Psal se 8. březen roku 2014, když z malajského Kuala Lumpur vzlétl Boeing 777-200ER letecké společnosti Malaysia Airlines. Na své palubě tehdy nesl 227 cestujících a 12 členů posádky. Letoun měl přes Jihočínské moře namířeno do Pekingu, do kterého však nikdy nedorazil. Stroj se za dodnes nevyjasněných okolností zřítil do oceánu a jeho vrak se nikdy nepodařilo nalézt. Jedinou stopou jsou jeho vyplavené trosky oblepené mořskými svijonožci vilejši. Podle vědců by však právě ti mohli pomoci s určením místa, kam se letoun zřítil, a najít tak i odpovědi na otázky, proč k jeho pádu došlo.

Stroj zmizel z radaru řízení letového provozu zhruba 40 minut poté, co opustil letiště. Malajský vojenský radar jej následně sledoval ještě asi hodinu a zaznamenal tak odklon od plánovaného kurzu. Letoun se stočil na západ, přeletěl Malajský poloostrov a Andamanské moře. Podle pozdějších údajů z družic měl dál směřovat jihozápadně nad Indický oceán.

Co přesně se na palubě letu MH370 dělo od chvíle, kdy změnil kurz, až do jeho zřícení do oceánu, je dodnes záhadou. Úřady se shodují na poruše, která měla vést k hypoxii cestujících. Jenže bez důkazů se vše pohybuje pouze na úrovni hypotéz, což vedlo ke vzniku celé řady spekulací o osudu letadla.

Foto: Depositphotos

Boeing 777 v barvách malajských aerolinek

Pokud pomineme ty hovořící o zásahu meteorem, černých dírách a únosech mimozemskými entitami, objevují se také názory, že letoun mohl být terčem teroristického útoku, unesen Severní Koreou, na jeho palubě mělo dojít k cílenému atentátu na některého z cestujících či se mělo jednat o sebevraždu člena posádky.

Odpovědi na všechny otázky však stále dřímají kdesi hluboko na dně oceánu. A nikdo přesně netuší, kde. Hledání jakýchkoliv stop probíhalo dlouhé čtyři roky od havárie, ovšem ani jedna z pátracích skupin vybavená sonary, ponorkami a dalším špičkovým vybavením nepřinesla odpovědi. Jednou z mála stop tak zůstávají vyplavené trosky letadla, mezi kterými byly i jeho ovládací klapky. Ty se objevily zhruba rok po havárii na březích ostrova Reunion u afrického pobřeží.

Klapky se za dobu pobytu ve vodě staly domovem kolonie korýšů, konkrétně vilejše stvolnatého, a právě ten by podle Gregoryho Herberta, docenta ze School of Geoscience spadající pod University of South Florida, mohl poskytnout jakousi „mapu“ kde trosky hledat, jak ukazuje jeho výzkum.

Ona mapa může být podle Herberta uložena ve vrstvách lastur, kterou si tento svijonožec buduje každý den vrstvičku po vrstvičce. Jak tyto vrstvy vypadají, ovlivňuje teplota vody, která určuje poměr izotopů kyslíku, které jsou krunýřem absorbovány. Na základě měření hladiny izotopů je pak Herbert a jeho tým schopen modelovat pohyb vilejšů v oceánu – a tedy i samotných trosek stroje od momentu, co je vilejši obsadili.

Bohužel pro vědce, ty největší z vilejšů, jejichž lastury tvoří nejkomplexnější mapu, nebylo možné studovat. Studie tak sice nemůže ukázat na přesné místo, kam se letoun zřítil, ale může alespoň zúžit oblast pátrání, která se doposud rozprostírala na ploše 72,4 milionů kilometrů čtverečních. Pokud by nová výzkumná metoda dokázala alespoň přibližně určit, kde by se mohlo letadlo nacházet, pátrání by mohlo být obnoveno.