V roce 1928 si Greta a Fritz Tugendhatovi objednali u německého architektka Miese van der Roheho, průkopníka moderní architektury, vilu. O dva roky později už stála a dnes je jednou z nejznámějších památek Česka. Vila Tugendhat je ikonou modernismu a jako taková je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Zdaleka ale nejde jen o architektonickou památku. Vila je také středobodem příběhu jedné rodiny.

Greta a Fritz Tugendhatovi pocházeli z židovských rodin německých průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili po několik generací. Na Moravě působili už od sedmnáctého století a měli podstatný vliv na industrializaci Československa. Vnuk Grety Tugendhatové Michael Lambek je ovšem antropologem na univerzitě v Torontu a svoji rodinu si vybral jako námět pro svou knihu Za sklem, která tak je antropologickou sondou do života lidí, kteří nechali postavit slavnou vilu.

„Moje babička byla velmi rázná osobnost, někdy z ní šel trochu strach, ale byla to velmi silná žena, velmi vážná a zároveň urputná. Ten dům si spojuji s ní. Je to krásný dům a je to dědictví, na které můžeme být hrdí. Je to také věc, která spojuje naši rodinu, protože bez ní bychom se nikdy nesešli. Vila je tedy pro mě určitě něco pozitivního,“ říká Lambek v rozhovoru pro CzechCrunch.

Badatel, který žije v Kanadě, přijel do Česka na týden, v rámci svojí návštěvy podnikl také přednášku na Etnologickém ústavu Akademie věd. V tuzemsku byl už poněkolikáté a na vyprávění o jeho rodině se odráží dějiny celého Československa.

Před několika lety jste přijel do Brna se záměrem najít informace o své rodině. Vyšlo to?
Vyšlo to perfektně. O své rodině už jsem mnohé věděl, tehdy ale v Brně vznikl nápad udělat tam jakési rodinné setkání. Vrátil jsem se o rok později, abych zjistil, jaká je představa, jaké mají nápady a jak by to mohlo zapadnout do historie města i toho, jak lidé historii vnímají. Někteří tehdy říkali, že Brno bylo před druhou světovou válkou kosmopolitním městem a že jim to chybí. Naše rodina svým způsobem reprezentuje světoběžnictví, a to i díky domu, který nechala moje babička v Brně postavit.

Věděl jste něco o vile Tugendhat ještě před tím, než jste do Brna přijel?
Jednou jsem ji navštívil ještě během komunistické éry. Nějak se mi podařilo dostat se dovnitř. Tehdy jsem přijel s mojí tetou, historičkou Danielou Hammer-Tugendhatovou, která žije ve Vídni. Zajímala se o dům velmi dlouho, takže od ní jsem o něm slýchal. Moje matka ve vile strávila svoje dětství. Něco málo jsem tedy věděl.

Jak velký je to rozdíl, vidět vilu před lety a teď?
Velký, vila byla od té doby kompletně renovována, takže je nyní v o mnoho lepší kondici než před lety. Na druhou stranu i tehdy byly některé věci dobré. Ve vile byla lékařská ordinace. V té době tam o ní natáčel dokument německý režisér, který zpovídal zdejší pacientky, jak si vilu pamatují. Říkaly, jak krásné místo to bylo. Vila tedy tehdy měla dobré využití, aspoň na chvíli. Pak se z ní stalo reprezentativní sídlo, ale vlastně se tam děly podivné věci. V dokumentu je vidět, že v jednu chvíli dům sloužil pro natáčení reklam, později dokonce i pornografických snímků. Slyšel jsem také, že ve vile přenocoval současný král Karel III., když navštívil město. Vila tak má svoji vlastní historii, která je odlišná od té rodinné.

Dočetla jsem se, že na rodinném setkání, o kterém jste mluvil, jste potkal i členy rodiny, které jste nikdy předtím neviděl. Je to tak?
Jedna z otázek, na kterou se snažím odpovědět ve své knize Behind the Glass: The Villa Tugendhat and Its Family (Za sklem: Vila Tugendhat a její rodina, pozn. red.), je, co je to rodina a jak rozhodujeme, kdo je rodina. Na první pohled jsme rodina já a moje žena a naše dvě děti, na ten druhý je to o mnoho víc. Když moje teta Daniela domlouvala ono setkání na radnici, mysleli si, že přijede kolem dvaceti nebo třiceti lidí. Nakonec to bylo lidí sto. Někteří z nich přitom nosí stejné příjmení po pět až šest generací a přijeli proto, že jsou na svoje jméno hrdí.

Vaše kniha nejsou vysloveně memoáry, je to spíš antropologická publikace, že?
Na to nemám odpověď, psal jsem ji jako směs několika žánrů a jsou to částečně samozřejmě i memoáry, částečně jsou to ale také antimemoáry. Uvědomil jsem si totiž, že to, co děti vnímají, se někdy stane úplně jinak, než jak to mají ve vzpomínkách. V knize je tak něco ze mě, nechtěl jsem ale, aby to dominovalo. Zároveň jsem kulturní antropolog, nechtěl jsem ale psát kulturní antropologii, byť i tak v knize nějaká kulturní antropologie obsažená je. Někteří antropologové by jistě řekli, že ne dostatečně, zatímco někteří čtenáři by naopak řekli, že je jí tam příliš mnoho. Je to tedy takový můj vlastní, multižánrový výtvor.

Při svých návštěvách jste se snažil přijít na to, co vila znamenala pro vaši rodinu. Co znamená pro vás?
Nad tím jsem upřímně nikdy nepřemýšlel. Platí ale, že jsme na ni pyšní, respektive, že jsme pyšní na spojení, které k ní jako rodina máme.

Poznal jste svoji babičku, díky které vila vznikla?
Ano a byla to velmi rázná osobnost, někdy z ní šel trochu strach, ale byla to velmi silná žena, velmi vážná a zároveň urputná. Ten dům si tedy spojuji s ní. Je to krásný dům a je to dědictví, na které můžeme být hrdí. Je to také věc, která spojuje naši rodinu, protože bez ní bychom se nikdy nesešli. Vila je tedy pro mě určitě něco pozitivního

Na kolika místech žije nyní vaše rodina?
Asi na jedenácti.

Během války odešla její část do Švýcarska, vaše matka ale skončila v Anglii. Jak se to stalo?
Rodiče mojí matky se rozvedli, když byla ještě velmi malá. Její otec byl z Československa, žil ale v Německu. Na začátku třicátých let se odstěhoval do Anglie, protože tušil, že nacisté přijdou k moci. Když došlo k anšlusu Rakouska, přijel do Brna a mojí matku během 24 hodin odvezl. Na začátku to těžce nesla, protože svého otce moc neznala, navíc ztratila kontakt s rodinou, se kterou vyrůstala. V Anglii jí dali do internátní školy, ty byly velmi chladné a striktní, jídlo bylo děsné. Matka později vyprávěla, že právě v Anglii se vůbec poprvé setkala s antisemitismem. Z Československa ho neznala. Byl to pro ni docela šok. Pak se ale mé babičce podařilo utéct do Švýcarska, kam ji moje matka jezdila pravidelně na léto navštěvovat. Když pak Němci napadli Francii a Belgii, moje matka byla docela ráda, protože se nemusela vracet do Anglie. Mohla zůstat ve Švýcarsku.

A jak se vaše rodina ocitla ve Venezuele?
Odešla tam ze Švýcarska v roce 1941, protože se obávali, že nacisté dojdou až tam. Moje matka po válce skončila v Kanadě, zatímco moje babička se odstěhovala zpátky do Švýcarska. Když jsem byl malý, tak jsem tam za ní jezdíval. Pamatuji si ji proto velmi dobře. Dokonce i moji prababičku, která žila velmi dlouho. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, protože v Montrealu jsme žili velmi prostým životem, v malém bungalovu, což bylo v kontrastu s cestou do Švýcarska, kde byli velmi bohatí a kde měli krásný dům. Téhle rozporuplnosti jsem chtěl vždycky porozumět, i proto jsem napsal o naší rodině knihu.

Opakovala vaše babička někde vilu Tugendhat? Stála i za nějakým dalším ikonickým domem?
Ve Venezuele měli velmi pěkný dům, nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem o něm. Když byli ve Švýcarsku poprvé, žili jen v malém bytě, když se pak vrátili po válce, nechala tam babička postavit dům. Není tak originální ani luxusní jako vila Tugendhat, ale je to velmi krásný dům a sám ho mám raději než brněnskou vilu. To je ale dané spíš tím, že jsem v něm měl šanci nějaký čas pobýt.

Vaše babička byla velkým fanouškem architektury. Mluvila někdy o vile Tugendhat?
Se mnou ne, byl jsem dítě. Kromě toho, že milovala architekturu, milovala také umění. Ve sbírce měla několik obrazů od Picassa a několik dalších obrazů z různých časových období. O vile nemluvila moc ani moje matka, asi proto, že nebyla moc sentimentální. Co vím, jsem se dozvěděl od své tety, která se narodila ve Venezuele a paradoxně nikdy ve vila nebydlela. Byla to právě ona, kdo se postaral o to, aby byla vila renovovaná. Vilu navštívila před pár týdny, když se v ní sešli prezidenti Česka a Slovenska, aby si připomněli rozdělení Československa. To se odehrálo právě tady. Vila Tugendhat je tak také symbolem pro Česko.

Byla by babička pyšná, že je vila zapsaná v UNESCO?
My jsme na to velmi pyšní. Je to také úleva, protože se dlouho vedly různé debaty, jak vilu rekonstruovat, kdo by to měl zaplatit, komu patří a podobně. Byly to dlouhé dohady mezi Brnem, státem a rodinou, která měla obavy, zda je s vilou správně nakládáno. Když válka skončila, moje babička a nevlastní dědeček zažádali o restituci. Vrácena jim ale vila nebyla. Taková byla politika v té době, Židé tu nebyli vítáni, navíc takoví, kteří mluví víc německy než česky. V šedesátých letech kontaktoval moji babičku architekt jménem Kalivoda, tenkrát přijela do Brna a vilu několikrát navštívila. Řekla tehdy, že když stát nebo město vilu zrekonstruuje a otevře veřejnosti, pak se jí vzdá. Byla realistická, v Československu byl komunismus a bylo jí jasné, že ji zpátky nedostane. Pokusila se tak aspoň říct, že se o ten dům musí někdo starat. Když umřela, moje teta si vzala tuhle odpovědnost na svoje bedra, chtěla se ujistit, že všechno bude tak, jak má být.

Zkoušela vaše rodina získat dům zpátky, když komunistický režim padl?
Myslím, že bylo období, kdy to vypadalo, že sliby dům rekonstruovat nebudou naplněny. Někteří členové naší rodiny si tehdy mysleli, že bychom se měli pokusit vilu získat zpátky. Nemohli jsme si ale dovolit se o ni starat, mluvilo se tedy o nalezení nějaké nadace, která by dohlédla na to, aby se vila opravila za peníze ze vstupného. Když jsme ale chtěli začít něco dělat, město začalo připravovat rekonstrukci.

Zjistil jste něco nového, když jste psal knihu? Něco, co by vás překvapilo?
Zjistil jsme mnoho věcí, které jsem předtím nevěděl. Třeba to, že moje babička a její manžel Fritz Tugendhat byli příbuzní. Byli vzdálení bratranec a sestřenice. Také jsem zjistil několik věcí, které jdou hlouběji do historie. Naše rodina původně pocházela z Boskovic. Když mohli Židé vyjít ven z ghett, můj předek založil textilní továrnu, kde pak pracoval i jeho syn a vnuk, který ji ještě víc rozšířil. Rodina zbohatla, a proto si také moje babička mohla dovolit nechat vilu postavit. Bohatství v tom domě zůstalo. Jak už jsem říkal, vyrůstal jsem v relativně chudých podmínkách.

Jste především antropolog. Před časem jste otevřel seminář, který se zabýval právě rodinou. Inspiroval jste se vaším příběhem?
Spíš jsem ten seminář vedl, protože jsem o své rodině zrovna psal. Tehdy jsem přemýšlel o všem, co se rodiny dotýká, mluvil jsem o tom se studenty a někteří z nich dokonce začali pracovat na projektech o svých rodinách. Je to cesta, jak myslet antropologicky – co je rodina, jak je konstruována nebo jak vzniká. Jedna z pozoruhodných věcí je sledovat rodinu v ženské linii. Sleduji moji matku, její matku a její matku a tak dál. Běžně se mluví o mužích, protože to byli právě muži, kdo dědili majetek i pozice. Ženy byly brány jako ty, kdo se za muže vdávají. Někteří o rodině pořád takhle přemýšlí, ale mnoho lidí má blíž právě k ženám v rodině. Musíme tedy přemýšlet o tom, jak nahlížet na rodinu. A to jedna z věcí, které studuje antropologie.

Čemu se chcete věnovat teď?
Mám rozepsanou další knihu, která se věnuje mému výzkumu v Indickém oceánu, kde jsem mluvil s obyvateli Madagaskaru. Kniha bude biografií místního manželského páru a o tom, jak místní lidé vnímají duchy. Už jsem o tomto tématu kdysi psal, teď se ale na to snažím nahlížet trochu jinak.

Plánujete se ještě nějak vrátit k vile Tugendhat?
Nevím, jestli se jí budu ještě nějak věnovat v rámci svého výzkumu, ale určitě mě zajímá, co se bude dít v Brně a jak se budou o vilu starat. Pořád se totiž okolo toho něco děje. Ale určitě se budu ještě zabývat svojí rodinou. Zajímá mě, jak budou reagovat na moji knihu. Taky mě zajímá, jak na knihu budou reagovat Češi, protože přeci jen pojednává o historii celého regionu.

Platí, že nejbližší příbuzní z Česka žijí ve Vídni?
V Česku žije jeden můj vzdálený příbuzný. Jeho rodina měla továrnu v Brněnci, která se stala slavnou, protože zde za války působil Oscar Schindler. Můj příbuzný žije ve Švýcarsku, ale snaží se vytvořit z továrny muzeum. Úplně ve spojení spolu ale nejsme.