Před dveřmi jeho kanceláře stojí nablýskaná vintage motorka BMW R85 v soutěžní verzi. A velký obraz motorkáře se skví i nad gaučem, na kterém vítá své hosty. „Vždyť taková krása je jako umění,“ zasměje se, než se stihnu zeptat, čí to byl nápad a jestli tam neměla být původně třeba socha nebo nějaký kubista ze sbírek uměleckého fondu Collectiv Art Fund, který jeho investiční skupina Cyrrus loni otevřela. Jiří Loubal nijak neskrývá, že má rád to, nad čím část mladé městské generace ohrnuje nos: kromě aut i tvrdý byznys a vydělávání peněz.

Ve finančním byznysu se Jiří Loubal, absolvent brněnské techniky, pohybuje přes 30 let, patří tak k veteránům a zároveň průkopníkům investování v Česku. Skupinu Cyrrus, která se zaměřuje mimo jiné na investiční certifikáty, buduje od roku 2002, kdy do ní přišel nejprve jako manažer, ale postupně vykoupil původní zakladatele a dnes je výhradním majitelem. To se ovšem může do budoucna změnit: „To už není otázka chtění nebo nechtění, ale otázka reality. Partnera na další rozvoj firmy bych uvítal.“

Současně s tím ale upozorňuje, že aktivní kroky k prodeji části firmy nebo nalezení strategického partnera pro Cyrrus zatím nečiní. „Není to akutní, nepálí mě to, firma funguje a je zisková,“ říká čtyřiapadesátiletý byznysmen a neskrývá, že ve firmě, kde působí jako předseda představenstva, už se nevěnuje dennímu řízení. Z pozice generálního ředitele se před časem stáhl kvůli zdravotním komplikacím.

Potenciálním zájemcům má ale Cyrrus podle Loubala co nabídnout: společnost je nově držitelem lukrativního balíčku licencí, včetně té pro investiční společnosti, takže začne sama zakládat investiční fondy. Její loňský zisk EBITDA (profit před daněmi a odpisy) přesáhl 100 milionů a ve správě má přes 60 miliard korun od svých klientů, kterých jsou nižší desítky tisíc a rekrutují se hlavně z dobře situovaných Čechů a Češek. „Je třeba říct, že klienti do sto tisíc korun nás moc nezajímají. My jako Cyrrus tento typ střadatelů neobsluhujeme ani jako broker,“ říká sebevědomě.

V obsáhlém rozhovoru, které jinak Jiří Loubal moc neposkytuje, popisuje nejen svou byznysovou cestu, ale i výzvy, kterým jeho skupina Cyrrus čelí. Otevřeně také komentuje obtíže při náboru nových zaměstnanců a rozdílný pohled na život a kariéru mezi ním a mladými lidmi, kteří se ucházejí o zaměstnání v jeho firmách. Během interview pro CzechCrunch přišla řeč i na nově otevřený umělecký fond či na chystané investiční fondy pro retailové i movité zákazníky.

S akciemi jste začal v roce 1994 ve svých 24 letech. Vykupovali jste cenné papíry z kupónové privatizace. Měl jste už tehdy nějakou zkušenost s investicemi, nebo jste to prostě jen zkusil?
Trochu zkušeností jsem měl. Pracoval jsem na úvěrovém oddělení tehdejší Agrobanky, což byla moje první práce po škole. A protože zrovna probíhala kupónová privatizace, tak si mě chlapci z oddělení kapitálových trhů zavolali na výpomoc. Tam jsem přičichl k trhům a k těm blikajícím obrazovkám jako ve filmu Wall Street. Tehdy se ani neobchodovalo každý den, bavíme se ne o středověku, ale o pravěku našeho kapitálového trhu. A právě tak jsem se dostal k myšlence otevřít si svého obchodníka s cennými papíry. Tenkrát to ještě bylo o dost snadnější, dneska je to už velmi obtížné. V té době vzniklo 450 obchodníků s cennými papíry.

Jestli se nepletu, s kolegou jste byznys rozjeli tak, že jste si zaplatili v Brně tištěný inzerát v novinách, že budete ten a ten den vykupovat akcie, pronajali jste si kancelář a čekali, zda někdo přijde.
Nebyl ještě pořádně internet, takže jsme si do Inzert expresu podali reklamu, že budeme odkupovat akcie. A kam mají lidé přijít. Budete se divit, ale stály se u nás nakonec fronty. To už si dnes málokdo dovede představit, jak to tehdy fungovalo.

A byla to od vás čistě sázka na to, že prostě od někoho koupíte akcii za cenu X, obratem ji prodáte za Y a cenový rozdíl bude váš zisk? Šlo o privatizované podniky.
Ano a stačilo to. Fungovali jsme takhle do roku 2000, prošli jsme přes vlnu přelicencování v roce 1997, kdy počet subjektů dramaticky klesl. Nároky se ale zpřísňovaly a postupně ten byznys samozřejmě umřel, nebyl bezedný. Byla to skvělá doba. Představte si, že první finance jsme získali tak, že jsme lidem, kteří přišli prodat akcie, slíbili, že jim peníze pošleme dodatečně poštou po prodeji, nemohli jsme je vyplatit. Nebylo z čeho. Všechno se dělalo na papíře, byli jsme vyjukaní kluci po škole, co chtěli dosáhnout nějakého úspěchu.

Byla to neopakovatelná doba?
Příležitosti jsou stále, jenom se mění podmínky a charakter toho, kam příležitost nasměrujete. Musíte být šikovný, kreativní a odvážný. Velkou roli hraje ochota riskovat. To se nezměnilo. Ale je pravda, že my tenkrát moc neriskovali, protože jsme nic neměli.

Vy jste poté, co jste původní brokerskou firmu zavřel, postupně odkoupil dnešní Cyrrus od jeho původních zakladatelů. V denním řízení firmy už ale nefigurujete, že?
Snažím se dennímu řízení vyhýbat. Stáhl jsem se z něj kvůli zdravotním komplikacím. Už dřív jsem ale postupně přenášel víc odpovědnosti na kolegy, kteří v Cyrrusu pracují dlouhá léta. Musím přiznat, že mne těší obklopovat se lidmi, kteří jsou převážně chytřejší než já.

A kdybychom měli Cyrrus nějak popsat? Lidé jej znají hlavně díky vašim analytikům, kteří v médiích komentují, co se děje v ekonomice: Tomáš Pfeiler, Vít Hradil, ještě nedávno Anna Píchová… Pojďme začít čísly. Ve správě máte kolem 65 miliard korun.
Těch 65 miliard je objem všech aktiv, která nějakým způsobem máme ve smluvním kontraktu. Spadají do toho jak klasické klientské, tak obchodní účty, jsou tam i depozitářská aktiva. Takže to není náš majetek, ale majetek našich klientů. Co se klientů týče, máme jich desítky tisíc, ale jsou mezi nimi i spící duše, těch opravdu aktivních máme asi 15 tisíc.

Jak vypadá váš typický klient?
Typicky to je klient ve věku 45 let a více, který již má vytvořené nějaké investiční portfolio jinde, nejčastěji v bance. A hledá další alternativy pro zhodnocování majetku. Přichází k nám s tím, že chce diverzifikovat o další nástroje, které mu třeba banka nenabízí, což bývají právě strukturované produkty, jako jsou investiční certifikáty.

A co vy osobně? Nakupujete si akcie sám online?
To ne. Samozřejmě svoje portfolio mám, ale neřídím si ho sám, nejsem analytik. Mám tady na to tým, který dokáže doporučovat a umí trh číst. Když se vrhám do investic, většinou to není nahodile, ale v kontextu nějaké situace.

Dejte nějaký příklad.
Přišel covid a bylo jasné, že kdo nakoupí v té chvíli farmaceutické firmy, nemůže prodělat. Stačilo otevřít noviny a vybrat si výrobce vakcíny. Nebo válka na Ukrajině, kdy firmy, které předtím byly brány s despektem, jako třeba zbrojaři, šly nahoru. To jsou příklady, kdy jsem si nechal sestavit mix akcií na zakázku od kolegů.

Takže jste majitel a klient zároveň.
Přesně. Na zbrojaře jsem si nechal udělat takový mini fond, oficiálně se to jmenuje aktivně řízený certifikát. Je to váš vlastní index, vy si můžete říct, co v něm chcete. Mám možnost rebalancovat ho zhruba jednou za tři měsíce, něco odprodat, něco přikoupit.

Podkladem jsou tedy akcie a vy si můžete říct, že do mixu chcete přikoupit třeba Colt.
Zrovna Česká zbrojovka mně přišla natolik atraktivní, že jsme se zúčastnili přímo úpisu akcií. Každopádně alespoň u mě to bývá tak, že určitá příležitost generuje investiční impuls.

Co pak říkáte na kondici českého kapitálového trhu?
Musíte brát v úvahu velikost České republiky, tady nikdy nebude 10 Coltů a 20 ČEZů. Jsme malý trh, tečka. A tomu odpovídá i náš kapitálový trh, který je svou velikostí asi odpovídající. Když jste nadnárodní firma, která poskytuje celosvětově služby, do Prahy nepůjdete.

Jenže ony se to nenaučily zatím ani ty menší společnosti.
To si každý musí rozhodnout sám. Samozřejmě IPO, která se u nás dělají, jsou pro to, abyste získal kapitál na rozvoj nebo naopak na exit některých akcionářů. Český trh o moc větší nebude.

Svého času jste uvedli několik českých firem na burzu do Polska…
My jsme tam udělali několik IPO, ale valná většina z nich skončila odchodem z burzy nebo zůstala za očekáváním. Byly to vesměs menší emise a už by to dnes nedávalo moc smysl. Na pražské burze je trh Start právě pro menší firmy a jsem opravdu zvědavý, kolik subjektů se na něm udrží pět a více let.

Takže akciové emise a uvádění firem na burzy vás už neláká?
Budeme mít letos pravděpodobně jedno IPO, které budeme organizovat, takže něco běží. Půjde zřejmě o trh Start. Ale je to jen jeden kus.

V Praze budou rádi i za jeden kus, letos je to bída s úpisy.
Bohužel pražská burza je málo aktivní, málo vstřícná a otevřená. Mají zájem samozřejmě o zvučná jména, jenže ta se tam prostě nedostanou. Za mě by bylo lepší, kdyby fungovala jako takový agregát pro různé situace, které nastávají.

Jako třeba?
Vezměte si firemní dluhopisy. Kolik je tady podlimitních emisí, jaká je to džungle a stoka. Může si je vydat každý, kdo založí eseróčko, a druhý den vydává dluhopisy za milion eur. Kdyby existovala nějaká vůle, aby všechny dluhopisové emise musely být registrovány na pražské burze, burza by dostala další dodatečnou funkci pro malý český trh.

Bavíme se o tom, jak se investiční prostředí dynamicky mění. Jaké největší výzvy vás teď tedy čekají?
Hlavní výzva, která nás čeká, je start investiční společnosti, protože jsme dostali licenci. Vznikne 1. září a intenzivně budeme pracovat na tom, aby naplno zahájila svoji činnost do konce roku. Hlavní změna bude, že budeme moci vytvářet klasické fondy, ať už retailové, nebo fondy kvalifikovaných investorů. To si nově budeme dělat sami, dosud jsme museli jít za někým, jako jsou společnosti Avant či Amista, které se na to specializují. Je to ale úkol pro nejbližší rok či dva, aby se správně nastavily procesy a sehnali jsme schopné a zkušené lidi.

Na jaké fondy se budete zaměřovat?
Máme licenci jak na retailové fondy, tak na fondy kvalifikovaných investorů od milionu korun výš. Máme vymyšlenou určitou strategii, abychom se dokázali vklínit mezi konkurenci a přišli jsme s něčím jiným a neotřelým. Protože když nabízíte to, co mají i jiní, díru do světa neuděláte.

A budete tedy cílit spíš na retail, nebo na movitou klientelu?
Mezi fondy pro kvalifikované investory, kde je limit vkladu milion korun, je enormní konkurence, a to zvláště ze strany investičních společností. Takže na začátku se určitě zaměříme na retail. Je však třeba říct, že klienti do sto tisíc korun nás moc nezajímají. My jako Cyrrus tento typ střadatelů neobsluhujeme ani jako broker. Chceme zákazníky s alespoň stovkami tisíc korun. Pro ty, kdo si chtějí odkládat tisíc korun měsíčně, jsou vhodnější digitální platformy a nákupy ETF.

Souvisí s rozšiřováním záběru i váš nový umělecký fond Collectiv Art Fund?
Svým způsobem ano. Spustili jsme jej loni na podzim. Zrovna mám v ruce aktuální přecenění majetku, který v něm máme, a zhodnotili jsme ho o 8,3 procenta. Což není vůbec špatné. Je to ale opravdu alternativní investice, která není vhodná pro každého.

Umění je vaše vášeň?
Ne, vůbec.

Cože?
Umění respektuji, obdivuji ho, ale vůbec mu nerozumím. Proto jsem do fondu najal šikovné a hlavně zkušené kurátorky.

A jak ta idea tedy vznikla?
Celý život obchoduji. Cenné papíry, akcie, podíly, všechno je to ale nehmotné. A to mě štvalo. Nejdřív jsme proto založili nemovitostní fond Residento. Nemovitosti ale nejsou moje oblíbená třída aktiv. Naopak si troufnu říct, že nemovitosti jako investice nenávidím.

Proč?
Je to závist. Každý, i nezkušený developer, který nakreslí projekt, tak ještě než kopne do země, okamžitě prodá byty se ziskem desítek procent. To přece není normální. Nikde ve světě to takto nefunguje, nemovitosti jsou trh jako každý jiný se svými cykly. V Česku ne. Na druhou stranu my, než se dostaneme s investiční strategií na odpovídající výkon, s tím máme šílenou spoustu práce. Hromada lidí se zapotí. A ne vždycky to vyjde.

Na rozdíl od developerů si potenciálně můžete sáhnout na mnohem vyšší výnosy.
Souhlasím, jenže v developmentu je ta cesta snazší, i když i tam mohou mít své problémy. Každopádně motivace pro vznik nemovitostního fondu byla chuť mít něco hmotného, navíc lidé v Česku mají nemovitosti rádi, takže i obchodně to dávalo smysl. A fond s uměním vznikl na základě podobného podnětu. Některá díla jsou koupená ze soukromých sbírek, většina je z aukcí. Tam se dostanete k těm největším špekům, ale levné to není. Každopádně fondu se daří a je to částečně i tím, že na trhu je stále přebytek peněz.

Na stěně máte velký obraz motorky, motorka stojí i před vaší kanceláří, na parapetu máte modely aut… Tak co nějaký fond veteránů?
Jo, auta mám rád. V Praze nějaké veteránské fondy jsou, co ale vím, nemají žádnou pozoruhodnou výkonnost. To není nic pro mě. Navíc i když mám auta rád, stejně bych si to nedokázal spravovat sám, musíte mít někoho, kdo tomu rozumí, a musíte mít někoho, kdo vám to servisuje. V tuhle chvíli se do ničeho podobného nechystám, emoce musí stranou.

Zmínil jste, že společnost bohatne. Jaký máte pocit z kondice Česka? Poslední dobou zaznívá hodně výtek vůči byrokracii, ozeleňování ekonomiky…
Vnímám to ve své podstatě tak, že si vytváříme přeregulované prostředí. To je kapitola sama pro sebe. Nic se nezlehčuje, ale nikdy se ani nezlehčovalo. Jako podnikatel mám podmínky za těch 30 let vlastně stále horší a horší. Jsem už zvyklý na celoživotně se zhoršující podmínky k podnikání. Ale to mluvím o správě peněz, o investičním byznysu, do jiných podnikatelských oblastí zase tolik nevidím. Musíte si prostě najít svoji cestu.

A jak tomu úřednímu šimlu čelíte?
Ve svém pracovním životě jsem pořád svázán ohromným množstvím pravidel a regulací, takže když jsem mimo práci, snažím se od nich osvobodit. Znamená to, že když se po mně něco chce, v rámci rebelie dělám pravý opak. Třeba pořád slýchám, jak jsou elektroauta budoucnost a že bych si jedno měl koupit, že spalovací motory jsou zlo. Já díky tomu vím, že elektromobil v životě asi mít nebudu. Z principu si kupuju velkoobjemové vozy na benzin.

Vy tedy proti elektroautům nic vlastně nemáte, ale štve vás, jak vás ostatní do nich nutí.
Ano, já bych je jinak klidně zvážil, ale aby mě někdo stavěl do situace, že to je skoro povinnost? Pak nikdy. To už tady přece jednou bylo.

Další častá stížnost podnikatelů je, že mají problémy s náborem lidí a že mladší generace údajně nechce dost pracovat…
Vnímám to tak, že moje generace snesla svým dětem, dnešním mladým lidem, všechno, co sama neměla. Snažili jsme se uspět, vytvořit nějaké hmotné statky a ty pak předávat dál. V rámci výchovy jsme jim dávali všechno, co jsme mohli a co jsme sami neměli za komunismu. Výsledkem je, že oni dneska nemají žádné touhy, nic, čeho by chtěli dosáhnout. Chtějí akorát jít do práce, tam nic moc nedělat, nějak ji přetrpět a pak se bavit, možná cestovat a sdílet. Sdílet auto, kolobrndu a na sockách příspěvek, jak si mažou chleba. Náramná náplň a zábava. A v práci k tomu ještě mít home office. Přijde mi, že mezigenerační pochopení je velmi malé.

To byl vždycky problém.
To bylo vždycky, že staří na mladé nadávali. Teď mi to ale přijde trochu jiné. Každopádně z pohledu náboru a vůbec získávání nových lidí je to katastrofa. Praha je ještě dobrá, ale jinak bída. I Brno. Zvlášť do oblasti obchodu. Přijde uchazeč o pozici obchodníka – investičního makléře a říká, že nechce mluvit s klienty. Tak to ovšem nefunguje, což nechápou. Jsou už plně digitální.

Co s tím? Protože to platí i obráceně od klientů, ti také budou chtít víc a víc digitální komunikaci.
Ano, budeme muset naše služby ještě víc zdigitalizovat. Nic jiného nám nezbyde. Jenže my máme na jedné straně klientelu, které je třeba nad 50 let, a na druhé straně zaměstnance, kterým je 25 let, již vám říkají, že nechtějí komunikovat. Ale klientela, která je starší, to vyžaduje a je u nás právě proto, že se jí někdo věnuje, že má komu zavolat, komu vynadat, s kým se poradit.

Taková je holt doba.
Aby nedošlo k mýlce, jsem zastáncem digitálních řešení pro veškerou agendu. Smlouvy, podpisy, přístupy, přehled o finančním účtu, o investicích, to všechno má být digitální. A my na tom pracujeme, možná nejsme úplně lídři trhu, ale víme, že je to potřeba. Ovšem také víme, že úplný základ je kontakt s živým člověkem. Finance jsou ještě pořád o důvěře. Pokud neinvestujete tisícikoruny přes aplikaci nebo nekupujete bitcoin do kryptopeněženky, osobní kontakt je důležitý.

Jak vás poslouchám, cítím hlas pravověrného finančníka á la Gordon Gekko, který byl zvyklý si dravě jít za svým, byl zvyklý prodávat a obchodovat, ale přesně tyhle vlastnosti vám dnes ve společnosti chybí.
Jsem z toho rozpačitý. Mladá generace se nežene za úspěchem. Pro ně, zdá se mi, je lepší mít své jisté. Když k nám někdo přijde a my mu řekneme, že dostane balík, když bude makat, odpoví: V pohodě, mně stačí základ. Hlavní je work-life balance.

Zmínil jste bitcoin, to je také relativně nový fenomén. Co na něj říkáte? Řada vašich kolegů, například Jan Vedral, majitel Consequ, ho dost hejtí.
Já ho nehejtím. Každého nechávám, ať si rozhodne sám, které aktivum je mu bližší. Ale my krypto neděláme. Klienti se na něj ptali a ptají hodně, ale tím, že jsme regulovaný subjekt a víme, že postoj regulátora ke kryptu byl vždycky takový opatrný, tak jsme se do něj nehnali. Za dobu existence firmy jsme vydělali i prodělali obrovské balíky peněz na kapitálovém trhu, máme zaplacené školné, a proto chceme nabízet servis na vysoké úrovni. Musíme si být jistí, že naše doporučení dávají smysl. Za 30 let mám klienty fakt hodně načtené a pro ně je každá ztráta příliš velká a žádný zisk není dostatečný. To je svatá mantra. Vlastně se jim nikdy nezavděčíte.

Jak přemýšlíte o Cyrrusu do budoucna?
Do budoucna je potřeba se dívat. Chci, aby byl stávající management více zainteresovaný, takže zrovna proběhl úpis preferenčních akcií pro některé klíčové lidi. Jinak teď ještě nemám vymyšlený scénář, jak to bude s firmou dál. Zatím nehodlám měnit nic na tom, že Cyrrus plně ovládám, i když se zhruba jednou za kvartál objeví zájemce o koupi. Jsou to ale většinou subjekty, které lační spíš po naší licenci než po obsahu firmy.

To jsou licence tak lukrativní?
Divil byste se, ale ano. Nám trvalo několik let ji získat a pohybují se tu opravdu velmi bohatí lidé, kteří by si to papírové martyrium rádi zkrátili. Cyrrus je obchodník s cennými papíry, investička a také platební společnost. To jsou tři nezávislé licence.

Ještě vám chybí bankovní licence.
Tu mít nebudeme. Neprodáváme ani jsme neprodávali životní pojistky, takže nemůžeme mít dostatečný kapitál, abychom si zřídili banku. Musíte mít zdaněné, prokazatelné prostředky, které vám ČNB uzná jako zdroj financování. Tak bohatý nejsem.

To asi narážíte na kolegu z Brna Petra Borkovce, který se svou skupinou Partners rozjel novou banku.
Petr Borkovec prodával životní pojistky a vyrostl na nich jako mnoho dalších. Samozřejmě to není to jediné, co dělal, Partners jsou mimořádně úspěšní, schopnosti a kvalitu jim neberu. Dotáhli to daleko. Ale pro mě je bankovní licence příliš nedostupná.

A co prodej Cyrrusu? Nebo příchod silného investora?
Kdyby přišel seriózní investor a nabídl nějakou formu partnerství, což je něco jiného než prodej, tak si velmi rád vyslechnu nabídku. Zatím mě žádná nezvedla ze židle. Ale čím dál víc si uvědomuju, že když jste sám a jako jedna fyzická osoba vlastníte firmu, která poskytuje finanční služby, do určité míry je to jednoduché a fajn. Ale pak narazíte na limity, že už jste využil veškeré kontakty a invenci. A růst nezajistíte tím, že ve firmě budete donekonečna sedět a čumět. Musíte přibrat partnery, kteří vám poskytnou nový kapitál. A tím nemyslím pouze finance.

Takže chcete získat investora.
To už není otázka chtění nebo nechtění, ale je to otázka reality. Partnera na další rozvoj firmy bych uvítal.

Na kolik si Cyrrus ceníte?
Jednak máte jako firma nějakou reálnou hodnotu, která se snadno počítá zhruba mezi šesti- a osminásobkem zisku EBITDA. Tady se budeme pohybovat někde kolem 600 až 700 milionů korun. Pak ale máte ještě méně snadno vypočítatelnou hodnotu značky a renomé. K tomu připočtěte lásku majitele k firmě jako vlastnímu děcku a získáte nereálnou částku. Když to ale hodně zjednodušíme, v případě Cyrrusu se bavíme o vysokých stovkách milionů.

Aktivně jsem v tom zatím nic moc neudělal, jsou to spíš úvahy, které postupně dostávají jasnější obrysy. Není to akutní, nepálí mě to, firma funguje, je zisková. Není třeba hasit požár. Ale v delším výhledu je nutné, aby přišel partner, který Cyrrus posune zase o kus dál a dodá nám do střev něco nového. A třeba se tím vyřeší i to dilema s mladými lidmi a větší digitalizací.