Původně to tak docela nebylo v plánu, film Jan Žižka se ale s poměrně velkým náskokem stal nejdražším projektem, který u nás vznikl. Pochopitelně si tím získal mnoho pozornosti už dlouho předtím, než ho kdokoliv viděl. A když před několika týdny konečně vstoupil do kin v Česku i v zahraničí, rozvířil diskuzi. Ať už o něm ale různí diváci říkají cokoli, Žižkovi může někdo jen těžko odepřít jednu věc: takový film u nás prakticky nemá obdoby.

„Obrovským úspěchem je pro mě samotný fakt, že se Jana Žižku podařilo dát dohromady,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch jeho producent, scenárista i režisér Petr Jákl. Sám ve filmech zpočátku působil hlavně jako kaskadér nebo dablér hollywoodských herců, v této pozici si ale vybudoval zvučné jméno a následně prorazil i v dalších filmařských profesích. Teď díky snímku o českém vojevůdci, kterého za hranicemi zná spíš málokdo (v USA skoro nikdo), pracuje jako producent na několika amerických projektech s herci jako Russel Crowe.

Při pohledu na ČSFD nebo agregátor recenzí Rotten Tomatoes by se mohlo zdát, že Jáklův historický spektákl příliš neuspěl, a toto vnímání moc nenaruší ani pohled na tržby – podle serveru Box Office Mojo teď dosahují necelých čtyř milionů dolarů při rozpočtu dvacet milionů dolarů. Záměry tvůrců ale směřují hlavně ke streamovacím platformám.

Jákl s námi mluvil třeba o tom, jak se mu podařilo investory přesvědčit, že příběh Jana Žižky dává smysl natočit a obsadit do něj světoznámé herce. V souvislosti s tím přišla řeč také na to, jak se film může dostat do zisku i při relativně nízkých příjmech. A samozřejmě jsme nezapomněli ani na tvůrčí stránku věci, takže dojde i na vysvětlení pro mnohé zvláštní scény se lvem.

Sledoval jste reakce na Jana Žižku? Co na ně říkáte?
Reakce sleduji, ale spíš než čtení recenzí je to hlavně mluvení s lidmi na premiérách nebo mi někdo zavolá či napíše e-mail. A samozřejmě, když už mi někdo zavolá nebo napíše, většinou to bude něco pozitivního. Z toho mě nejvíc potěšily zprávy, podle nichž ten film lidi různým způsobem silně zasáhl – některé přesně tak, jak jsem zamýšlel.

Zaregistroval jsem ale i kritické pohledy. Snažím se je brát s naprostým respektem, jen mi připadá zvláštní, když kritici popisují, jak by ten film měl vypadat podle nich, a nejsou konstruktivní ke snímku, který viděli. Někdy mi přijde, že už k němu přistupovali s očekáváním něčeho špatného, nebo si představovali něco jiného a nedali mu šanci. Jako by nepochopili nebo odmítli pochopit, jak jsem to myslel.

Mohou ale mít i jiný způsob vnímání filmu než já a nejsou schopni ho pojmout. To je prostě fakt. Proto jsem vždy rád i za negativní kritiky, jelikož mě posouvají dál. Chci mít co největší pokoru a tohle mi vždycky správně srazí ego – skloním hlavu jako u juda, kde se klaní soupeřovi. Vidím to jako názor, který respektuji a snažím se z něj brát pozitivní ponaučení.

Co podle vás část kritiky nepochopila?
Nechtěl jsem dělat Žižkův životopis. Chtěl jsem dělat osobní příběh někoho, kdo se později stal velkým vojevůdcem nebo obecně člověkem, který v životě něco významného dokázal. V tomhle momentě je mi jedno, jestli je braný jako pozitivní nebo negativní osobnost, protože jsem ukazoval příběh, který mohl vést k jeho pozdějším činům. Film se přitom zabývá obdobím, z něhož moc faktů o Žižkovi není známo, v podstatě ale to, co proběhlo tenkrát, se v podobném smyslu může stát někomu i dnes.

Takže jste se vlastně snažil odhadnout, co vedlo k tomu, že se Žižka stal Žižkou?
V podstatě ano. Samozřejmě jsem se snažil dohledat všechny relevantní materiály a myslím, že se mi to podařilo. S tím, že co šlo, to jsem pak použil. Potom ale k té postavě Žižky zbývá ještě vytvořit něco, čemu diváci porozumějí a spojí se to s jejich znalostmi. Třeba si zpětně řeknou: „Jo, slyšel jsem, že pracoval pro krále Václava IV., protože od něj potom dostal milost.“ Nikdo neví, co se přesně dělo, ale snažil jsem se použít co možná nejvíce známých informací – včetně nějakých myšlenek Jana Husa, písně Ktož jsú boží bojovníci nebo dalších reálií specifických pro pozdější dobu.

Totéž platí pro samotného Žižku. Například s vozovou hradbou nepřišel jako s hotovou věcí, nějak se to vyvinulo. Stejně tak cepy s hřeby – mohl vidět lidi mlátit slámu a zamyslet se, jak je s dostupnými nástroji vyzbrojit. Vím, že v začátku je ten film trochu komplikovanější a je třeba se víc soustředit, ale i když to někomu unikne, pozdější osobní příběh Žižky a Kateřiny bude pořád fungovat. To je hlavní linie. A kontext lze lépe pochopit při dalším zhlédnutí.

Jak jste přišli na nápad scény se lvem? Měli bychom v ní hledat nějaký symbolismus spojený se lvem v českém státním znaku?
Ano, chtěl jsem nějakým netradičním způsobem použít lva z našeho znaku, a tak vznikla tato scéna. Václav IV. choval plno kočkovitých šelem, takže se podobná scéna nabízela.

Co pro vás bylo hlavním motivem osobního příběhu Žižky ve filmu?
Chtěl jsem zjistit, proč a jak lidi jako on různé okolnosti mění. Také jsem chtěl i ve špatných věcech najít naději, že něco zlého může vyvolat něco dobrého. Podobnou naději vždy hledám i v životě – důvod, proč člověk jde dál. Proto jsem to chtěl vložit do filmu, vše ostatní je pak vlastně pozlátko. Samozřejmě mě zajímá politika, mám rád bitvy a drsné věci, co se do středověku hodí, nakonec jsou ale pro mě stěžejní emoce, které bude divák na konci cítit. Právě kvůli nějaké silné emoci pro mě byly důležité všechny podobné filmy, a proto jsem se k nim vracel.

Vícekrát jste zmiňoval, že scénář se mnohokrát přepracovával. Můžete nastínit, jaký byl původní návrh a v čem se udály největší změny?
Původní návrh scénáře byl o mladém Žižkovi, ale jinak byl naprosto jiný. Ve všem. I ve vyznění příběhu.

Co sám považujete za největší úspěch kolem filmu?
Obrovský úspěch je samozřejmě samotný fakt, že se Jana Žižku podařilo dát dohromady a navíc s hvězdami, jaké bych nikdy neočekával. Nakonec mě ale ještě více potěšilo, že v tom filmu je něco, co se lidí může dotknout, pokud ho na sebe nechají zapůsobit. Jednak je tam prostor pro určitou hrdost, jednak poselství, že i já můžu něco změnit, když se mi to nelíbí.

Něco podobného se do filmu málokdy podaří dostat a sám bych považoval za splněný úkol, kdyby si z Žižky „něco navíc“ odnesl byť jediný divák. A jsem nadšený, že je takových diváků podle reakcí, co jsem dostal, více. Taky jsem ale byl s výsledkem spokojený, už když snímek šel do kin. Snažím se, aby mě cokoliv, co následuje, nerozhodilo, protože to stejně už neovlivním.

Jak se vlastně taková, na české poměry v zásadě bezprecedentní, produkce dávala dohromady? Čím se vám podařilo přesvědčit investory?
V Americe samozřejmě Jana Žižku nikdo nezná, takže to bylo trochu složitější. Potenciálním investorům jsem vždy říkal, že je to jeden ze sedmi neporažených vojevůdců na světě, podobně jako Čingischán a Alexandr Veliký. To je zaujalo, znělo to jako dobrý příběh. Pak jsem navázal tím, že podle mě v českých podmínkách dokážu natočit film s rozpočtem do dvaceti milionů dolarů, který ale bude vypadat jako několikanásobně dražší projekty. Samozřejmě nelze očekávat obří bitvy s tísici bojovníky, ale bude to vypadat jako klasický nákladnější film.

Taková byla v zásadě moje taktika. Největší vítězství pro mě bylo investory přesvědčit, že to zvládnu celé poskládat a dotáhnout do konce. Když jsem pak na Žižkovi pracoval a vypadalo to dobře, investoři měli zájem se mnou spolupracovat i na jiných filmech a připojili se k nim další. Teď díky Žižkovi produkuju filmy v Hollywoodu.

Většina investic pocházela ze Spojených států?
Je to tak.

Na tom je zajímavé, že u nás je to nejdražší projekt v historii, na poměry Hollywoodu je to ale skoro nízkorozpočtový projekt.
Přesně tak. Výprava a produkční hodnoty jsou ale zase v kategorii mnohem dražších filmů. To investory zaujalo.

Které aspekty filmu byly nakonec nejdražší?
Ve finále asi herci a lokace. Pokud vezmeme lokace, jezdili jsme všude možně po lesích, hradech, stavěli jsme vesnice. To bylo drahé. Možná ale ještě nákladnější byl štáb, co se kolem toho pohyboval. Většina peněz opravdu šla na výrobu a nebylo to tak, že dvě třetiny rozpočtu spolkly herecké hvězdy – což se u některých menších filmů děje. U nás to šlo hlavně na výrobu, postprodukci, skvělé střihače a triky. Těch bylo nakonec přes 600, včetně proměny Prahy apod. Zkrátka jsme se snažili utrácet tak, aby to bylo na plátně vidět.

Předpokládám, že u českých projektů spíš neplatí, že by výrazná část rozpočtu šla na herce?
Neplatí, většina jde na tvorbu. I u nás jsou sice známější herci, kteří dostávají více, ale není to zdaleka tak markantní jako u těch amerických. Když máme celosvětově známého herce jako Michael Caine, dosah filmu je mnohem větší a už jen díky jeho přítomnosti má šanci se prodat v zásadě do celého světa. To je přidaná hodnota herecké hvězdy pro podobné filmy. Bez nich je až na výjimky vlastně ani nejde točit, protože by se nezaplatily. Platí to i pro Jana Žižku, který je už prodaný skoro do celého světa.

Když se dostáváme k zaplacení filmu. Jaké tržby z kin či návštěvnost jste očekávali před premiérou?
Za první dva týdny jsme měli kolem 250 tisíc diváků, což by bylo velké číslo i před pandemií a je to skvělé. Lidé teď nicméně do kin prostě nechodí a je jich násobně méně než na jaře nebo v létě, kdy ještě nebyla tak výrazná energetická krize. Teď lidé obracejí každou korunu a zasáhlo to celou Evropu. Návštěvnost je tragická třeba i v Německu, Polsku, na Slovensku a v dalších zemích. Proto si říkáme, že nebýt těch problémů, mohli jsme mít dnes dvakrát nebo třikrát více diváků. Jednak to ale už neovlivním, jednak máme pořád poměrně dobrý výsledek.

Samozřejmě také příjmy nemáme postavené na místní distribuci, to bych byl blázen, byť by bylo super mít u nás pro investory zajímavější byznys. Na druhou stranu jsem opravdu rád, že lidé přišli do kin v takovém počtu. Třeba první víkend přišlo 63 procent veškerých diváků jen na Žižku a ostatních 37 procent si rozdělily další filmy. To je v českých kinech hodně ojedinělý jev.

V Hollywoodu se pracuje s pravidlem, že marketingová kampaň filmu stojí stejně jako jeho vznik. Platilo to i pro Žižku?
Je to v podstatě tak. Když jsem byl v Americe a řešili jsme kampaň, distributoři a další za ni chtěli utratit dvacet milionů dolarů a více. S tím jsem nesouhlasil, protože to bylo příliš velké riziko. Jen reklama by nám mohla spolknout všechny příjmy z USA. Sice by tržby mohly být násobně větší, situace v amerických kinech je ale velice složitá. Není to například jako v Čechách, kdy do kin jdou automaticky všechny filmy. Dostane se tam třeba jen jeden ze sta filmů.

Už když jsme Žižku testovali a publikum mělo zájem vidět ho v kinech, byl jsem nadšený. Stejně jsem ale navrhl jít cestou menší reklamy a pak se soustředit na to, že budeme mít dlouhou životnost na dalších platformách. Nakonec jsme to tak udělali.

Zmínil jste testovací projekce, dělají se i u českých filmů?
Moc ne. Já jsem sice v minulosti zval lidi, aby se podívali a řekli mi své názory, v Hollywoodu se ale najímají celé specializované agentury, které mají rekrutované lidi chodící na testovací projekce a dvacetistránkové formuláře s detailně rozepsanými aspekty filmů. Bodově se tam hodnotí začátek, prostředek, konec, jednotlivé postavy, tempo, jestli by film doporučili do kin, jaká je milostná zápletka, akce atd. Když takto hodnotí tři sta lidí, máte už dost přesný vzorek širší populace.

Přesně tohle jsme dělali u Žižky. Po první projekci jsme měli dobré výsledky, ale části filmu jsme přestříhali a dostali lepší výsledek. Pak jsme už věděli, že to může fungovat. I mně to pomohlo uvědomit si několik věcí. Člověk na to nesmí dát úplně, ale potěšilo mě, jak to diváci vnímali třeba i ve vztahu s jinými velkými filmy v podobném žánru. Testování je finančně poměrně náročné a pořád ne stoprocentně spolehlivé, ale myslím, že se vyplatí.

U zkušebních projekcí mi také přijde zajímavé hledání nějaké rovnováhy mezi jejich výsledky a kreativní vizí režiséra. Jak jste se k tomu stavěl vy?
Tím, že jsem byl producent, scenárista i režisér, tak každá z těch profesí ve výsledcích hledala to svoje. Jako producent jsem si říkal: „Lidem se to líbí a chtěli by ještě něco navíc, tak to pojďme dotočit.“ Z pohledu režiséra mi zase stejný nápad přišel jako hloupost, která nezapadá do mého záměru. Testovací projekce navíc neukazují úplně finalizovaný film, takže něco mohou podávat zkresleně. Jako scenáristovi mi pak něco nedávalo smysl z hlediska příběhu, ale něco jiného bylo dobré vystřihnout.

Z toho všeho jsem si udělal závěr a ujasnil si, co jsem chtěl opravdu měnit já, aby to nebylo jen v reakci na testy, to bych neudělal. Pomohlo mi to ale se nad tím filmem zase nově zamyslet.

Jste bývalý kaskadér, promítly se vaše zkušenosti z této pozice do toho, jak přemýšlíte jako režisér? V čem?
Každopádně. U mnoha akčních scén vidím, jaké jsou možnosti, a snažím se využít jejich potenciál na maximum.

K Žižkovi se často objevují komentáře o tom, jak středověk ve skutečnosti hýřil barvami, film je ale zahalen do tlumenějších odstínů. Co k tomuto pojetí vedlo?
Ukazujeme prostředí žoldáků, které takové bylo. A pestré barvy jsou znakem především husitství, které začalo až o 18 let později. Doba, kterou ukazujeme ve filmu, byla dle našich průzkumů taková, jakou ji ukazujeme. A nemyslím si, že je příliš temná.

Třeba některé kostýmy jsou zcela přesné. Některé jsou poupravované, ale stále reálné. Bylo to jak v dnešní době – každý si své oblečení řešil dle svého, speciálně žoldáci. Žádné uniformy.

Vraťme se ještě k příjmům. V současnosti se tedy počítá s tím, že velká část výdělku Žižky přijde z prodeje na streamovací služby?
Určitě. U všech filmů se dnes při určování rozpočtu počítá s příjmy z následného prodeje online. Někdo to koupí na jeden a půl roku, další na dva, jiný na tři roky a tituly se přesouvají mezi sebou. Jindy zase jedna služba koupí film na dlouhou dobu nebo permanentně. Je to dnes velká součást příjmů, často větší než prodeje lístků do kina.

Kdysi velká část z celkových výdělků vycházela z prodeje DVD nebo Blu-Ray, což dnes prakticky zmizelo. Myslíte, že to streamovací služby dokážou nahradit?
U nás trh s DVD dnes už prakticky nefunguje, ve Spojených státech a několika dalších zemích ale pořád ano. Záleží ovšem na tom, o jaký jde film. Jinak myslím, že příjmy ze streamovacích služeb určitě dokážou nahradit trh s DVD.

Máte už domluvenou online distribuci, kterou můžete zmínit?
Máme předdomluvenou, ale zmínit zatím nemůžu.

V posledních letech jsou populární seriály odehrávající se nebo inspirované středověkem – jako Vikingové a Hra o trůny. Překvapivě ale stejná popularita neplatí u filmů v kinech, třeba zcela propadl Poslední souboj od Ridleyho Scotta, nedávný Seveřan se také v kinech zdaleka nezaplatil. Napadá vás, čím to je?
Já jsem tyhle dva filmy právě bral jako určité měřítko, protože jim podobné v kinech už několik let nebyly. Na podobné věci se chodilo v 90. a nultých letech, o něco později tu byl Robin Hood. Pak ten žánr přešel spíš do televize a po delší době se čekalo, jak to bude fungovat v kinech. No a teď tu byl Ridley Scott s velkým obsazením a byl to naprostý propadák. To mě samozřejmě vyděsilo.

Je něco jiného se na něco takového podívat na Netflixu a jít na to do kina. Ty dva filmy právě ukázaly, že to v kinech moc nefunguje. Proto jsem taky nechtěl jít do většího rizika nákladné propagace. I vzhledem k tomu, že u Posledního souboje a Seveřana se za reklamu zaplatilo opravdu hodně.

Myslíte, že by Jan Žižka fungoval jako seriál nebo minisérie třeba na Netflixu, kde by bylo víc prostoru pro jeho postavu?
Myslím, že by jako seriál fungoval. A bylo by více prostoru na vysvětlení motivací postav a politiky, což by bylo zajímavé. Spolupráci s Netflixem jsem ale v žádném bodě nezvažoval.

Vzhledem k námětu Jana Žižky a jeho závěru mnoho diváků zmiňuje viditelný náběh na pokračování. Bylo to někdy záměrem, případně je to stále možnost?
Kdysi mě chtěli přesvědčit, abych udělal dvoudílný film, ale to by bylo neuvěřitelně nákladné. O pokračování neuvažuji a nikdy jsem ho ani neměl v plánu. Ve filmu je vše, co jsem chtěl k tématu říct. Není to film o husitství, ale o lidském příběhu.