Ateliér Tak Architects Marka Tichého se rád pouští do velkých výzev. Tou současnou je především pražský hotel Intercontinental, který v roce 2019 koupili skrze svůj fond R2G podnikatelé a miliardáři Oldřich Šlemr, Eduard Kučera a Pavel Baudiš. Tichý rekonstrukci nevnímá jen jako opravu budovy, která byla první a jedinou americkou investicí v Česku po druhé světové válce, ale jako celkovou urbanistickou koncepci. Studio ji pojmenovává Staroměstská brána. Už tvůrci Intercontinentalu totiž počítali s tím, že by prostor kolem hotelu měl sloužit veřejnosti. „Pořádně nevíme, kdy se tahle myšlenka ztratila a proč,“ líčí v rozhovoru pro CzechCrunch Tichý.

Nedokončený urbanistický zásah z dob před revolucí je podle Tichého důvod, proč hotel Intercontinental nikdy nebyl prohlášen za kulturní památku. „Nemá komplexní povahu, jeho výstavbou došlo k poškození městského organismu a zpřetrhání vazeb místa. Jestli se má hotel vrátit do života města a do zorného pole lidí, musí se právě tohle napravit. Když dnes přijdete na roh Bílkovy a Pařížské, zase se otočíte a raději jdete do Židovského města,“ uvádí Tichý.

Hotel chtějí Tak Architects vrátit na mapu města. Zdá se přitom, že právě oni jsou těmi nejpovolanějšími odborníky. Podařilo se jim to totiž už s někdejšími Elektrickými podniky. Objekt na Bubenské 1 stojí od dob první republiky. Přesto by spousta lidí přísahala, že se tam budova objevila až na konci loňského roku. Právě to je dílem několikaleté práce studia, které jí vdechlo nový život.

Hotelu Intercontinental jste museli nakonec v podstatě sundat všechno a udělat to  znovu. Byl tento stav daný necitlivou rekonstrukcí z devadesátých let nebo už tím, jak byl dům postaven?
U obvodového pláště to asi byla chyba od začátku. Ačkoliv kdybyste se zeptala lidí, co hotel stavěli, řekli by vám, že ne. Intercontinental ale v zásadě dožil to, co měl. Životnost objektu se počítala na padesát let, dodnes to tak je. Lidé se s tím ale složitě smiřují, i proto, že dnes užíváme i mnohem starší domy. Když se Intercontinental stavěl, celá řada postupů byla ve vývoji, třeba ty lehké obvodové pláště nebo hliníková okna. A zároveň byl dům dokončovaný za normalizace a stavební postupy asi nebyly tak důsledné.

U čeho třeba?
Typicky u železobetonových žiletek, které tvoří signifikantní svislé pásy. Měly být připevněné nerezovou kotvou. Byla ale použitá běžná ocel, která zrezla. Nedodržovalo se ani krytí výztuže, co je u stavby postavené s akcentem k pohledovému betonu fatální. Docházelo tak k degradaci. Beton navíc nebyl povrchově ošetřený. Tohle všechno je dílem technologické nekázně, zbytek je kombinace všeho možného.

Proč se tomu mimochodem říká žiletky?
Je to výraz pro cokoli, co má na fasádě povahu nějakého břitu, který z fasády vystupuje, tak jako je to u stavby bývalého hotelu Intercontinental. Tenké a dlouhé věci, která tvoří viditelný prvek, se začalo říkat žiletka. Ve slovníku architektonické typologie to slovo asi nenajdete, ale architekti mu budou rozumět.

Hotel byl stavba financovaná Spojenými státy a jejich první investicí do východní Evropy po druhé světové válce. To bylo, předpokládám, v té době naprosto netradiční, investovaly pak USA ještě do dalších projektů?
Do žádného. Intercontinental byl, pokud se nepletu, první a poslední případ svého druhu. Tehdy udělala československá vláda s americkou stranou dohodu, že udělají bránu do západního světa – Intercontinental. Byla to americká investice, ostatně takhle velký mezinárodní hotel by socialistické Československo asi postavit neumělo, protože cestovat se nesmělo a chybělo know-how. Pověření tehdy byli architekti Karel Filsak a Jan Šrámek se svými kolektivy. Měli největší zkušenosti, protože stavěli v zahraničí. Potkávali se tak s mentalitou západního světa. I proto se mi zdá logické, že dostali tento úkol oni. Intercontinental byl také taková ambasáda v Praze, byť ne v politickém, ale v kulturně společenském rozměru.

Mělo tedy to, že si americká firma vybrala právě Prahu, větší politický přesah?
Samozřejmě. Praha byla vždy vnímaná jako pojítko mezi Západem a Východem. Diskuze, jestli je Česko víc na Východě, nebo na Západě se vedou dodnes. I za železnou oponou měla zejména Praha pro Západ svůj půvab. Praha byla vždy atraktivní, nebyla poškozená druhou světovou válkou a vlastně ani moc socialismem jako třeba Varšava.

Pro Bubenskou vyráběla v době jejího vzniku dlaždičky společnost Rako, stejné jsou v brooklynském metru. Byly podobně zajímavé prvky i v Intercontinentalu?
V případě Bubenské mohli stavaři za první republiky zadat keramické výrobě speciální dlaždice a ta je byla schopna i v tak obrovském množství vyrobit. Československý průmysl byl tehdy tak silný, že zásoboval celý svět. V případě Intercontinentalu už to bylo jinak. Architekti museli i na takhle špičkový projekt vystačit s dostupnou stavební produkcí. Na hotelu pracoval třeba Zdeněk Sekal, vynikající český sochař a výtvarník. Měl šanci vytvořit plastiky pro fasádu, ale k dispozici dostal obyčejné obkladačky z Plzně. Je to keramika, kterou byste našla na nákupních centrech po celé republice. Tu exkluzivitu z toho vytvořil až právě Sekal, který vyskládal mozaiku vlastnoručně a dal jí autorský otisk. Nikde to nebylo popsané, ale podařilo se nám rozklíčovat, jak postupoval. Podobný případ byl v Praze vidět na výdeších z pražského metra, na kterých se podílel později snad nejoceňovanější český umělec Zdeněk Sýkora.

Pro výrobu nových dlaždic jste si vybrali cihlárnu v Kadani, která na tom dělala asi rok. Proč právě ji?
Už jsme ji znali, podobné věci už jsme řešili vícekrát, proto jsme jim tuto složitou práci nabídli. Bylo to ale tak komplikované, že to v jednu chvíli skoro vzdali. Jsem rád, že recepturu i způsob výpalu nakonec zdárně vyvinuli. Tehdy, když se hotel stavěl, se totiž pálilo dost nekvalitně, každá tvarovka byla jiná. Sekal z toho udělal výhodu. Dnes vyjede z keramických pecí jedna dlaždice jako druhá, chtít po keramické dílně, ať to dělají jako před padesáti lety, není standardní. Cihlárna v Kadani má naštěstí starou pec, která má výpal s nerovnoměrnými teplotami. To nabídlo možnost repliky vytvořit. Na fasádě tak znovu ožívá pestrá hra tónů keramického materiálu.

Jak se u toho projektu vzal výtvarník?
Za socialismu bylo tradiční součástí staveb umělecké dílo, tři procenta rozpočtu se alokovala na umění. To ale nebyl důvod, proč výtvarníci na projektu participovali. V případě tohoto projektu se jednalo o záměr sestavit široký kolektiv autorů, ukázat československou architekturu i umění na jednom díle. Proto se kromě Filsaka objevuje Šrámek, Cubr nebo třeba Sekal, Roubíček, Libenský a mnoho dalších. Zajímavé, myslím, bylo to, že většina tvůrců výtvarných děl byla současně řemeslníky. Nebyl to jen Sekal, ale zejména všichni skláři. Sekal se mimochodem zmínil o práci ve svém deníku. Poznamenal si tehdy, že to je zase další strašný den pro Filsaka, že zase přivezou na lešení dvě palety keramiky. Nejdřív si chtěl vytvořit návrhy, ale zjistil, že to prostě nejde. Zvolil tedy metodu, které pracovně říkal neklid. Střídal tvary a barvy. Našel v tom kouzlo nepřesnosti a z něj vytvořil autorský záměr.

V pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP) jste nedávno řekl, že rekonstrukce je projekt mnohem víc pražský než mezinárodní, protože typicky čerpá z charakteru pražských staveb. Čím přesně?
Existuje něco, čemu se říká mezinárodní sloh. Je založený na myšlence, že architektura sama o sobě může být natolik nosná, že se uplatní kdekoliv. Pak je druhý přístup k tvorbě, který je kontextuální. Dodnes to jsou dva proudy v architektuře, které jdou vedle sebe. Speciálně Intercontinental vnímáme jako objekt z kontextu vyrůstající, přestože tak možná na první pohled nevypadá. Formou vychází z myšlenek brutalistní architektury, která byla trendem mezinárodním, současně jsou zde ale motivy, které se zdají být velmi poučené tím, jak vypadá tradiční pražská architektura. Třeba ve členění vertikálních pásů nebo v proporcích horních objemů nebo v tom, jak dům vniká do parcely.

Co je vlastně těžší? Obnova exteriéru, nebo interiéru? Když vás budu citovat ještě jednou, tak jste také řekl, že Intercontinental byl neuvěřitelně poškozený a kdokoliv přišel a potřeboval si někde udělat dveře, prostě si je vyřízl.
Exteriér, i když byl poškozený fatálně, se do značné míry zachoval.

Takže zatímco na vnějšku se podepsala doba, na vnitřku se podepsal člověk?
Asi tak. Naprostou většinu, devadesát procent toho, co mělo nějakou hodnotu, postupně lidé rozkradli a rozprodali. Zůstalo to, co bylo vestavěné, případně nějaké drobnosti. Namátkou z instalace Začarovaný les od Miloslava Hejného zbyly jen tři kusy. Prodávalo se to pak v aukčních síních. Šlo o stovky položek. Říká se, že jsme se jako společnost vykradli zevnitř, stejné to bylo i u Intercontinentalu. Ne všechno se vrátilo, i tak si ale myslím, že se obnova povede. Byť jsme celé části stavby museli vystavět znovu, například konferenční sál nevratně poškozený během přestaveb v devadesátých letech minulého století.

Do jaké míry se tedy snažíte být autentičtí?
Do míry, kterou považujeme za podstatnou pro samotnou architekturu. Když jde o esenciální část, jdeme do velkého detailu. Vlastní dům je nepochybně velmi kvalitní architekturou. Celé jeho okolí je ale katastrofa. Počítalo se, že bude prostupné, jenže na venkovních prostorech už nepracoval ten autorský tým. Veřejný prostor se v místě úplně zničil. Byl to zásah, který vedl k tomu, že se postupně ztrácel celý hotel, až byl zapomenutý.

Ale proč vlastně, doba už těm autorům nepřála?
Řekl bych, že celý projekt ztratil politický smysl. Ve vlně euforie z pražského jara chtěla společnost vytvořit něco výjimečného. Nehleděli nalevo nebo napravo a budovali. Plán byl odbourat ještě kus navazujícího bloku. Z místa, kde dnes stojí hotel Prezident, mělo být náměstí za hotelem, vpředu měla být piazzetta a zahrada k tomu. To se nestalo.

Všechny tyto prostory, včetně zahrady, měly být veřejné?
Domnívám se, že ano, i proto, že v zahradě byla veřejně přístupná vinárna. Ta byla mimochodem tvořená spoustou starožitných věcí, zdá se tedy, že Filsak byl tak trochu romantik. Je to další zajímavá věc interiéru – moderní architektura vedle starožitností. Strop restaurace Primátor byl například dřevěný, což byla práce sochaře Čestmíra Kafky, na něm jsou staropražská cechovní znamení. Věděli tedy, že jsou na Starém městě, které bylo kdysi o patro níž a že dřív byly v současných sklepích hospody. Udělali ji tedy také ve sklepě. Hotel měl být přístupný ze všech stran a měl obsahovat rozlehlý společenský prostor.

K tomu se tedy chcete vrátit?
Ano, pořádně ale nevíme, kdy se tahle myšlenka ztratila a proč. Osobně si myslím, že to skutečně byla změna doby. Koneckonců změnily se i názory na samotnou investici. Hotel se měl dokončit v roce 1971, nakonec to bylo o tři roky později. A najednou tam nebyl žádný nadšený americký provozovatel.

Byla stavba Intercontinentalu dobrým, nebo špatným zásahem do města?
Je třeba oddělit hodnotu stavby a hodnotu urbanistického zásahu. V tom jsme ve shodě třeba i s Národním památkovým ústavem nebo s nálezy Ministerstva kultury. Právě urbanistický zásah je jeden z důvodů, proč Intercontinental nikdy nebyl prohlášen za kulturní památku. Nemá totiž komplexní povahu, jeho výstavbou došlo k poškození městského organismu a přetrhání vazeb místa. Jestli se má hotel vrátit do života města a do zorného pole lidí, musí se právě tohle napravit. Když dnes přijdete na roh Bílkovy a Pařížské, zase se otočíte a raději jdete do Židovského města.

Před hotelem je poměrně náročná dopravní situace. Vy chcete tento prostor propojit s náplavkou. Jak? Přes ty davy aut?
Zklidnění dopravy a dokončení pěšího tahu, který umožní sejít do zahrady, se od počátku setkala s velkým ohlasem. Říkáme tomu motivu korzo Pařížská. Složitá je situace u Dvořákova nábřeží. O zapojení pražských nábřeží se hodně mluví, náš projekt je tedy, věřím, prvním z příkladů, jak lze veřejný prostor před a za nábřežní komunikací propojit.

Nejkontroverznější část projektu je jedna z kostek na náměstí Miloše Formana. To náměstí je ale soukromý pozemek, že?
Celých sedm tisíc metrů čtverečních i celé čtyři a půl tisíc metrů čtverečních veřejného prostoru, který vzniká, jsou na soukromém pozemku. I v tom je Intercontinental jedinečný. Stejně jako investoři. Za třicet let jsem nepotkal nikoho, kdo by za takové částky koupil pozemky v centru Prahy a místo toho, aby je zhodnotil developersky, nabídl, že udělá náměstí, doplní průchod k vodě a vysází stromy. To vše za tři čtvrtě miliardy a pak to předá městu. Jedinou částí celého našeho projektu, který neleží na soukromých pozemcích, je právě nový tunel, který vede k náplavce.

Jak tedy naložíte s tou kostkou na Formanově náměstí?
Uvidíme. Ty kostky jsou dohromady tři, všechny mají mít společenskou hodnotu a zejména tvoří ucelenou součást celého návrhu. Mohly by v nich najít místo kavárny, galerie, muzea, mluví se o zázemí pro technologické firmy, třeba Apple. Mohl by tady být i obchod s českým designovým zbožím. Zatím jsou to ale dohady, my řešíme architekturu místa. Program má na starosti skupina, která se zabývá jen scénografií náměstí, probíhá soutěž na dramaturgii. Mluví se třeba i o možnosti, že by v místě mohly být projekce filmů z Karlových Varů, v hotelu ostatně historicky bydleli slavní režiséři a filmaři, bylo by fajn se k tomu vrátit.

Ty kostky také naznačují původní výstavbu města před asanací, že?
Ano, speciálně na rohu. Jde o dům, který tam stál v šedesátých letech. Máme snímky starého středověkého města, nově v místě vznikly dlouhé ulice po vzoru pařížských bulvárů. Pařížská třída byla nejvýstavnější, protože spojovala Staroměstské náměstí s novou Prahou, která měla být na Letné. Mluvilo se tenkrát o tom, že za mostem bude velký tunel do Dejvic, kde mělo vzniknout nové centrum.

Kdy by měl být Intercontinental hotový?
Doufáme, že hotel bude na konci příštího roku. Co se veřejného prostoru týče, čekáme na územní rozhodnutí, které sice už bylo vydané, běží ale odvolání. Rádi bychom to udělali jako celek, takže jsou ve školkách připravené stromy a ve sklenících rostou vertikální zahrady, abychom se případně nezdržovali.

Byla Bubenská stejně náročná jako Intercontinental?
To se těžko srovnává. Na Bubenskou jsme dělali dlouho přípravu, měli jsme na to deset let. Byla to v podstatě laboratorní práce. Intercontinental je trochu zkouška bojem. Možná je složitější i v tom, že se jedná o velké množství provozů od ubytování, restaurací, konferenčního programu přes wellness, bazén až po hotelovou školu, která byla i bude součástí provozu hotelového komplexu. Bubenská byla ve své větší části administrativní budova. Což říkám s dovětkem, že šlo o nejzajímavější a nejvyspělejší stavbu svého druhu, na kterou se jezdili dívat ze zahraničí, aby se inspirovali, jak stavět závody a jak přemýšlet o čase stráveném v práci.

Elektrické podniky byly tedy precizně postavené, Intercontinental zase udělal výhodu z tehdejší průměrnosti. Kde si v architektuře stojíme teď?
Nedávno jsem četl knížku rozhovorů s Vladimírem Karfíkem, architektem, který projel svět a později pracoval pro Tomáše Baťu. Z pohledu jeho vnímání světa a místa, které jsme v něm měli, jsme dnes provinční. Karfík píše, že přijel do Ameriky, kde všichni měli v rukou tužky od Koh-i-nooru, protože to byly ty nejlepší tužky na světě. Dnes se strašně snadno smiřujeme s průměrností. Pořád je vzhledem k tomu, kde žijeme, průměr vysoký, máme ale na víc.

V CAMPu jste také řekl, že máme číst díla architektů a dívat se na ně jako na příběhy. Na to, jak byly vymyšlené, ne jako na obrazy, které se mají zarámovat a oprášit. Jste víc architektem nebo vypravěčem těchto příběhů?
Prioritně se samozřejmě považuju za architekta, i když je pravda, že klíčem k naší práci je seznámit se co nejlépe s domem, a chcete-li, s jeho příběhem. Snažil jsem se tím především říct, že bychom se na rekonstrukce objektů neměli dívat jako na čistě památkovou disciplínu. Ta tvoří s architekturou spojené nádoby. Dům vždycky vzniká z nějakého důvodu, na základě společenské poptávky. Stejně tak jeho další stavební fáze, které ho upravují a přizpůsobují novému zadání. Když se seznámíte s příběhem komplexně a pochopíte ho, máte šanci k němu připsat další kapitolu.

Každý osud je přitom jiný. Stejně strhující příběhy jako u našich staveb z meziválečného období jsme našli u Werichovy vily, Pinkasova paláce a de facto velké většiny historických objektů, které jsme měli šanci navštívit nebo s nimi pracovat. Propisují se do nich historické události i společenské změny, války, rekatolizace, národní obrození, silnější nebo slabší vazby na zahraniční architekturu v daném období a další. Stavby jsou dokladem historického obrazu naší společnosti. Je jedno, jestli je to tak proto, že společnost architekturu vytvořila nebo architektura vznikala v důsledku společenských a majetkových proměn. Zůstává zde jako živý element.

Zkoumáte i takové věci?
Jistě, čteme například v kupeckých knihách. Často tam narazíte na příběh podobný těm dnešním. Někdo něco rozestaví, někdo něco zdědí, nemá peníze na obnovu, třicet let dům chátrá, než ho koupí někdo jiný. Objekty, kterým se věnujeme, jsou typické prolínáním slohů, proměn posledních stovek let. My jsme povolaní jako architekti, abychom doplnili vlastní vrstvu. Pokud se s domem neseznámíme a nevěnujeme mu dostatek času a energie, nemůžeme to udělat s uspokojivým výsledkem. Je to metoda práce, která nám vychází nejlépe, i když uznávám, že to je ten nejpracnější přístup. Spousta architektů to není ochotná dělat. A ani spousta klientů. Když někomu řekneme, že jen na přípravu potřebujeme rok až dva, často odpoví, že si najdou jinou kancelář, které bude stačit měsíc.

Domácí úkol si tedy plníte na tři sta procent?
Nedíváme se na to jako na domácí úkol. Řada týmů si nechá zpracovat historické průzkumy a další posudky, protože se to po nich vyžaduje. Jejich studiu se ale věnují okrajově, jen z povinnosti, na obsah se ale při navrhování příliš neohlíží. V kontextu toho to možná vypadá, že děláme na tři sta procent, považujeme to ale za normu.

Kolik ale musíte takových projektů dělat najednou, aby vás to uživilo?
V současnosti je to třeba třicet nebo čtyřicet projektů. Za dvacet let jsme jich udělali asi čtyři stovky, zrealizovala se zhruba půlka. Ne všechny jsou ale tak velké, jako byly Elektrické podniky na Bubenské nebo jako je bývalý Intercontinental a jeho okolí. Podobných jsme řešili řekněme do deseti. Nemyslím si, že by objem práce naší kanceláře byl nějak výjimečný, je ale pravda, že každý náš projekt je zcela jiný. Jsou kanceláře, které mají užší zaměření, věnují se developerům, rezidencím nebo administrativním budovám, typologicky a technologicky stejným budovám. Pak jsou logicky schopni objem navýšit. U nás platí, že co dům, to originál. Na každý projekt dokonce skládáme vlastní tým, snažíme se, aby v něm byli ti, kterým bude práce vyhovovat, kdo jsou konkrétní úloze schopní dát nejvíc. Lidé v naší kanceláři nepracují na čemkoli, co je právě na stole.

Váš otec byl stavební inženýr, který například pracoval s architektem Hubáčkem na Ještědu. Vyprávěl, že to byla technicky velmi zajímavá doba, protože vymýšleli nové materiály. Co třeba?
Tatínek pracoval v šedesátých letech ve Výzkumném ústavu pozemních staveb. Tehdy se zaváděla do praxe lehká prefabrikace. Mělo se za to, že je dobré unifikovat. Často se pak výsledky výzkumu prosazovaly v masovém měřítku, jako to bylo třeba v případě výstavby sídlišť. V zásadě ale nešlo o špatnou myšlenku, ostatně stejným směrem šel celý stavební trh i ve světě. Problém byl, že socialistický sektor nemohl přebírat výsledky ze Západu. Vlastní vývoj proto probíhal v mnoha oborech a mnohdy byl velice kvalitní. Příklad mimo architekturu, pro dnešní dobu zajímavý, je, že Československo tehdy mělo třeba špičkové centrum a vývoj v oblasti vakcinace.

To dnes nemáme stejně jako vlastní stavební vývoj. V tom jsme jako země s průmyslovou tradicí zajišťovali základnu pro většinu východního bloku. Co vyvinuli ve Výzkumném ústavu pozemních staveb, se aplikovalo v Rusku, Bulharsku a dalších zemích. Tehdy tu vznikaly lehké obvodové pláště, sádrokartonové příčky. Tatínek jednou domů přinesl sádrokartonovou desku a řekl, že se nic nebude vyzdívat, uděláme to na hliníkové profily, na které budeme šroubovat desky. Všichni se mu smáli. Pravdou však je, že kdyby místo vymýšlení od základu lidé mohli jezdit na oborové konference, byla by jejich práce efektivnější. Přesto je možné v socialistickém Československu určitou kvalitu oboru vnímat, tedy alespoň v šedesátých letech, s normalizací to začalo odcházet. Ve všech oborech. Můj táta z výzkumáku odešel, odmítl vstoupit do strany. To období bych tedy nerad lakoval na růžovo.

Je nějaký dům, na který si brousíte zuby a vyloženě byste si přál ho obnovit?
V Praze, kterou známe asi nejlépe, koupili po revoluci spoustu budov ruští a italští investoři. Především spekulativně. Dnes je tady proto obrovské množství chátrajících domů. Nůžky mezi tím, kolik by se do nich muselo investovat a kolik je jejich prodejní cena, jsou natolik rozevřené, že to prakticky povede k tomu, že spousta jich bude zanikat. Ty, co se obnoví, jsou spíš výjimky. Příklad za všechny je Mottlův dům na rohu Jungmannova náměstí a ulice 28. října. Byl úplně vybydlený, desítky let chátral. Štěstí bylo, že si tento secesní objekt vybrala společnost Generali, která do něj zainvestovala, a my jsme měli šanci na tom projektu pracovat. Stejný přístup by si zasloužily desítky domů v Praze. Více než obnovu konkrétního objektu bych si ale přál scelení a obnovu celého historického fondu a společensky pak odvahu v historickém prostředí tvořit novou architekturu.