Jakub Rafael, uměleckým jménem MC Gey, patří mezi úkazy české rapové scény. Na stagi jej díky divokému afru jen těžko přehlédnete, jeho rapování je plné metafor, slovních hříček, urážení sebe sama, ostatních rapperů a občas i vlastních fanoušků. Některé jeho tracky jsou o hov*ě, a to doslova, kdy fekálním tématům věnoval celé jedno album. Na jiném se zase věnuje aktivnímu urážení tlustých holek. Když ale dohraje koncert, míří domů za ženou a čtyřmi dětmi, se kterými žije na vesnici. „Ženu nebaví, že jezdím na koncerty, ale chápe, že tím vydělám prachy. Moje tvorba ji až doteď moc nezajímala,” říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

MC Gey je pozitivně přijímán jak fanoušky, tak hudebními kritiky. Důkazem je i řada ocenění, mezi kterými se vyjímají nominace na cenu Anděl za sólové album Rλp-Life a zisk Anděla za společné album Akta X interpretů labelu Ty Nikdy, do kterého MC Gey patří. Vůbec největším úspěchem je ovšem letošní Anděl za vlastní desku O tatínkovi, který usnul.

Rafael toto album tvořil během pandemie covidu, částečně se odklonil od dosavadní tvorby a přešel na vážnější notu, přičemž obsah desky věnoval své rodině. Sám si navíc obstaral i kompletní hudební produkci, kdy nechal odpočívat svého dvorního DJ Krudanze, a beaty tvořil po večerech, třeba na syntezátoru vyštrachaném na půdě. „Přemýšlel jsem, že to bude poslední deska, ale teď chci pokračovat,” říká.

Co pro něj zisk Anděla znamená, jak se dá rapem uživit početná rodina a skloubit koncertování s rolí otce i běžným zaměstnáním, do kterého chodí, jak se píšou texty mezi šanony s účetnictvím a co si myslí o mladých rapperech, prozradil v rozhovoru pro CzechCrunch, který proběhl po vystoupení MC Geye na festivalu Kamenice Fest.

Nejsi utahaný? Sem na sever jsi jel až z Brna. Teď jsi tu měl hodinovou show a ještě jsi byl dneska možná v práci.
Utahaný nejsem. V práci jsem měl dneska volno a lidi mě nabíjí. Je to adrenalin a vždy si užívám, že okolo mě nebrečí děti. Beru to, jako kdybych šel někam na party.

Jsi jeden z mála českých rapperů, kteří mají vedle hudby i klasické zaměstnání. Čím se mimo rap živíš a jak máš práci nastavenou?
Nejdřív jsem rapoval a práce přišla až potom. Vystudoval jsem grafiku a design, ale vždy mě to táhlo k ilustraci, protože děda byl malířem. Působil jsem v reklamní agentuře jako kreativec, ale dělal jsem věci, které mohl dělat kdokoliv, což mě nebavilo. Teď jsem už asi šest let v X Production v Brně, kde mám pozici určitého idea makera. Dlouho to byl full-time job, ale dneska tam chodím asi na šest hodin tři dny v týdnu.

Rap už ti tedy vynáší víc než práce?
Záleží na tom, kolik máme měsíčně koncertů, ale je to spíš rap. Kdybych přestal pracovat a dělal bych jen hudbu, tak bych možná vydělával i víc. Jsem ale člověk, který potřebuje jistoty. Mám děti a potřebuju vědět, že mi každý měsíc něco přijde a zaplatím hypotéku, protože se klidně může stát, že tři měsíce nebudu mít koncert.

Paulie Garand, tvůj kolega z labelu Ty Nikdy, mi při našem posledním rozhovoru řekl, že člověk si dneska může hudbou velmi pěkně vydělat, aniž by vylezl z pokojíčku. Souhlasíš s tím, nebo je za tebe pořád důležité odpracovat si to mezi lidmi?
Z pokojíčku se dá určitě vydělat víc, než si vydělávám já. Jsou kluci, co z něj vydělali klidně i padesátkrát víc, ale pokud tě ta hudba baví, tak to není o penězích. Já jsem ji začal dělat, protože mě bavila, a peníze do toho přišly tak nějak nečekaně. Nikdy jsem nechtěl prorazit, ale dneska je to opačně. Kdo neprorazí za měsíc, je z toho nešťastný. Současnou rapovou hudbu může dělat každý a nemusíš být ani moc dobrý. Stačí jet nějaké zajeté šablony a máš úspěch. Spousta dnešních českých rapperů rapovat neumí a to není názor, ale pravda. Platí to třeba i u lidí, které mám osobně rád, ale jejich hudba mě nebaví. Nebo mě baví jenom něco.

Jak významná část tvého příjmu plyne z digitálních platforem, jako je Spotify, YouTube a podobně?
Kvartální vyúčtování z platforem mi tři měsíční platy nepokryje. Koncerty jsou tedy pořád nejvýdělečnější činnost, ale o výdělek z nich se dělím s Krudanzem a s Ideou (Josef Změlík aka Idea, zakladatel labelu Ty Nikdy, pozn. red.), který mě bookuje. Plus jsou v tom samozřejmě další náklady spojené s cestou a tak dál.

Kolik takových koncertů jste schopni za rok odehrát?
Nemám to nabité. Dřív jsme jezdívali skoro každý víkend, ale dneska už to rozhodně není o objíždění vinobraní a hasičských akcí. Nejsme zábavová kapela.

Je ti 37 let. Jak dlouho už se věnuješ rapování?
První věci jsem na Bandzone nahazoval v roce 2007. Ale rapovat jsem sám doma zkoušel už v devadesátkách. Jak jsem začal rap poslouchat, tak jsem ho i začal dělat.

Víš o nějakém jiném rapperovi, který bydlí na vesnici a má tam dům se zahradou a kachlovými kamny? Podle mě jich moc nebude, protože ty jsi v tomto ohledu trochu jiný, takový zodpovědný sígr.
Já jsem sice vyrůstal na sídlišti a naši byli od mých tří let rozvedení, ale byl jsem vychovaný slušně, protože se o nás dost staral i děda. Později onemocněl a ze mě to udělalo člověka, který se snaží být zodpovědný a mít fokus na rodinu. Když jsem šel v patnácti na střední, tak jsem si tam nedovolil nechodit. Ostatní začali smažit, což mě od drog spíš odradilo. Když děda prodělal mrtvici, tak mě to zase odradilo od kouření. Měl jsem třeba noční můry, že jsem si zapálil cigáro. Chodil jsem kalit a dělal jsem blbosti, ale máma ze mě vrásky neměla.

Kdo tě v té době ovlivňoval a dodnes ovlivňuje? Tvoje tvorba totiž byla oproti ostatním dost specifická.
Nikdy jsem se nesnažil kopírovat rapové producenty. V tomto ohledu mě vždy zajímaly jiné žánry. Třeba CocoRosie, které byly v roce 2004 průkopnice lo-fi, nebo berlínský producent Robot Koch. Jejich prvky jsem využíval ve svých beatech.

Co posloucháš dneska? Český rap to tedy asi nebude.
Ten poslouchám, ale spíš abych měl přehled. S láskou poslouchám Lanu Del Rey, která je pro mě největší umělkyně současné světové scény. Poslouchám ji už asi deset let a dělá přesně můj typ hudby. Dva roky v kuse jsem jel i Bert & Friends, kteří jsou ta nejkrásnější věc, co se za posledních šest let stala české hudební scéně. Rád si ale pustím i Ennia Morriconeho a taky kriminální podcasty, když jedu autem.

Ty nerapuješ o tom, jak jsi tvrdej.
To rapuju, ale nejsem.

No dobře, ale děláš to jinak, ve vtipu.
Dělám, ale se vší vážností. Nedělám si srandu z rapu, ale z rapperů.

Jak vlastně vzniklo tvé jméno?
To bylo na jedné soutěži v rapu, v roce 2005. S kámošem jsme před porotou rapovali, ale pak nám to stopli, byli jsme ožralí, začali je fakovat a já jsem z nějaké nervozity vykřikoval, že jsem MC Gey, vůbec nevím proč. Do té doby jsem používal přezdívku Raf, ale MC Gey se mi líbilo, protože se to dobře vyslovuje a není to tvrdý.

Nastalo u tebe někdy to, čemu se říká kariérní zlom?
To byl určitě song jménem G-Funk. V roce 2016 to mělo na YouTube 60 tisíc views za noc, což bylo na tu dobu velký. Během roku to nabralo asi milion zhlédnutí, což jsem znal možná u Rytmuse nebo Paulieho Garanda. Tehdy to začali poslouchat i rappeři, kteří se na mě do té doby dívali spíš jak na nějakého pohádkáře.

Jak tu tvou celkovou jinakost vnímají lidé ze scény? Říkáš, že tě dřív brali jako pohádkáře, máš jiný životní styl než oni…
Já vlastně ani nevím, jestli to řeší. Známe se spíš povrchně. Řekl bych, že před nimi mám náskok. Když budou chtít mít děti, začnou pozdě. Přijde mi, že většina z nich zamrzla na stejném místě. Pořád rapují o tom samém, jako když začínali, a to mi přijde marnotratný. Žít celý život z toho, že jsem v osmnácti pěstoval trávu a prodával ji, mi přijde hloupé.

Jak se na rapování tváří tvoje žena?
Chápe to. Moc ji nebaví, že jezdím na koncerty, ale chápe, že tím vydělám prachy. Rap neposlouchá a nikdy ji moc nezajímala ani moje tvorba. U poslední desky, kterou jsem dělal během covidu, ale byla u celého procesu tvorby a viděla, jak se s tím trápím a jsem z toho nervózní, takže mi už fandí.

Deska O tatínkovi, který usnul má celkově zajímavý příběh, protože je zase úplně jiná než to, co jsi dělal doteď. O čem je a jak vznikala?
Když jsme udělali s Krudanzem naši poslední společnou desku, tak jsem vůbec nevěděl, co budu dělat dál. Zrovna začal covid a my jsme odjeli jen dva koncerty z dvanácti domluvených. V té době člověk šušlal desetitisíce na účtu a i ty rychle zmizely, když bylo potřeba udělat třeba něco na zahradě. Takže peněz nebylo moc. Měli jsme jedno dítě a žena byla podruhé těhotná.

Naštěstí jsem měl práci, začal jsem dělat beaty a nějak jsem se rozhodl, že další desku udělám sám. Asi rok jsem hledal zvuk, protože jsem vůbec nevěděl, jak to bude znít. Nejdřív jsem hodně samploval a pak jsem sundal z půdy starej synťák po tátovi.

Táta taky dělal hudbu?
Ne, on prostě sbíral u popelnic a na burzách elektroniku, kterou jako nadšený radioamatér opravoval. Já jsem se díky tomu přístroji rozhodl, že to celé postavím na hardwarových synťácích. Zapojil jsem tenhle, pak jsem si koupil další a další. Na spořicím účtu jsem měl asi pade, koupil jsem synťáky za šede, taky jsem potřeboval počítač, protože ten můj už to nestíhal. Na něj jsem si půjčil od mámy sedmdesát tisíc a už jsem byl v minusu. Tři roky jsem skládal po kouscích, třeba jen hodinu denně a pak týden nic.

Takže sis vždycky počkal, až usnou děti, a šel jsi tvořit?
Přesně. A texty jsem psal u nás v práci. Vzal jsem si na to dva měsíce volno a chodil jsem do práce psát. Psal jsem ve skladu účetnictví mezi šanony, kde jsem texty rovnou i nahrával, a tahle dema jsem nakonec použil přímo na desce. Já na psaní potřebuju klid, vědět, že mě teď šest hodin nebude nikdo otravovat. Ne, že na mě může kdykoliv zakřičet žena, že má dítě otevřenou zlomeninu.

Když píšeš, víš dopředu, o čem text bude?
Nevím. Ten příběh u mě většinou vzniká až při psaní. Někdy mám dopředu dané třeba nějaké klíčové slovo. Nebo u Rλp-Life jsem věděl, že budu urážet rappery a musí tam zaznít tlustá holka. A v tomhle případě jsem věděl, že to bude na téma rodiny, tatínka a nějakého snění. Ale nic víc.

Za tu desku jsi dostal Anděla. Jak velké ocenění to pro tebe je?
Hodně velké, to jsem chtěl nejvíc. Je to pro mě víc než prachy. Mám rád pochvalu a vždy jsem na táboře rád vyhrál medaili za štafetu. A jak jsi říkal, dělám to jinak už dvacet let. A teď s deskou, která je zase úplně jiná, protože je osobní, jsem porazil Smacka a Yzomandiase. A řekneš si „yes, mělo to smysl“. Byly to čtyři roky totálního nesebevědomí, kdy jsem nevěděl, jestli to je dobrý, nebo není. A pak toho Anděla dostaneš a jako betasamec porazíš alfasamce. A říkáš si, že ještě existuje dobro. Ne, že by byli ostatní zlí, ale tahle deska to prostě měla vyhrát.

Byl jsi naměkko?
Byl. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli to vyhraju, nebo ne.

Říkal jsi, že jsi o sobě předtím pochyboval. Tak teď už nepochybuješ?
Pochybuju pořád.

Tatínka jsi dělal s myšlenkou, že by to mohla být tvá poslední deska. Jak to máš nastavené teď, po takovém úspěchu?
Možná, že kdyby tahle deska nebyla úspěšná, tak bych toho už fakt nechal. Teď ale chci v tvorbě pokračovat. Jsou tři varianty: buď s Krudanzem, nebo zase sám, nebo možná dohromady.

Jak bude další deska laděná? Bude vážná, nebo si v ní chceš zase dělat kamarády urážením?
Vůbec nevím. Asi to bude vážnější, ale už ne o dětech. S Krudanzem bych chtěl udělat desku, která by byla vtipnější, ale jemu se do toho moc nechce.

A o čem by byla?
To neřeknu.

Už jsi to nakousl, tak alespoň naznač.
Kožené mapy, koně, 13. století, zpochybňování Zlaté buly sicilské. Pak asi i questy, draci, dissy na elfy, takový Zaklínač. To by mě bavilo.