Izrael se v posledních desetiletích dokázal transformovat z exportéra pomerančů do pozice globálního centra inovací, což je příběh známý i jako Startup Nation. Ruku v ruce s tím ale jdou obecně méně známá fakta – vedle například Skandinávie Izrael patří do skupiny nejšťastnějších zemí světa, jako jediný mezi členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) má úroveň porodnosti nad hranicí přirozené reprodukce, dosahuje dobré úrovně očekávané délky života… což může působit jako kontrast s tím, jak rozdělená země zvenčí působí. Čím to je?

Takovou otázku si položila dvojice autorů Saul Singer a Dan Senor, kteří se do velké míry zasloužili o to, že má Izrael přívlastek Startup Nation. I když pravděpodobně nebyli první, kdo jej takto pojmenovali, v roce 2009 pod tímto názvem vydali mezinárodní bestseller popisující pozoruhodný úspěch v inovacích i byznysu jinak relativně malé země.

Koncem letoška pak v nakladatelství Aligier v češtině vyšlo volné pokračování Duch Izraele, v němž ještě hlouběji analyzují nejen hospodářské, ale i společenské a technologické faktory izraelského úspěchu – respektive zejména židovské části národa, která je poslední asi rok a půl v ještě vyostřenějším konfliktu s Palestinci, kdy se i civilní oběti v Gaze počítají v desítkách tisíc.

Při příležitosti křtu českého vydání Saul Singer navštívil Prahu a v rozhovoru pro CzechCrunch mluví o faktorech, které Izraelce vedou k silnému vztahu k rodině, společnosti a vyššímu smyslu. To vše má podporovat odolnost a jednotu Izraelců jako národa.

„Překvapivá odolnost rozděleného národa v bouřlivém světě.“ Takový je podtitul vaší knihy Duch Izraele. O jaké odolnosti mluvíte?
Společně s mým spoluautorem Danem Senorem – i když on žije v New Yorku – jsme si všimli, jak je izraelská společnost odlišná od ostatních v západním světě. Je zdravější a šťastnější, což je vzhledem k situaci v zemi překvapivé a působí to kontrastně vůči tomu, co vidíme. Všude po Izraeli si lidé stěžují a hádají se mezi sebou. Přesto se řadí mezi deset nejšťastnějších zemí po boku Finska, Švédska nebo Dánska.

Žebříček nejšťastnějších zemí byl tedy prvotním impulsem pro napsání nové knihy?
Ano, proto jsme se podívali na to, proč je zrovna Izrael v žebříčku tak vysoko. Byli jsme skeptičtí k metodologii, při bližším zkoumání jsme ale přišli na několik aspektů, kvůli kterým země vyniká. Jedním z nich je samotný způsob, jak se měří štěstí, respektive jeho opak – existuje koncept „úmrtí ze zoufalství“, který počítá smrt způsobenou sebevraždami, alkoholem či předávkováním drogami. Je až překvapivé, jak nízkou míru těchto úmrtí má Izrael, a to ve srovnání se všemi zeměmi OECD – výrazně nižší než Spojené státy, asi poloviční oproti skandinávským zemím a mnohem nižší než většina Evropy. To nás motivovalo, abychom pátrali dál.

Na co dalšího jste přišli?
Izrael má také velmi vysokou očekávanou délku života, vyšší než většina Evropy a mnohem vyšší než Spojené státy. Jde o dobré měřítko zdraví společnosti, nejen zdravotního systému, ale také sociálních vazeb. Studie totiž ukazují, že osamělost může být pro zdraví stejně škodlivá jako vykouřit patnáct cigaret denně.

Opravu až tak moc?
Lidé jsou společenské bytosti. Vyvíjeli jsme se stovky tisíc let, abychom žili ve spojení s ostatními. Stejně jako naše těla signalizují hlad nebo žízeň, dělají to i v nebezpečí, když jsme izolováni – osamělost tak může vést až k depresím, což lidi tlačí zpět ke společenskému kontaktu. I proto bylo kdysi vyhnanství formou trestání. Zjistili jsme, že Izraelci jsou společensky hodně propojení, je to malá země a zjednodušeně řečeno tady každý zná každého.

O tom jsem psal i v reportáži z Izraele – odkazuje to na teorii „šesti stupňů odloučení“, že všichni lidé na Zemi jsou od sebe vzdáleni šest kontaktů, tedy že řetězec přítel přítele dokáže spojit dva lidi v maximálně šesti krocích. V Izraeli je to prý (v nadsázce) na úrovni hned jednoho stupně. Čím to je?
Dobře to popisuje slovo gibuš, které se ale těžko překládá. Odkazuje na proces i cíl spojování lidí – Izraelci se už od útlého věku učí důležitosti sociálního propojení. Mládežnická hnutí jsou velmi silná, a dokonce i ve třídách je kladen důraz na jednotu. Jako rozený Američan, který se přistěhoval do Izraele, jsem byl překvapen, když jsme jako rodiče byli zavoláni do školy. Problémem ale nebyly akademické výsledky nebo disciplína, ale to, že celá třída nebyla dostatečně jednotná a my jako rodiče jsme to museli společně řešit.

V Americe koncept identity třídy neexistuje, natož aby byl důležitý. V Izraeli je ale gibuš považován za důležitější než to, co se na hodinách učí. Jde o součást širšího úsilí budovat solidaritu a spojovat lidi dohromady. S tím souvisí i další klíčový aspekt – role rodiny. Ty jsou v Izraeli neuvěřitelně silné. Zatímco v USA se setkávají dvakrát ročně na svátky jako Den díkůvzdání, u nás se to děje každý týden v pátek večer na šabat a pomáhá to udržovat blízké vztahy.

Tento prorodinný přístup je v kultuře zakotvený hluboce?
Obecně je Izrael k rodinám velmi přátelský. Není neobvyklé, že zaměstnavatelé umožňují rodičům přivést děti do práce nebo odejít dříve kvůli rodinným povinnostem. Aktivní jsou i prarodiče, kteří s péčí o děti pomáhají alespoň jednou týdně. To vše vytváří pozitivní cyklus a podporuje velké rodiny.

Tato dynamika Izraeli přináší velkou výhodu. Zatímco velká část vyspělého světa stárne a zmenšuje se, Izrael je mladý a roste. A mladé a rostoucí země mají tendenci být optimističtější do budoucna. Souvisí to i s tím, že Izrael má jako jediný ze zemí OECD míru porodnosti kolem tří dětí na jednu matku, zatímco průměr je kolem 1,6, tedy pod hranicí přirozené reprodukce. Popírá tak trend „železného zákona demografie“, podle kterého rostoucí bohatství a produktivita vedou k nižší porodnosti.

Jak všechny tyto faktory pomáhají podporovat odolnost Izraele?
Jde o širší spojení i v kontextu s vyšším smyslem či posláním, což také přispívá k tomu, že Izraelci jsou méně individualističtí a méně materialističtí. Jsou ambiciózní a podnikaví – což bylo zásadní pro vznik Startup Nation –, ale zároveň mají silný smysl pro to, že jsou součástí něčeho většího než oni sami. Jde o jedinečný aspekt židovské komunity. Židé dokázali najít rovnováhu mezi individualismem, jaký můžeme vidět na Západě, a kolektivistickými kulturami, jež najdeme hlavně na Východě.

Tato schopnost sloučit obojí je neobvyklá a byla klíčová pro přežití Židů během tisíců let. Izrael tuto historickou vlastnost převzal a rozvinul ji prostřednictvím institucí a kultury, čímž vytvořil společnost, která oceňuje jak individuální iniciativu, tak kolektivní odpovědnost. Je to charakteristický a hluboce izraelský rys.

V kontextu budování vyššího smyslu se asi nedá nezmínit také důležitost armády…
Samozřejmě společnost Izraele výrazně formuje chronický stav ohrožení. Izraelci vyrůstají s vědomím, že jednoho dne budou sloužit v armádě, což se ale u nás děje v klíčové fázi života po střední škole a před nástupem na univerzitu. V jiných zemích se lidé účastní vojenské služby až po dokončení studia. Tento rozdíl má na společnost obrovský dopad.

V čem je rozdíl?
Vojenská služba je formativní moment, kde se jako první věc naučíte, že na vás jako jednotlivci nezáleží. Nikdo se o vás nezajímá, důležitá je naopak celá jednotka. Aby fungovala a aby splnila misi. V mnoha jiných zemích mladí lidé vyrůstají s tím, že se svět točí kolem nich. Nedostanou „lekci“ odpovědnosti za něco většího, než jsou oni sami. V Izraeli tento smysl pro jednotu a odpovědnost vzniká přirozeně.

Je asi logické, že společnost musí být odolná a jednotná, aby dokázala odvrátit vnější hrozby. V kontextu střední Evropy a podobně velkých zemí jako Izrael, tedy včetně Česka, Slovenska či Maďarska, se přitom zdá, že jsme vůči externí hrozbě z Ruska odolní méně, což dál přispívá k rozdělování společnosti. Existuje způsob, jak se můžeme od Izraele inspirovat, aniž bychom zaváděli povinnou vojenskou službu?
I když je vojenská služba základním kamenem izraelské společnosti, nemyslím si, že to lze přímo aplikovat na jiné země. Inspirací ale může být přístup k širšímu konceptu služby, tedy podpora zmiňované myšlenky, že jste součástí něčeho většího, než jste vy sami. Příkladem může být program mechina, který je určen pro mladé lidi po střední škole. Tráví rok společenským životem ve skupinách asi čtyřiceti lidí, věnují se osobnímu rozvoji, dobrovolnictví, cestují po zemi, poznávají izraelskou společnost, historii a kulturu, mohou studovat témata jako filosofie, etika či společenské otázky. Tato zkušenost je spojuje s jejich zemí a její minulostí.

V budování budoucnosti tak společnost staví na své historii?
Přesně tak, studie ukázaly, že spojení s historií a dědictvím přispívá ke štěstí. Izraelci vyrůstají s velkým povědomím o své historii, včetně skutečnosti, že moderní stát Izrael vznikl po dvou tisících letech exilu. Lidé si tak uvědomují, že jsou součástí mnohem většího příběhu, než je jen přítomnost, ve které žijí.

Jak pak tento „duch Izraele“ souvisí s konceptem Startup Nation?
Existuje několik propojení. Jedním klíčovým faktorem je, že mladá a rostoucí země je inovativnější. Studie naznačují, že mladší populace v mladších zemích mají tendenci být dynamičtější a inovativnější ve srovnání se staršími zeměmi. Týká se to i jednotlivců – mladý člověk je v mladém kolektivu inovativnější než mladý člověk ve starém kolektivu. Navíc ve starších společnostech, ať už v byznysu nebo politice, mohou být pozice vlivu hůře přístupné, což vede k menší společenské dynamice.

Inovacím pomáhá také smysl pro vyšší účel či poslání, o kterých jsme se bavili. Izraelci neinovují jen pro inovace samotné. Startupy jsou způsob, jak pomoci světu a zároveň dosáhnout osobního i kolektivního úspěchu. Startupy jsou v mnoha ohledech jako mise.

Takže jsme opět u armády?
Ano, zrcadlí to, co se Izraelci učí ve společnosti a zejména v armádě. Nejde ani tak o konkrétní dovednosti, ale o způsob, jak společně pracovat na dosažení mise. Tento přístup se přirozeně přenáší do podnikání – abyste vybudovali úspěšný startup, musíte ho rozdělit na menší cíle a spolupracovat v týmech.

Ducha Izraele jste napsali ještě před událostmi, jež vypukly 7. října 2023 a vedly ke značnému vyhrocení konfliktů s Palestinci, Hamásem, Libanonem i v rámci širšího regionu. Jsou závěry ve vaší knize platné i nadále?
Jen doplním, že v českém vydání knihy je zahrnutá nová předmluva napsaná po těchto událostech. Jsem ale vlastně rád, že jsme knihu napsali předtím. Jako společnost jsme byli hluboce rozděleni, což se během války možná ještě prohloubilo, ale pro Izrael zůstává existenční otázkou, zda se jako společnost dokážeme znovu sjednotit. Nicméně jsem optimista a věřím, že se nám to povede.

Co vedlo k tomuto rozdělení?
Část z toho je důsledkem současné více pravicové vlády, podobně i předchozí levicové vlády vytvořily značné společenské rozdělení. Jedním z hlavních problémů je vztah mezi starší ortodoxní a sekulární, západně orientovanou částí společnosti, zejména pokud jde o národní službu a širší participaci. Dalším klíčovým problémem je konflikt ohledně soudní reformy. I když řešení nejsou snadná a vyžadují těžké kompromisy, jsou možná. Určitě neuspokojí všechny, ale mohou fungovat, což je to nejdůležitější.

Proč jste v těchto otázkách optimistou?
Věřím, že Izrael z politického hlediska směřuje k tomu, že naše další vláda bude centristická. To by mohlo pomoct vyřešit některé problémy, s nimiž se potýkáme i desítky let. Pokud se to povede, bude to velký krok vpřed pro celou společnost. Pokud se mýlím a kompromisy nevzniknou, pak budeme mít opravdu vážný problém. Naději mi ale dávají právě síly izraelské společnosti, které popisujeme v knize a které potřebujeme k tomu, abychom to zvládli.