Jak dostat satelit do vesmíru? Roztočit ho a vypálit do vzduchu. Nový systém otestovala i NASA

Místo drahého raketového paliva používá kalifornský startup starou dobrou kinetickou energii. Má za sebou už deset testovací letů.

Jiří SvobodaJiří Svoboda

spinlaunch_1

Foto: SpinLaunch

Odpalovací mechanismus od SpinLaunch

0Zobrazit komentáře

Pozorovat na atletickém závodu kladiváře může být fascinující podívaná. Roztočí se, vydají obrovské množství energie v krátkém čase a ve vhodný okamžik vymrští kladivo, které často dopadne přes 70 metrů daleko. Místo urostlého atleta si ale do rovnice dodejte obří kruhovou konstrukci, místo kladiva vesmírný satelit a výsledkem je unikátní mechanismus startupu SpinLaunch, který nyní otestovala i americká NASA.

Zatímco po celá desetiletí stálo a padalo vesmírné bádání s raketovými motory, kalifornská firma pod vedením Jonathana Yaneye na to jde jinak. Nejhustší vrstvy atmosféry, kvůli jejichž odporu rakety pálí většinu svého paliva, se totiž rozhodla překonat nikoliv zážehem, ale prostou kinetickou energií.

Uvnitř kruhové konstrukce je centrifuga s ramenem, na jehož konci se nachází projektil dostatečně velký na to, aby se do něj vešel satelit. Pomocí elektrických motorů se „střela“ roztočí na rychlost přes 7,5 tisíce kilometrů v hodině s přetížením přes deset tisíc G a pak během milisekundy vypustí trubicí směrem do oblak. Ve chvíli, kdy projektil překoná nejhustší vrstvy atmosféry, odhodí kryt a sám si pomůže menšími raketovými motory, ale s řádově nižším množstvím paliva.

Loni v říjnu SpinLaunch svůj systém poprvé vyzkoušel. Přestože nastartoval centrifugu jen na 20 procent jejích maximálních otáček, byl schopný testovací projektil dosáhnout výšky několika desítek kilometrů. Rok se s rokem sešel a SpinLaunch už je mnohem dále.

Jak totiž uvedl server New Atlas, 27. září vypálil úspěšně ze své konstrukce v Novém Mexiku už desátý projektil. Na palubě se tentokrát přitom nacházely náklady od velkých jmen vesmírného průmyslu: agentury NASA, leteckého výrobce Airbus nebo Cornell University. Let sloužil především na otestování, zda technologie vydrží obří přetížení.

„Desátý let představuje klíčový bod, protože jsme otevřeli systém suborbitálního urychlovače pro naše zákazníky, strategické partnery a výzkumné skupiny,“ řekl Jonathan Yaney, zakladatel a ředitel SpinLaunch. „Data a poznatky získané z letových testů budou neocenitelné jak pro nás, tak naše zákazníky, kteří od nás očekávají, že jim poskytneme nízkonákladový, vysoce kadenční přístup do vesmíru.“

Při osmém letu letos v květnu byla na palubě rakety poprvé i kamera, která zachytila záběr přímo z projektilu. Současná testovací centrifuga má v průměru 33 metrů a je schopna vyslat svůj projektil na suborbitální let, tedy zatím ne až na oběžnou dráhu. Současný rozměr je ale třetinový oproti tomu, jež bude mít finální produkt. Ten aktuálně tvůrci navrhují a měl by být v provozu v roce 2025.

Pokud bude koncept dále úspěšný, znamenalo by to zásadní zlevnění vypouštění malých nákladů do vesmíru – na cenu nižší než půl milionu dolarů (12,5 milionu korun) za jeden start.