Zhruba před týdnem jsme vás na CzechCrunchi informovali o zákonu, který ve Francii dětem od 3 do 15 let zakáže používání telefonů a tabletů ve školách. A to jak během vyučování tak i během přestávek a obědů. Toto rozhodnutí, které ve francouzských školách začne platit už v září tohoto roku, vyvolalo logicky po celém světě velkou diskuzi mezi oběma stranami názorové barikády. Zatímco jedna skupina je jednoznačně pro zákaz s argumentem, že zákon prospěje větší soustředěnosti, samostatnosti a edukaci dětí, ta druhá celý zákon považuje s ohledem na dnešní dobu spíše za zastaralý, kontraproduktivní přežitek. Právě do druhé skupiny patří Jakub Veverka, podnikatel a také bývalý učitel na Střední škole diplomacie a veřejné správy, který ve svém sloupku vysvětluje, proč je dle něj celé rozhodnutí nesmyslné a nemá v dnešním světě místo.

Před 100 lety byl nositelem informací vždy učitel. Minimálně na vesnici to tak platilo. Být učitel, bylo a je poslání. Učitel byl vždy v úctě. Studenti seděli ve škamnech a do učebny chodil učitel s „velkou knihou“, ze které všechny žáky a studenty učil. Byl zprostředkovatelem informací a zároveň vychovatelem. Zprostředkovatelem proto, že měl načtenou „chytrou, velkou knihu“ ze které citoval. Dnes se doba posunula směrem k chytrému strýčkovi Googlu.

Za dobu 7 let, po kterou jsem působil na střední škole, kde jsem vyučoval Finanční gramotnost a Finanční investování, jsem měl jedno pravidlo. Student nesmí říct slovo NEVÍM. Platilo zlaté pravidlo:“Když nevím, tak platí UTFG“ – Use the f*cking Google. Před tímto pravidlem jsem si samozřejmě ověřil, zda-li mají studenti alespoň jeden chytrý telefon s připojením na internet v lavici. Co to způsobilo?

Způsobilo to to, že mě studenti přestali zkoušet, co vím a co nevím a začali si samostatně hledat informace. Ano, samozřejmě je tady riziko jisté prokrastinace by namítl škarohlíd. Ale, pokud jsem studenty správně zaúkoloval, jediná moje práce spočívala v kontrolování jejich pracovního postupu mezi lavicemi. Také to mimochodem způsobilo mou různou oblíbenost u žáků a také u kolegů učitelů. Sami si odvodíte, jakou oblíbenost u koho jsem způsobil.

Zatímco kolega učitel měl plnou flashku prezentací a nudil žáky každou hodinu vyčerpávajícími slejdy a slovem, mé hodiny byly akční, plné interakce se spolužáky, se mnou jako učitelem i samostatné práce, kdy bylo v učebně hrobové ticho a každý si hledal své.

Příklad z praxe: „Pane učiteli, a jak to mám najít?“ „Mnoo, Hani, co mi řeknou Vaši rodiče, když se jich zeptám, jak dlouho denně trávíte na PC nebo telefonu na internetu?“ Hanička s úsměvem:“vlastně pořád.“ Povídám na to s vyjeveným obličejem:“a jak je možné, že člověk, který je nonstop na internetu, neumí hledat v Googlu?“Vše samozřejmě dopadlo dobře a Hanička splnila svůj úkol na jedničku. Efekt byl tedy dvousečný, a to: 1. Hanička se začala učit lépe se soustředit. 2. Začala sama sebe učit hledat veřejně dostupné informace na internetu.

Podle mého názoru, a je to již velmi ohrané téma, platí, že škola by měla jít naproti zaměstnavatelům. Školství se vlastně nechová vůbec tržně. Tedy střední školství v ČR. Sedět 7 hodin denně v lavici a pouze vstřebávat informace? Kolik si toho pamatujete ze střední školy? Spíš průšvihy, než co se bralo ve třeťáku v květnu v bankovnictví. Myslím, že je třeba začít více rozvíjet měkké dovednosti, samostatnost, učit žáky sledovat dění kolem nich pomocí aktualit a vůbec jít s dobou. Však již dnes jsou někteří studenti před svými učiteli napřed a na hodinách tráví většinu času prokrastinací, protože to, co učitel vypráví, nebo diktuje do sešitu oni již vědí, nebo si přečetli před hodinou na telefonu.

Memorování je dnes konec. Začíná, nebo, již běží doba klíčových slov. Však, když něco nevím, mám po ruce telefon, který mi do pár sekund řekne, co potřebuji. Nedejbože, že se ho zeptám slovy a on mi odpoví.

Párkrát do roka jsme si udělali hodinu finanční gramotnosti ve školní zahradě. Je tomu již cca 10 let. Onehdá mě překvapila situace, kdy se mě žáci ptali na nějaké cizí slovo, které nebylo součástí osnov dané hodiny. Ještě, než jsem stihl odpovědět, tak jedna studentka pohotově našla na svém telefonu tento pojem a už ho všem četla. To byl okamžik, který mě přesvědčil o tom, že nejen učitel může vzdělávat. Od té doby jsem se snažil, aby i studenti vzdělávali sami sebe navzájem. Nemuseli jsme trávit hodiny diktováním co který pojem znamená do sešitu.

Stačilo zadat 30 pojmů na tabuli a do konce hodiny si je všechny žáci našli na svých telefonech, opsali do sešitu, aby si je psaním zapamatovali a na konci hodiny každý z nich postupně jeden řekl nahlas. Neuvěříte, jak krásné vzdělávací hodiny to jsou. Nenucené, zábavné, interaktivní, veselé, smutné, že nemohou něco najít a tak. Jako učitel jsem žákům zadával většinou zdroje, kde mají dané informace hledat. To je podstata dnešní doby – klíčová slova + zdroje. Umět odlišit správný zdroj od špatného a tak. Toto by mělo být základem dnešního vzdělávání. „Pozn. Také Vaši rodiče věří fake news?“

Hovoříme-li o tom, zda-li povolit, nebo zakázat telefony ve školách, tak tady vnímám silnou roli učitele. A tou je výchova, etika, slušnost, charakter, pokora, vděčnost, apod.  Je třeba žáky seznamovat s tím, jak přistupovat ve společnosti k mobilnímu telefonu a ne bez investované energie a snahy o výchovu, jim tento hardware zakazovat! Nadávat na studenty umí každý učitel, ale vést je správným směrem, jak s mobilním telefonem pracovat je dle mého názoru správná cesta. Investovat pár hodin se studenty do nastavení soukromí na Facebooku, Instagramu. Co jsou citlivá data, co by měli a neměli zveřejňovat, co kdy fotit a nefotit. Co se hodí a nehodí. Je toho přeci spousta, hovořím-li o výchovné stránce učetelského poslání. Ale zakázat mobilní telefon? To je to nejlacinější řešení, které je hned po ruce.

Vedu on-line společnost a zároveň mám na starosti HR oddělení, takže si hlídám, koho pustím jako zaměstnance do společnosti. Praktikuji již přes 10 let náborová výběrová řízení a velmi rád pracuji s mladými lidmi. Jsou totiž jako nepopsaná kniha, do které mohu psát to, co potřebuji pro správný chod společnosti, do které mladý padavan nastoupí. Nezajímá mě maturitní vysvědčení, nebo jakou známku dostali ve druháku z tělocviku, nebo pojišťovnictví. Zajímá mě, co je baví, kde vidí svou silnou stránku, kam se chtějí ubírat a hlavně, čemu se věnují ve svém volném čase a co se v tom volném čase naučili.

Pro jejich další život je většinou to, čemu se věnovali ve volném čase, pro jejich další život určující. Nejvíce mě na nedávném pohovoru rozstřelil jeden mladý muž (21 let).

Ptám se ho, kde vidí svou silnou stránku. A on odpověděl :“Má silná stránka je v tom, že se rád učím novým věcem.“ Co byste jako ředitel řekli na tuto odpověď? A nyní si odpovězte sami, zda-li zakazovat nové věci žákům ve školách. Zakazovat telefony ve škole je jako boj s větrnými mlýny a o tom ví už své i Don Quiote de La Mancha.

Výše uvedený text je směřován především ke střednímu školství v ČR. Nikoli k učňovským oborům, základním, nebo vysokým školám. I když některé VŠ bych tam zařadil také. Kam vede dnešní vzdělávací systém studenty? Nechám raději tuto otázku jako řečnickou.

Milá veřejnosti, vážení učitelé, nevnímejte můj text pejorativně, nebyl tak myšlen. Vaše práce je důležitá!