Po víkendovém vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách zaplavila podstatnou část republiky euforie. Nebo aspoň prima nálada. To je dobře, protože jinak se nacházíme v depresi. Ano, čtete správně, v depresi. A ne tak dávno jsme byli na opačném – řečí psychologů – manickém pólu. Jak se to projevuje? Před rokem dvěma jsme jako šílení kupovali nemovitosti. „Teď je ale důvěra lidí velmi nízká a vede to k odkládání větších investic a útrat. Lidé začínají šetřit,“ vysvětluje v rozhovoru pro CzechCrunch hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil, co se aktuálně děje v ekonomice.

Dvojciferná inflace tu s námi je už bezmála rok a minimálně několik měsíců ještě bude. Ani ve druhé polovině roku 2023 se to zásadně nezlepší, Česká národní banka předpovídá, že i letos zůstane ve vysokých hodnotách a daleko od jejího dvouprocentního cíle. Svým způsobem je na ní něco spravedlivého, protože – zjednodušeně řečeno – zdražuje všechno a všem. Jenže při bližším pohledu to tak úplně neplatí. „Chudší domácnosti na nynější situaci doplácí stejně víc, protože pokud mají například nějaké úspory, obvykle je mají v bankách. A i kdyby měly své účty úročené sedmi procenty, ani zdaleka jim to nedorovná výši inflace,“ vysvětluje David Navrátil.

A připomíná, že lidé s vyššími příjmy obyčejně mají investice rozložené do sofistikovanějších nástrojů, jako jsou akcie, různé fondy nebo nemovitosti, které obecně zhodnocují prostředky lépe a dlouhodobě dokáží inflaci porážet. Nynější situace je tak podle něj dalším důvodem, proč je třeba i lidi, kteří si myslí, že to není pro ně, přivést právě k investování. „Odkládat si pravidelně peníze stranou je nejlepší obrana,“ říká.

David Navrátil patří k nejvýraznějším českým pozorovatelům a komentátorům ekonomického dění, na Twitteru, LinkedInu nebo Substacku ho sledují tisíce lidí. V obsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, jak se bude vyvíjet hospodářská recese, do které Česko zamířilo, co způsobuje inflace a jak se jí bránit, co série krizí z posledních let znamená pro zdejší byznys i proč je na místě optimismus, když přijde řeč na Evropu.

Před rokem jste mi říkal, že Češi jsou maniodepresivní národ. Tehdy jsme byli v manické fázi, hlavně stran nemovitostí, jsme teď už v depresi?
Jsme tam. Když se podíváte na index důvěry, jsme poblíž historických minim. Když jsem vtipkoval, že v roce 2012 jsme byli vyhlášeni jako druhý nejpesimističtější národ za Řeckem, tak nyní opět usilujeme o zlato. Zkrátka důvěra lidí je velmi nízká a vede to k odkládání větších investic a útrat. Lidé začínají šetřit. Poznat to je jak z čísel maloobchodních tržeb, které už několik měsíců klesají, tak to vidíme na kartových transakcích našich klientů. A tento trend pokračuje i v lednu. Je to samozřejmě podpořené obrovským poklesem reálných mezd, které v Česku klesají nejvíc ze všech zemí OECD.

Vidíte tam něco dobrého?
Snad že moc neroste nezaměstnanost, takže chudnutí se aspoň zčásti dotkne rovnoměrně celé ekonomiky. Hlavním motorem nynější recese je pokles spotřeby domácností, což ji odlišuje od těch minulých, protože dřív byl většinou na vině pokles investic a pokles exportu. S jednou výjimkou, kterou byl rok 2012, kdy také lidé šetřili. A to byl právě ten rok, kdy jsme byli druhý nejdepresivnější národ světa. Zdá se, že historie se opakuje. Mimochodem – když srovnáme spotřebu s dobou před covidem, jsme aktuálně šest procent pod rokem 2019. Naopak průmysl je reálně dvě procenta nahoře.

Ale ještě jedna dobrá zpráva tam je, a to ta, že neklesají investice. Po poslední finanční krizi byly investice několik let až o pětinu nižší. Například investiční úvěry loni ale vzrostly, což je logické, protože pokud jako firma chcete krizi přežít, musíte investovat. Takže když to shrnu, ekonomiku táhne dolů pokles spotřeby a dražší dovozy, které nabobtnaly kvůli zvýšené ceně minerálních paliv, naopak před velkým propadem ji chrání silnější průmysl a stabilní investiční aktivita.

Není ta deprese lidí pochopitelná, když se na ně z médií a z veřejného prostoru valí tolik negace?
Máte pravdu, s tím souhlasím. Během normální recese se obvykle děje to, že klesá poptávka, klesají ceny a roste nezaměstnanost, což zároveň snižuje spotřebu, protože lidé šetří. Ovšem primárně se to týká jen určité skupiny lidí, na kterou dopadne nezaměstnanost. Teď jsme v situaci, kdy motorem je nikoli nezaměstnanost, ale inflace, která bere tak nějak všem.

Když se podíváme na výdaje rodin s nejnižšími příjmy, předloni byly schopné ušetřit tisícovku měsíčně jako přebytek mezi výdaji a příjmy. Mohly ji použít na zvýšení úspor nebo splátky úvěrů. Loni už ale byly každý měsíc tisícovku minus. Takže chudé domácnosti, které předtím tak tak vycházely, ale mohly si aspoň občas něco užít, loni musely začít dost silně šetřit, aby vyšly.

Na jiné to dopadlo také, ne?
Dalších dvacet procent domácností šlo na hranu, takže z potenciálního měsíčního přebytku 3,5 tisíce korun se dostaly pod tisícovku. I oni cítili velké napětí. Ale nejen oni, dělali jsme si sociologický průzkum a z něj vyšlo, že i 15 procent domácností, které mají nadprůměrné příjmy, vnímají inflaci silně, mají strach z vysokých cen energií nebo ze zvýšených splátek hypoték, protože tato skupina obyvatel má velké úvěry. A tyto obavy se promítají do jejich spotřebního chování. To je právě ten rozdíl oproti klasické recesi, kdy lidé na vyšších příčkách a s vyššími příjmy většinou nejsou postiženi a nemusí své chování moc měnit, nezaměstnanost totiž víc dopadá na chudší, méně kvalifikované vrstvy. Proto po finanční krizi spotřeba domácností poklesla jen málo a krátce, protože bohatí lidé ji táhli dál a šetřit museli jen ti chudší.

Takže inflace je vlastně sociálně spravedlivá.
Ano, ale… Chudší domácnosti na nynější situaci doplácí stejně víc, protože pokud mají například nějaké úspory, obvykle je mají v bankách. A i kdyby měly své účty úročené sedmi procenty, ani zdaleka jim to nedorovná výši inflace, takže vlastně přicházejí o peníze. Naproti tomu majetnější vrstvy mívají úspory v sofistikovanějších finančních nástrojích, jako jsou akcie či nemovitosti, které hodnotu ochrání lépe.

Historicky platí, že to nejhorší, co se vám při dlouhodobém investování do akcií může stát, je, že vám pokryjí jen inflaci. Na to ale můžete zapomenout, když vám peníze jen leží na účtu. Navíc bohatší lidé mají obvykle určitý polštář a dražší zboží dokáží absorbovat snáze, aniž by museli tak dramaticky šetřit. Takže inflace je spravedlivá v tom, že se dotkne všech, nicméně dramaticky mění strukturu bohatství a mnohem víc nakonec dopadá na ty nejchudší, které nutí spotřebovávat úspory původně zamýšlené třeba na důchod.

Co aktuální ekonomická situace znamená pro firmy?
To, co se děje v posledních letech, je pro firmy obrovský budíček. Byznysový model české ekonomiky byl založený na třech pilířích. Na levné pracovní síle, levných energiích a plynulých dodavatelských řetězcích. Vezměte si pracovní sílu. Ta nám v posledních letech začala kvůli demografickému vývoji klesat. Sice jsme ji byli schopni částečně nahradit cizinci, i to se už ale mění. Ubývá pracovníků i v Německu a pro Slováky, Bulhary, Rumuny a další je tu najednou možnost jít dál na západ.

Když se podíváte na strukturu průmyslu, tak Česko má mnohem větší míru zaměstnaných lidí než Německo, kde víc spoléhají na automatizaci, takže mají i vyšší míru produktivity a efektivity. Levná a dostupná pracovní síla nenutila české firmy investovat do robotizace.

Nemění se to? Není to jedno z poučení covidové krize?
Začalo se to měnit, firmy pochopily, že musí začít něco dělat. Občas to ještě zkoušely přes výkřiky, že bychom měli víc dětí posílat na učňáky, hlavně aby nešly na gymnázia. Jenže když se podíváte na volné pozice, které zaměstnavatelé inzerují na úřadech práce, u 70 procent z nich nevyžadují žádné speciální vzdělání. Dělnické pozice prostě nebudeme schopni naplnit, pokud sem nepřijede velké množství lidí ze zahraničí, což není pravděpodobné, takže podnikům nezbývá nic jiného než přistoupit k automatizaci. A to je dobře.

Mohli jsme ale začít dřív, historicky jsme byli ve statistikách množství robotů ve zpracovatelském průmyslu na předních příčkách, patřili jsme do první dvacítky. Jenže už několik let se propadáme a předběhla nás dokonce i Čína, která má přitom mezi lidmi pověst levné výrobny. Mají dvojnásobně víc robotů na zaměstnance než my. Zkrátka státy, jež se potýkají s demografickými změnami, výrazně investují do robotizace. My jsme to zaspali.

Pak tu jsou drahé energie.
Ano, druhý pilíř naší ekonomiky byla levná energie, protože naše výroba je historicky jednou z energeticky nejvíce náročných. Ve srovnání s Německem, které má podobnou ekonomiku, jsme spotřebovali na jednotku HDP o 50 procent víc energií. Když si k tomu připočtete, že máme nižší marže a jsme víc dodavatelé než finální zpracovatelé produktů, drahé energie na český průmysl a jeho efektivitu doléhají velmi silně. Mezinárodní měnový fond už v roce 2021 upozornil, že jakákoli energetická krize na českou ekonomiku dopadne hodně špatně.

A třetí pilíř byly vyladěné dodavatelské řetězce. Často se hovoří o tom, že jsme exportní ekonomika, což je pravda, jenže my jsme i hodně dovozní ekonomika. Podobný objem zboží, který vyvezeme, každý rok také dovezeme. Vezměte si, že automobilový průmysl potřebuje zhruba 60 procent všech svých surovin dovážet. U výroby počítačů, které se tu víceméně montují, je dovozní náročnost dokonce přes 80 procent. V takovém modelu jste závislý na tom, že perfektně fungují dodavatelské řetězce. A covid nám odhalil, že nefungují úplně dobře. Díky bohu jsou Češi mistři improvizace. Když Němci neměli čipy, prostě zastavili výrobu. My jsme vyráběli dál a nedokončená auta jsme parkovali na letištích. A když čipy byly, poslali tam Češi techniky, kteří je nacvakali.

„Když vůl vejde do paláce, nestane se králem. Z paláce se stane stodola”
Turecké přísloví

— David Navratil (@DavidDnavratil) January 26, 2023

Co z toho tedy plyne?
Tyhle tři prvky byly pilíře ekonomiky a v krátkém sledu jsme zjistili, že nejsou tak pevné, jak jsme si mysleli. Odpovědí na otázku, jak posunout naše hospodářství dál a nechat ho přežít, je, že musíme zvyšovat přidanou hodnotu, musíme automatizovat. Levná energie už není žádná jistota, dostupná a levná pracovní síla nebude, dodavatelské řetězce jsou narušené.

A pokud se někdo chce vymlouvat na covid a Putina, je to alibismus, oba tyto faktory vše jen urychlily. Náraz by přišel tak jako tak. Mezinárodní energetická agentura už v roce 2004 varovala Evropu, že je z 30 procent závislá energeticky na Rusku a že by s tím měla něco udělat. Pak přišlo několik krizí, Krym a Evropa svou závislost zvýšila na 45 procent. Říkali jsme si o to.

Zároveň se ale za poslední rok ukázalo, že vše ještě není tak úplně ztracené.
Souhlas, když si vzpomenete na jaro 2022, říkalo se, že třeba sklářský průmysl v podstatě skončí, ale ukázalo se, že to není pravda. Odolnost našeho průmyslu je úžasná, firmy, když to pochopí, začnou investovat a optimalizovat výrobu, takže jsou rázem efektivnější. To je i cenné poučení, že totiž firmy s vyšší přidanou hodnotou mají lepší šance přestát krize, protože si můžou sáhnout do marže, což jim dovolí přežít.

Což je mimochodem něco, co často slýcháme i v technologickém sektoru a v e-commerce. Tedy že si firmy loni znovu prověřily vlastní procesy, optimalizovaly svůj chod, snížily marže, ale nakonec dokázaly vyrůst. A teď budou silnější.
Je to tak. Je to otřepané, ale platí, že krize je příležitost. A v krizi poznáte, které firmy jsou silné a mají dobrý management. Jednak se dokážou přizpůsobit, jednak si dokážou sáhnout na tržní podíl svých konkurentů. Náš investiční guru Jan Hájek s nadsázkou říká, že toto je skvělé období, kdy na ulicích teče krev, a je tak dobrá šance najít firmy, které jsou skuteční šampioni. Silná firma požere svou konkurenci.

To bychom měli firmy, ale co si z toho, čím procházíme, mají odnést běžní lidé?
Často se říká, že jsme rovnostářská společnost, ale z dat, která my vidíme, vyplývá, že to tak není a že v majetkové nerovnosti jsme paradoxně bližší USA než Německu. Jsou tu velké rozdíly, kdy na jedné straně je zhruba třetina lidí, kteří nevychází s penězi, a proti stojí další třetina, která má k dispozici disproporční likvidní rezervy. Tedy finanční zásobu na šest měsíců a víc, která jí leží na účtech.

Přerozdělovat to určitě nechcete…
To určitě ne, ale klíčové je naučit lidi investovat. Nic vás neochrání a nezajistí lépe, než když budete pravidelně posílat část peněz stranou. Já to dělám také, protože jsem relativně líný, abych se hrabal v akciích a řešil, co koupit a co prodat. Jako národu by pomohlo, kdybychom byli méně Češi a více Dánové. Zatímco my máme velmi málo prostředků uložených v investičních produktech, Dánové tam mají 80 procent a jsou dlouhodobě schopní benefitovat z růstu akciových trhů. U Čechů pak ještě platí, že polovinu investičních prostředků drží lidé s vyššími příjmy, naopak ti se středními nebo nízkými si myslí, že investování není pro ně. A tím se nůžky majetkové nerovnosti dál zvětšují.

A co nemovitosti? Myslíte, že k nim Češi změní přístup?
Nepředpokládám to, přestože v příštích dvou letech bude situace na trhu složitější a může dojít k poklesu cen v rozmezí 5 až 10 procent. Víc asi budou klesat rekreační objekty. I po finanční krizi klesaly ceny rychleji mimo Prahu než v hlavním městě. Ale jelikož platí, že se u nás málo staví, půjde jen o výkyv. Potřebovali bychom na obnovu bytového fondu stavět 50 tisíc bytů a domů ročně, ale to se neděje, jsme někde na 35 tisících.

Navíc mít vlastní byt není zlá pojistka na důchod. Není to špatná investice, která ale bude pro mladou generaci čím dál méně dostupná. Patnáctinásobek průměrného ročního platu, který je u nás potřeba na nákup průměrného bytu, je něco, v čem jsme nejhorší v rámci EU. Ve Spojených státech se hovoří o krizi bydlení a tam platí čtyřnásobek. V Praze to není patnáctinásobek, ale devatenáctinásobek. Je to neuvěřitelné číslo, které bude mladé lidi více vhánět do nájemního bydlení. A pak hrozí, že nebudou dostatečně ochráněni na důchod.

Ať nejsme jen skeptičtí. Kdy odhadujete konec recese?
V bance čekáme letos pokles ekonomiky o půl procenta a růst o tři procenta v roce 2024. To je ovšem základní scénář a jestli nás svět v posledních letech něco naučil, tak že základní scénář není něco, co by mělo extra velkou pravděpodobnost. Známe potenciální šoky, které mohou přijít. Jedním jsou ceny energií, které aktuálně sice vypadají velmi optimisticky, ale to neznamená, že se to znovu nezhoupne.

Jak?
Pomine tato sezóna a budeme muset začít plnit zásobníky, jenže už nebudeme mít k dispozici jako loni ruský plyn. Do toho predikce neukazují, že by letos mohla nějak výrazně stoupnout světová výroba LNG plynu. Loni nám pomáhalo, že jsme nakupovali LNG plyn, který měla původně nasmlouvaný Čína, ale díky tomu, že rostla pomalu a ceny byly vysoké, radši nám ho přeprodala. Ale co když letos Čína opět poroste rychle a do toho nebude otvírat dostatečně rychle nové uhelné elektrárny, kterými by nahradila dražší LNG plyn? Pak nebudeme moct plnit zásobníky tak efektivně, protože plynu na trzích bude málo a jeho cena poroste.

Je tu ale důvod k optimismu. Evropa donedávna nebyla schopná dělat velké infrastrukturní projekty. Vlastně ani USA. Němci ovšem teď dokázali postavit LNG terminál za sedm měsíců, před válkou to odhadovali aspoň na dva roky. A pokud ještě dostavíme zásobníky, podaří se nám dlouhodobě od Ruska oddělit. To je velmi pozitivní zpráva.

Podle mě je pozitivní zprávou vůbec to, jak se Evropa s energetickou krizí a s válkou vyrovnala. Ukázalo se, že ještě nejsme na odpis.
Ano, to je velmi dobrá zpráva. Když se dnes mluví o krizi, řekl bych, že ta hlavní krize byla naše neschopnost realizovat v posledních letech velké projekty a že jsme podinvestovali řadu oblastí. Teď se tu ale začínáme bavit, že bychom v Evropě postavili továrny na čipy, abychom nebyli závislí na Číně, nebo že bychom si byli schopni zajistit sami některé klíčové suroviny. To jsou skvělé zprávy, a pokud to vyjde, dlouhodobě nás to ochrání a posílí.