem se v Olomouci probudil po operaci. Byla to jedna z prvních věcí, která mě napadla. Ale pustil jsem to z hlavy. Podruhé to bylo, když za mnou přijel kamarád a ptal se mě, jak se mám. Tak jsem si posteskl, že si asi nikdy nevrznu z holkou a proč se to muselo stát zrovna mně. Pak už asi nikdy. Jasně, občas se naštvu, zanadávám, ale netrápím se tím, co by bylo. Hned od začátku jsem začal hodně cvičit, po operaci to bylo i několik hodin každý den.

Chováš ještě naději, že se to zlepší? Třeba díky pokrokům ve vědě.
Všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout, jsem dosáhl. Chtěl jsem se postavit, díky tvrdé dřině jsem se postavil. Chtěl jsem něco ujít, tak jsem s chodítkem ušel 2,5 kilometru. Trvalo mi to přes tři hodiny, ale dal jsem to. Vyšel jsem 360 schodů v bratislavské budově Telekomu. Svoje cíle jsem si splnil. Ano, chtěl bych chodit jako normální člověk, ale jsem realista a vím, že i když něco lékaři a vědci vymyslí, praxe je mnohem složitější, než jak to pak vypadá z novinových článků. Já už o tom nepřemýšlím, jsem šťastný, mám rodinu, narodila se mi dcera, mám skvělou práci. A jsem na vozíku. No a co. Lidi by se neměli upínat ke vzdušným zámkům, měli by mít skutečný smysl života. Měli by žít, ne snít.

Jak je vlastně možné, že sice málo a s obtížemi, ale přesto chodíš?
Poranil jsem si čtvrtý a pátý obratel, rozdrtily mi míchu. Když to viděli doktoři, zhrozili se a řekli, že je šance jedno procento, že se někdy sám najím. Ale protože jsem hodně cvičil a měl jsem i štěstí, dneska můžu hýbat, byť s mírnými obtížemi, i s rukama, a dokonce se postavím a s chodítkem i kus ujdu. Důležitou roli v tom hrají spasmy. To jsou křeče, kterými trpí řada vozíčkářů. V podstatě se ti různě cukají nohy. Několik let mi je lékaři tlumili prášky, ale já je vysadil a naučil jsem se je s pomocí dýchání ovládat a pomáhají mi právě při chození. Mám díky nim v nohách napětí. Někdy je to ale nepraktické, třeba když ležím a spím.

Co tvůj pracovní čas? Věnuješ třetinu natáčení podcastů, třetinu vystoupením, třetinu fitku?
To ne. Jsem rád mezi lidmi, takže nejvíc času trávím ve fitku. Když nemám natáčení nebo přednášku, nejspíš mě najdete tam. Nabíjí mě, když vidím, jak lidem pomáháme. A i já sám tam hodně a pravidelně cvičím. Fitko je moje srdeční záležitost, něco, co po mně zůstane.

Jak to vlastně vzniklo, že jsi založil posilovnu, kam dnes jezdí desítky vozíčkářů z celého Slovenska i Česka?
Chtěl jsem někde prostě cvičit. Chodil jsem do normálního fitka, kde jsme se potkali s mým kamarádem a obchodním partnerem Mišem, a vznikl nápad, že si otevřeme vlastní. Mělo to být a původně i bylo normální fitko, nenapadlo nás, že bychom se zaměřovali na vozíčkáře. Moc jsme o tom nepřemýšleli a pronajali jsme si tady v Pezinku menší halu, zhruba pět let nazpátek. Tehdy jsme třeba zjistili, že budeme potřebovat 15 tisíc eur na přestavbu a nákup výbavy, museli jsme si naprostou většinu těch peněz půjčit.

A takhle vznikl CrossFit. Začali k nám chodit zdraví lidé a já si tam někde v koutku cvičil. Vozili jsme si s Mišem postupně vybavení z Ameriky, kde s konceptem posiloven pro vozíčkáře mají nejvíc zkušeností. Dával jsem to průběžně na Instagram, jak cvičím…

A koule se začala nabalovat.
Jo, přesně tak. Ozval se mi první vozíčkář, jestli může přijet. My mu řekli, že jasně. Pak další a následně k nám čtyři roky jezdilo čím dál víc vozíčkářů, až jsme si loni v říjnu řekli, že už nemáme kam lidi na vozíku dávat a přibrali jsme i sousední halu. V ní vznikla posilovna uzpůsobená přímo pro vozíčkáře, zároveň sem ale chodí i děti, pro které tu máme sportovní program. A je paráda, že se tu střetávají děti a zdraví lidé s vozíčkáři, které jinak tak často nepotkají. Otevírá jim to oči.

Víš, co vozíčkáře, kteří k tobě jezdí, pohání?
To nevím. Co ale vím, je, že když budeš doma čekat, že přijde zázrak, tak se to nestane. Zázraku musíš vždycky jít naproti. I když vyvinou čip, který tě postaví na nohy, jak se o tom teď hodně mluví, tak si neumím představit, jak to bude fungovat u někoho, kdo 20 let nic nedělal. Co jeho svaly? Co kosti? Co trávicí soustava? Cvičit se musí.

Slovenskem nedávno otřásla vražda homosexuála, obecně je vaše společnost ještě konzervativnější a víc trpící předsudky než česká. Nejsi tím, že upozorňuješ na život s handicapem, vlastně také někdo, kdo pomáhá bourat skleněné stropy?
Ano, svým způsobem to tak funguje a pomáhám bourat předsudky. Třeba nedávno se mi narodila dcera a musel jsem se smát, jaké reakce to vyvolalo. Psali mi lidé, jestli mi nevadí, že se za mě bude muset stydět, jestli mi není trapně přivést na svět dítě, když se o něj nebudu moct postarat. Všechno dávám ven, aby všichni viděli, jací lidé v naší společnosti žijí a jaké hlouposti je napadají. Tím, že to zveřejňuju a nasvěcuju tyhle temné kouty, se to snad zlepšuje. Když jsi dobrý otec a miluješ svoje děti, je jedno, zda jsi na vozíku, protože se vždy najde způsob, jak je dobře vychovat. A jsem si jistý, že jsem mnohem lepší táta než spousta těch, co můžou chodit.

Nedusit to v sobě je pro tebe asi i terapie, ne?
Možná to trochu terapie je. Lidé si často myslí, že za smíchem a zábavou skrývám žal a smutek, ale to není pravda. Já si nemusím žádné vtipy psát či vymýšlet, vyprávím jen o tom, co jsem zažil. Humor mi pomáhá, když mi něco nejde, otočím to na srandu a rázem se s tím snáz vypořádám. Jsme na světě moc krátce na to, abychom řešili, co nás štve a proč se nám stalo to, co se nám stalo.

A s úsměvem se lidské blbosti čelí mnohem snáz.
Líp bych to neřekl. Humor musí být.