Tělo nepřesvědčíte o tom, že to, co vidíte, není realita. Bez ohledu na to, že vás na nose tlačí těžké brýle a obraz, na který se díváte, je jednoznačně vytvořený v počítači. Takový dopad má virtuální realita na člověka a toho využívá aplikace společnosti Virtual Lab, která chce pomoci českému zdravotnictví připravit se na zátěžové situace a naučit personál nemocnic obsluhovat specializované přístroje.

Funguje to jednoduše: stačí virtuální brýle, které nasadíte, a ocitnete se na jednotce intenzivní péče, ve které na vás s očekáváním hledí pacient. Nejspíš má COVID-19, ale možná taky řadu dalších chorob. „Jeden ze základních scénářů je kombinace COVID, cukrovka a vysoký krevní tlak,“ přibližuje Leoš Kubíček, spoluzakladatel a jednatel společnosti Holistic Management, ze které se oddělila firma Virtual Lab. Jenže tady se to teprve komplikuje.

„Na to musejí reagovat EKG, plicní ventilace i jiné přístroje, a ne všechny musejí být zrovna funkční,“ uvádí Kubíček příklad, který se může objevit v reálném prostředí, a proto ho modelují i ve virtuální realitě.

Z IT sektoru do problémů zdravotnictví

Problémem nebylo naprogramovat samotné nemoci – COVID-19 nebo jakoukoliv jinou. Ale spíš připravit přístroje, které je třeba obsluhovat. „Narazili jsme na to, že každá jednotka intenzivní péče je vybavena jinými možnostmi. Zjišťujeme, které jsou vlastně nejobvyklejší,“ říká Kubíček.

Společnost tu kromě obvyklého zabývání se technologiemi musela také vstoupit do jí úplně neznámého oboru. Řeší nejen scénáře pacientů a vybavení vyšetřovacích místností, ale také principy fungování na JIP, rozdělování kompetencí mezi zdravotníky a to, jaké problémy vlastně můžou a především nemůžou v nemocnicích řešit sestry. Každý ze scénářů vývoje nemoci u pacienta se navíc musí odrážet na ukazatelích přístrojů.

Program buď člověka provádí a ukazuje mu, co kde dělat, jak přístroje fungují a kde je třeba je zapojit i ovládat. Pak virtuální realita zkouší člověka: pokud udělá chybu, dá mu ještě prostor na to, aby ji zjistil a opravil. Dokáže ale i přitvrdit – to když nechá pacienta ztratit dech. „Je ale fakt, že k tomu, aby mohlo proběhnout vícero různých komplikací, bychom už potřebovali ohromné množství dat. Postupně s tím počítáme, jenže je musíme nejprve nashromáždit,“ popisuje Kubíček.

Není to jednoduché. Při ošetřování neexistuje ten správný postup, jak situace řešit. Obvykle prostě přijde lékař nebo vrchní sestra, která jej určí. „S tím jsme na začátku nepočítali,“ přiznává Kubíček.

Přitom má s takovými typy programů bohaté zkušenosti. Leoš Kubíček vede firmu Holistic Management, která se původně zaměřovala na trénink, vzdělávání a koučink zaměstnanců i celých týmů. Využívá moderní přístupy a technologie, mezi nimiž získávala s postupem času virtuální realita stále zásadnější místo. Ze společnosti se proto postupně vydělila firma Virtual Lab, která už se výhradně na virtuální realitu soustředí.

A úspěšně. Vývoj aplikací pro virtuální realitu připravuje mezi jinými pro Ministerstvo průmyslu a obchodu, ale i pro zahraničního výrobce letecké vojenské techniky. Takzvané soft skills, tedy třeba to, jak zacházet s lidmi, trénují v Kubíčkově virtuální realitě třeba v Raiffeisenbank, v Albertu i na Ministerstvu zemědělství.

Kromě toho poskytuje Virtual Lab nácvikové i relaxační programy několika domovům seniorů, kde tak klientům umožňuje vzpomínat na mládí a pomáhá jim vytvářet nové zážitky. Najednou mají mnohem víc témat k hovorům a jejich orientaci v reálném světě značně posiluje ten virtuální. A virtuální realitu už tým dostal do školství a středisek volného času, třeba do Ostravy, Českých Budějovic a do Knihovny hlavního města Prahy.

Holistic Management má obrat v řádech milionů korun a jeho aktivity podporuje i Jihočeský vědeckotechnický park, kde má tato mateřská firma kanceláře a Virtual Lab sídlo. A právě tady se pracuje na VR JIP simulátoru. Firma se nechala inspirovat vyjádřením šéfa Kliniky infekčních chorob, který upozornil mimo jiné na to, že větší problém než množství lůžek pro JIP je personál, který by s nimi uměl pracovat. Virtuální realita se přitom dá využít při tréninku lékařských zákroků. „Tak proč by to nešlo pro zdravotnický personál?“ ptá se Kubíček.

Věřte, že ve virtuální realitě neskočíte

Ošetřovat virtuálního pacienta je stejně stresující jako starat se o toho reálného. Ačkoliv lidé využívající virtuální realitu vědí, že jejich pocity právě vyvolala technika, moc s nimi nenadělají a tělo na virtuální „hru“ přistupuje bez toho, aby jej mohli nějak zvlášť ovlivnit.

To už má Kubíček vyzkoušené na řadě projektů. Pokud vám dá na hlavu virtuální brýle a pošle vás – tedy jen jako – se procházet po vysuté lávce umístěné v desítkách metrů nad zemí, skoro jistě se budete s kroky zásadně zdráhat a i na pevné zemi se budete kymácet. Možná i podle větru, někteří jej prý přímo cítí ve vlasech. Když mají lidé v této situaci skočit, 60 procent z nich to není schopných udělat.

V aplikacích, které se zaměřují na práci se strachem a fóbiemi, se vám okamžitě začnou potit ruce. Kubíček občas na veřejné akce vezme své přístroje a zájemcům ukazuje, jaké to je, když se před vámi pohybují třeba desítky tarantulí.

„Lidi jsou schopní křičet, brýle si doslova strhávají. Občas jde o extrémní situace, to pak účastníkům monitorujeme tepovou frekvenci. Pokud se dostanou nad 120, vytahujeme je ze situace. To už by opravdu někomu mohlo ublížit,“ popisuje. Na zmíněnou „stodvacítku“ se přitom podle jeho zkušeností dostane skoro každý, kdo má s daným tématem problém.

Podobně třeba vedoucí různých oddělení mnohdy jen těžce zvládají, když proti nim lidé protestují, tep se jim zrychluje a tělo zaujímá obrannou, nebo naopak útočnou strategii. To je jeden z programů, který si v rámci školení zaměstnanců pro konkrétní firmu firma Holistic Management připravila. Virtuální brýle dala na hlavu mistrům dílny a umožnila jim nanečisto sdělit podřízeným, že budou mít několik měsíců méně práce (a podle toho ohodnocení). Polovina z nich to psychicky dobře nezvládla.

Kubíček vypráví o případu, kdy sám pociťoval sílu gravitace na vlastních nohách, když jej na virtuální horské dráze táhl vozík na vrchol. Změnit vlastní pocity není možné jen opakováním si, že jde o virtuální realitu. Tělo začne reagovat jinak až ve chvíli, kdy máte k danému tématu opravdu jiný přístup. Tedy když se pavouků nebo výšek prostě přestanete bát. A právě k tomu taky virtuální realita firmy slouží.

Ovšem postup je podobně zdlouhavý jako bez ní: pokud se chcete zbavit strachu z pavouků, zvykáte si postupně na to, že je jeden někde daleko, pak blíž, nakonec jste možná schopni si jej vzít do ruky. „Virtuální realita vlastně ověřuje, jak běžný terapeutický postup na člověka působí. Mnohdy celý ten proces urychluje,“ vysvětluje Kubíček.

Skutečnost, že virtuální realita pomáhá ve vývoji či opravách funkcí zcela fyzickému tělu, vědí výzkumníci už roky. Ať už je člověk s fóbií z výšek, pavouků, létání nebo třeba veřejných projevů vystaven takové situaci ve virtuální nebo té opravdové realitě, zažívá téměř srovnatelnou úzkost. Když měřili lékařští odborníci úlevu dobrovolníků po testu s VR, byla stejná jako v realitě. Takto se digitalizovaným světem dá léčit posttraumatický stresový syndrom, ale třeba i napomoct proti bolesti, když člověk virtuálně vnímá své tělo v lepším stavu.

Ostatně někteří lékaři podobným způsobem pomáhají pacientům, kteří přišli o jednu z končetin a zažívají takzvanou fantomovou bolest, i bez pokročilých technologií. Prostě tím, že jejich mozku ukáží v zrcadle například obraz zbývající nohy – a přesvědčí jej tak o tom, že ho nemá co bolet. Vizuální informace stačí.

Vyzkoušet to? Jedině s pacientem

Firma se dlouhodobě soustředí na zjednodušení byznysu firmám. Tvoří vedle těch výukových také světy, které poskytují (v posledních měsících nedostatkové) prostředí k setkání. Její projekt Let’s Meet VR se dá používat jako místnost pro meetingy či školení, ale setkat se je možné i v hale, kde můžou třeba strojírenské firmy rovnou rozebrat a řešit výrobní postup svého výrobku nebo celého zařízení. To třeba když potřebujete svému zákazníkovi dodat průmyslový stroj a naučit jej s ním – ale dorazit k němu není možné, nebo je to zbytečně drahé.

Na dálku jde školit, naučit obsluhovat zařízení, pracovat s ním v 3D prostoru i předávat zákaznickou zkušenost. A podobně vidí Kubíček možnosti ve zdravotnictví. Boj s koronavirem možná právě teď není tak akutní jako před několika týdny, kdy s aplikací pro JIP začali, ale pozitivní dojmy se do firmy stále vracejí.

„Víme, že se to posunulo výrazně dál. Lidé z nemocnic o našem nástroji začali uvažovat ne jako o nástroji akutní péče nebo zásahu, ale o programu, který by se hodil školám, nebo o přístupu k trénování takzvaných nefrekventních postupů. To jsou situace, které se moc často neobjevují. Třeba když je na ARO potřeba napojit přístroj na čištění krve, což se stane zhruba 80krát za rok. Kvůli tomu se sestra k procesu tak často nedostane a neexistuje, že by si jej vyzkoušela, aniž by na přístrojích byl připojený pacient,“ říká Kubíček.

Program by tak mohl být pro sestry, studenty i pro začínající lékaře. Firma jej zatím pokrývá z vlastních zdrojů, ale podala i žádost do projektu Rise up a teď se hlásí o miliony korun v rámci velké akce Hack the Crisis. Tam se projekt zatím z více než 200 přihlášených dostal do nejlepších 15.

Vedle toho o spolupráci projevila zájem například Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity i některé vyšší odborné školy. Rámcově je domluvená kooperace s akademickou sférou a s firmou, která vlastní několik nemocnic ve středočeském kraji.

Tyto domluvy a nadšení odborníci v lékařství jsou zásadně potřeba: mají umožnit hlubší analýzu od lidí z praxe. Bez nich se projekt nedá posunout tam, kam se už vydal. „Z prvotního kroku, jak udělat něco rychlého a základního, se stává projekt, který bude mít delší dopad,“ věří Kubíček.