Když Libor Ušel zakládal první výrobní dílnu ToZařídíme, měl myšlenku vytvořit pracovní příležitosti pro lidi s handicapem. „Nabídli jsme práci sedmi zaměstnancům. Vůbec by nás v té době nenapadlo, že o pět let později zaměstnáme 250 lidí na pěti různých místech po celé České republice,“ říká.

Jeho dílny se zaměřují na širokou škálu služeb pro strojírenský, automobilový, polygrafický a elektrotechnický průmysl. Podařilo se založit také truhlárnu a pražírnu kávy s kavárnou. Mají své stálé zákazníky a generují zisk. „Naší výhodou je poskytování kompletního servisu s ohledem na individuální požadavky a potřeby zákazníků.“

Takzvaných sociálních podniků existují v České republice stovky. „O některých značkách často ani nevíme, že jsou sociálním podnikem. Nakupujeme jejich služby či produkty, aniž bychom tušili, že tím zároveň podporujeme například zaměstnávání seniorů nebo matek samoživitelek. Na kvalitu to totiž nemá žádný vliv,“ zamýšlí se Veronika Marková, vedoucí týmu sociálního bankovnictví České spořitelny, který se touto oblastí zabývá.

„Slovo ‚sociální‘ vnímám jako nešťastně zvolené. Evokuje nekvalitu nebo chudobu. Říkat jim třeba ‚podniky s dopadem‘ nebo ‚užitečné firmy‘ by podle mě bylo přesnější,“ dodává její kolega Libor Podlaha ve společném rozhovoru pro CzechCrunch.

Co vlastně znamená sociální podnikání?
Libor Podlaha: Sociální podnikání je v podstatě podnikání jako každé jiné. Vyrábíte produkty nebo poskytujete služby, ale zároveň myslíte na společenský nebo environmentální dopad. Když jsem s touto oblastí začínal, překvapilo mě, jak silné předsudky lidé mají. Slovo „sociální“ často evokuje chudobu nebo charitu, ale realita je jiná. Tyto podniky ve velké většině nabízejí produkty a služby, které dokážou konkurovat jakékoliv komerční firmě.

Veronika Marková: Zároveň jde o podniky, za kterými jsou mnohdy schované silné příběhy. Těší mě, kolik šikovných a schopných lidí v nich potkávám. Často odešli z klasického komerčního světa se záměrem založit firmu, která bude zároveň podporovat třeba seniory, aby netrpěli osamělostí a mohli pracovat. Nebo matky samoživitelky, které jinak na trhu hledají práci obtížně. Obdivuji, s jakou odhodlaností se tito zakladatelé do podnikání pouštějí.

S jakými předsudky se sociální podniky potýkají?
VM: Největším předsudkem je, že sociální podniky vyrábějí nekvalitní produkty nebo poskytují služby nižší úrovně. To mě na začátku opravdu zarazilo. Například si řada lidí myslí, že „umějí jen vyrábět keramické hrnky nebo dělat úklidové práce“. Realita je úplně jiná. V sociálních podnicích pracují ajťáci, právníci, chemici nebo vysoce kvalifikovaní odborníci.

LP: Musím přiznat, že jsem si kdysi myslel něco podobného. Dnes už znám řadu firem, u kterých nakupuji, a přitom by mě samotného ani nenapadlo, že v principu fungují jako sociální podnik. Třeba cateringová firma, kterou objednáváme na regionální akce. Nebo kavárna, kolem které chodím do práce, e-shop s ložním prádlem, který jsme si doma oblíbili. Často jde ale také o firmy, které neprodávají koncovým zákazníkům, ale firmám. Developeři, dodavatelé vybavení a podobně.

Jakou podporu tyto firmy nejvíc potřebují od banky? A jakou jim poskytuje Česká spořitelna?
VM: Jednou z největších výhod, kterou sociálním podnikům nabízíme, jsou úvěry kryté zárukami Evropského investičního fondu. To znamená, že nemusí dávat do zástavy svou nemovitost. A právě to je pro mnoho z nich klíčové. Zároveň poskytujeme vzdělávací programy, které jim pomáhají rozvíjet podnikatelské dovednosti, ať už jde o procesní audity nebo strategické poradenství.

LP: Konkrétně to znamená například intenzivní podporu s tvorbou marketingového plánu. Nebo s rozvojem obchodních kompetencí. Aby kvalitní produkt, který mají, dokázali dobře prezentovat a rozjet s ním byznys. Pro mě je pak velká radost vidět, jak tyto programy pomáhají. Například když firma získá financování na rozvoj nového produktu a pak vidíte, že uspěla na trhu. Ale je potřeba dodat, že ne každý podnik naši podporu získá. Pořád jsme banka, ne charita, a i do sociálních podniků investujeme proto, že jim na trhu věříme. Startupy nebo firmy bez historie to pak mají při hledání záruky obtížnější, ale pokud vidíme potenciál a příležitost k růstu, snažíme se i pro ně najít způsob, jak je podpořit.

Co by podle vás sociální podniky v České republice nejvíc potřebovaly, aby se jim víc dařilo?
LP: Největší výzvou je zřejmě legislativa. Nový zákon o integračních sociálních podnicích je sice krokem kupředu, ale administrativní zátěž z něho plyne tak vysoká, že se mnoha firmám nevyplatí se jako sociální podnik registrovat. Přitom by kritéria splňovaly, ale bojí se, že nedokážou dodržet všechny detaily v evidenci. Což je škoda, protože když je jako společnost podpoříme, vrátí se nám to zpátky v hodnotě, kterou vytvářejí. A také v ušetřených sociálních dávkách lidem, které tyto firmy dokázaly zaměstnat.

VM: Další výzvou je změna vnímání sociálních podniků veřejností. Chceme lidem dlouhodobě ukazovat, že sociální podnikání není o natahování rukou, ale o skutečné hodnotě a smyslu. Věříme, že se to bude postupně měnit, stejně jako se mění pohled společnosti na ekologii nebo další témata.

Máte vlastní doporučení pro lidi, kteří chtějí sociální podniky podpořit?
VM: Je to jednoduché – nakupujte jejich produkty a využívejte jejich služby. Například si objednejte dort z cukrárny, která zaměstnává seniory, nebo zajděte na kávu do kavárny, která slouží jako tréninkové pracoviště pro lidi s postižením. Vyberte si e-shop, který část zisku vrací třeba do výsadby stromů v konkrétním regionu. Tyto jednoduché kroky mohou mít velký dopad.

LP: Souhlasím. Každý z nás může přispět k tomu, aby se sociální podnikání stalo běžnou součástí našeho života. Je to o změně mindsetu – pochopit, že sociální podnikání není jen „hezký projekt“, ale plnohodnotný byznys, který zároveň pomáhá tam, kde to je potřeba.