Před pár lety měla problémy s kolenem. Za peníze z pojištění pak vyrazila na Kubu. Psal se rok 2016 a Kateřina Ostrá tehdy začala cestovat. Postupem času se její koníček v podstatě proměnil v práci. Projekt Cestuji za Kačku, který propojuje křestní jméno cestovatelky spolu s faktem, že se snaží cestovat levně, má nyní na Facebooku téměř padesát tisíc sledujících. To je o zhruba dva tisíce více než v době, kdy rozhovor vznikal. Ještě loni v březnu jich přitom bylo jen jedenáct tisíc. Na kontě má nyní Kačka, jak si sama říká, čtyři knihy a desítky přednášek.

„Po Evropě se dá letět s rozpočtem tisícovka na den, a to včetně letenky a ubytování. Třeba jídlo je jednou z nejdražších položek. Stojí deset i patnáct eur a ti, kdo se potřebují nasnídat, naobědvat, navečeřet a ještě nasvačit, budou mít rozpočet, který jinému stačí na celý týden,“ říká cestovatelka v rozhovoru pro CzechCrunch.

Kačka o svých cestách na sociální síti pravidelně informuje. Poznávacím znakem těchto cest je vždy šroubovací sklenice na víno a prosecco. Rozhovor jsme spolu dělali v pražském hotelu Ambassador v rámci akce, kterou pořádala Česko-kapverdská obchodní komora. Právě Kapverdy se staly jednou z nejoblíbenějších destinací cestovatelky.

Kromě cestovatelky je ale Kačka také nakladatelkou. Od druhého dílu si knihy vydává sama. „Původně to byl úplně bizarní nápad, ale nakonec jsem si říkala, že když zvládnu sama cestovat, vydám si i sama knihu,“ vypráví.

Kolik zemí projedete za rok?
Na webu mám nějakou statistiku včetně letových čar. Zaznamenávám si lety do Flight Radaru, takže pak vidím, kolikrát jsem obletěla Zemi. Zároveň to vytváří statistiky nejkratších a nejdelších letů. Mám tam asi přes padesát zemí. Hodně mě baví ostrovy, těch mám přes osmdesát. Praporky na mapě si ale neznačím, protože si sice můžu zaškrtnout celou zemi, ale nedává mi to smysl, když jsem byla jen na malém kousku.

Všimla jsem si, že na stránkách Cestuji za Kačku máte čtyři kontinenty. Chybí Austrálie. Neláká vás?
Je to asi divné, ale vlastně ne. Hodně lákavé destinace jsou pro mě nezajímavé. Neznamená to, že tam nikdy nepojedu, ale pořád mám pocit, že svět je obrovský a na spoustě míst je krásně.

Co vás ještě neláká?
Třeba Nový Zéland, který mají všichni na playlistu zemí, které chtějí navštívit, v první desítce. Nelákají mě ani Spojené státy.

Možná vás pak právě tyto destinace překvapí…
To se určitě stát může. Když jsem loni prvního ledna odjížděla na Kapverdy, byla jsem otrávená, že se mi tam nechce jet, že si tam jezdí lidé jen lehnout na pláž a nic víc. A co tam já jako cestovatelka budu dělat… V té době vrcholil covid, nebyla jsem očkovaná a už jsem neměla moc prostoru, kam letět. Mockrát jsem v tu dobu byla v Portugalsku, ale v lednu 2022 už to šlo jen do Keni nebo na Kapverdy.

Vybrala jsem si Keňu, ale v den, kdy jsem si chtěla koupit letenku, zavedla povinné očkování, takže jsem na Kapverdy v podstatě musela. Nakonec mi úplně změnily život a je to destinace, kterou miluji. Považuji ji za druhý domov a potřebuji se tam minimálně každých šest měsíců vrátit. Kapverdy se pro mě staly měřítkem krásy, kterému se žádná země, kde jsem zatím byla, nepřiblížila ani trochu. Takže ano, může se to stát i v případě Austrálie, Nového Zélandu a USA, ale zatím nemám důvod tam vyrazit a přesvědčit se o opaku.

Jak projekt Cestuji za Kačku vznikl?
Měla jsem velký problém s kolenem, nemohla jsem dělat nic, jen koukat do stropu. Říkala jsem si, co všechno jsem nestihla a přišla jsem na to, že to, co mě v životě bavilo nejvíc, bylo pár cest s cestovkou, které jsem absolvovala. Říkala jsem si, že pokud to přežiji a pokud mi vyplatí pojistku, vydám se na nějakou větší cestu. Dala jsem si na tu cestu limit padesát tisíc. Trvalo to dva roky, protože trvalé následky pojišťovna vyplácí až po letech. Doteď si pamatuji, jak mi volala z pojišťovny paní, že by potřebovali číslo účtu, kam mi mohou poslat peníze. Bylo to přesně padesát tisíc a já si ještě ten den koupila letenku.

Kam jste letěla?
Původně jsem myslela, že pojedu do Mexika, hodně lidí mi to ale vymlouvalo, protože je to nebezpečná země a není vhodná na to, aby to bylo první místo, kam pojedu sama. Jela jsem tedy na Kubu, sehnala jsem ještě dvě kamarádky a zvládla jsem to. Zjistila jsem, že to jde a že není těžké jezdit na vlastní pěst. A tak jsem tomu propadla. Začala jsem čím dál víc cestovat, postovala jsem o tom na Facebooku, bavilo mě to sdílet a přidávat fotky a zážitky. V té době jsem ještě pracovala a působilo to trochu blbě, protože to vypadalo, že vlastně vůbec nejsem v práci. Udělala jsem si proto speciální stránku Cestuji za Kačku, což se nabízelo, protože jsem Kačka a protože se snažím jezdit levně.

Co jste dělala za práci?
Tiskovou mluvčí v nemocnici. Během covidu bylo moje cestování obzvlášť trnem v oku. Nakonec jsem skončila, protože už to bylo neúnosné. A vzdát se cestování pro mě nebylo přijatelné.

Co přesně pro vás znamená jezdit na vlastní pěst?
Především to, že si všechno zařídím a poskládám sama. Vymyslím si cestu, koupím si letenku, zamluvím si hotel, zajistím transfer. Není to pasivní listování katalogem. Tím nechci hanit cestovky, je dobře, že jsou, protože spousta lidí by to nezvládla, nebo prostě ani nic zařizovat nechce. Pro mě to není, mít nalajnovaný program, bydlet v jednom hotelu, kde vám řeknou, ať raději nechodíte ven, protože by se vám tam mohlo něco stát. Když si to naplánujete sami, má to úplně jiný efekt, obzvlášť pak pro ženy. Ze zpětné vazby mi přijde, že jim to dodává sebevědomí. Zvládnou vše zařídit a ještě to mají za třetinu peněz a s přidanou hodnotou, protože když se vám něco nepovede, je to dobrodružství.

Do Mexika jste se ale nakonec přece jen vydala, a to poměrně nedávno.
Mexiko byl takový můj dětský sen. Před covidem jsem jela do Nikaraguy a na Kostariku a obě ty země jsem porovnávala. Nikaragua byla hodně surová, o Kostarice se naopak říká, že je to Švýcarsko Střední Ameriky. Přejezd z jedné země do druhé bylo jak přijet na jinou planetu. Přitom jsou si ty země velmi podobné. Pro mě ale byla srdcem bližší právě ta Nikaragua. Podobně to bylo i s mým výletem do Mexika, které jsem porovnávala s Guatemalou, což je druhá země co do počtu vražd na světě, hned po Belize, a současně druhá země, kterou jsem ve stejném tripu s Mexikem procestovala. Guatemala mě naprosto dostala, určitě se tam ještě někdy vrátím, zatímco Mexiko, respektive Yucatán, pro mě bylo obrovským zklamáním. Na Yucatán už bych se nevrátila, pobřeží byl pro mě obrovský cirkus bez vysněného Karibiku, ale mexickému vnitrozemí určitě šanci ještě dám.

K příspěvkům z cest dáváte vždycky poměrně obsáhlý komentář. To je něco, co vám zůstalo z původního povolání?
Jsem psavec, ale neumím psát krátce. Používám nekonečná souvětí, v půlce odstavce se ztratím a musím to po sobě třikrát číst. To je něco, co by v dnešní době vůbec nemělo fungovat, lidi prý nečtou, nechtějí dlouhé texty, takže na mém Facebooku je podle obecných pravidel vlastně všechno špatně. Moje stránky jsou ale takový zvláštní úkaz, protože lidé mé články opravdu čtou, přemýšlí o tom a pak napíší, co si o tom myslí. Podle mě tak lidé číst chtějí, jen si vybírají obsah.

Platí to i o knížkách? Myslím, že první díl je totálně vyprodaný.
První díl vyšel v nakladatelství Albatros. Jeden regionální novinář, kterého jsem znala, tam odešel a vzpomněl si na mě a na mé statusy k cestování. Zničehonic mi přišel e-mail a nabídli mi knihu. Už to schválili na redakční radě, všem se jim to líbilo, schválil to ředitel, tak jestli bych do toho šla. Byla to pro mě obrovská porce důvěry. A také strachu, protože jsem si uvědomila, kolik už jsem za život přečetla braků.

Vzali na sebe riziko, ale to načasování bylo asi to nejhorší, jaké mohlo být. Měla vyjít na začátku covidu. Nechtěli ji tehdy vydat, nakonec to ale udělali, když jsem jim řekla, že jsem dostala konkurenční nabídku. Vůbec tu knihu nechtěli propagovat, kdo tehdy cestoval, byl nepřítel státu. Ta knížka nakonec úplně zapadla. Pak se mi ale rozjel Facebook a lidé mi tam začali psát, proč nevydám knihu. Odpovídala jsem, že už jsem jednu napsala. Celý náklad se nakonec za pár měsíců vyprodal. Albatros mě znovu oslovil, abychom vydali další díl, ve stejnou chvíli mi ale napsal jeden z mých sledujících, proč si to nevydám sama.

Od té doby jste také nakladatelkou?
Původně to byl úplně bizarní nápad, ale nakonec jsem si říkala, že když zvládnu sama cestovat, vydám si i sama knihu. Řekl mi všechny informace, co je potřeba udělat, oslovila jsem tiskárny s žádostí o kalkulaci. A tak vyšla dvojka. Knihu jsem začala propagovat asi měsíc před vydáním. Vyšla na moje narozeniny, 7. října, a ještě než se tak stalo, byl vyprodaný celý náklad. Ještě větší, než měl první díl u Albatrosu. Jednička už se teď sehnat nedá, nechtějí dělat dotisk, i když jim stovky lidí píší, že by o něj stály, existuje tedy už jen e-kniha.

To asi v počátku chtělo nějaký kapitál, ne?
Byla to velká důvěra v lidi, kteří mě sledovali, že si tu knihu koupí. Vrazila jsem do toho tenkrát obrovské peníze. Modlila jsem se, ať se prodá tolik, aby to pokrylo tisk i editora, větší ambici jsem opravdu neměla. Povedlo se a víc než to: letos vyjde knižní čtyřka.

Znamená to, že druhý ani třetí díl, ani Kapverdy, které si zasloužily celý vlastní titul, se nedají vůbec sehnat v knihkupectví?
Ne, všechny knihy, co se prodaly, se prodaly tak, že mi lidé napíšou, pošlou peníze na účet a já jim obratem posílám knihu. Druhá možnost je na mých besídkách, kam je beru s sebou.

Na Facebooku máte bezmála padesát tisíc sledujících. To už je velká komunita. Jak jste k ní přišla?
Když jsem se loni v březnu vracela z Kapverd, měla jsem asi jedenáct tisíc. Ten nárůst je tedy asi velký. Teď není měsíc, aby nepřibylo třeba dva tisíce lidí. Když jsem nedávno byla ve Střední Americe, přibylo asi šest tisíc. Má obrovský vliv, když postuji přímo z cesty a když z domova. Jakmile vyrazím, čísla skáčou. Jinak to ale moc nesleduji, Facebook vás neuživí, není pro mě důležité, kolik lidí mě sleduje, ale zpětná vazba. To, že to ty lidi baví, že se neodhlašují, naopak přibývají. Je to taková moje chráněná rezervace, kde jsou lidé neskutečně pozitivní. Málokdy tam někdo vykřikuje nějaké bahno a než si toho všimnu, ostatní ho většinou zpacifikují. Je to milé, příjemné, netoxické a je to přesně to, co mi chybělo na jiných cestovatelských stránkách.

To motto je cestuji za kačku. Za kolik nejméně se dá vyjet?
Třeba do Prahy? Hotel Ambassador vyjde draho, za to se dá letět na týden do Řecka. Za sedm tisíc je možné jet do nádherné Lefkady a projet ji křížem krážem na motorce. Za covidu se cestovalo skoro za nic, teď jsou ceny samozřejmě někde jinde. Rozdíl je, pokud jde o let po Evropě nebo o mezikontinentální let. Po Evropě se dá letět s rozpočtem tisícovka na den, a to včetně letenky a ubytování. Je to ale také o tom, jak je člověk ochotný jít dolů se svojí komfortní zónou. Třeba jídlo je jedna z nejdražších položek. Jedna porce v restauraci vyjde na deset i patnáct eur a ti, kdo se potřebují nasnídat, naobědvat, navečeřet a ještě nasvačit, budou mít rozpočet, který jinému, kdo s koupí v sámošce pečivo, sýr a nejlevnější lahvinku vína, vystačí na celý týden.

Za kolik jste nejlevněji letěla?
Za čtyři a půl eura jsem letěla do Rumunska a zpět. Byla to zpáteční letenka z Bratislavy.

A jak se dá stáhnout ubytování?
Hodně jsem doporučovala třeba Skiathos, krásný řecký ostrov. Když tam člověk letí v létě, sežene nejlevnější ubytování za tři a půl tisíce na noc a ještě to bude pajzl. Já jsem tam letěla v červnu, zamluvila jsem to o dva měsíce dopředu a vyšlo to za noc asi na 450 korun. Takže se dá cestovat levně, ale je k tomu potřeba něco vědět. Třeba že je dobré rezervovat ubytování ještě před tím, než zbrkle koupíte letenku. Je také dobré porovnávat různá období. Levné ubytování se dá najít například i v tak drahé destinaci, jako je Santorini, mimo sezónu to vyjde levněji než v Brně. V sezóně jsou pak nejlevnější cestovky. Tak levně jako s charterovými lety se cestovatel dostat nemůže.

Jezdíte ještě s cestovkou nebo už vůbec?
Někdy ano, i když úplně výjimečně. Teď jsem třeba chytila akci, potřebovala jsem si odpočinout, tak jsem jela na čtyři dny do Egypta za 5 400 korun. Dál jsem neutratila vůbec nic. U Kapverd pak radím, že se vyplatí zájezd v akci koupit u cestovky. Letenka tam stojí asi dvacet tisíc, zájezd na týden s all inclusive může být za čtrnáct. Pak si tam může každý udělat svůj program.

Na čem ještě – kromě toho, zda jde o mezikontinentální let –, záleží cena?
Nejde ani tak o vzdálenost jako spíš o rozvoj dané země. Čím je na tom ekonomicky hůř, tím je to levnější. Pokud tedy někdo chce cestovat a má malý rozpočet, je to ideální. Když jsem začínala já, jezdila jsem třeba do Srbska, kde jsem byla asi pět dní a vyšlo mě to na necelé tři tisíce. Do roku 2019 jsem byla také dvakrát na Ukrajině a mám z toho nádherné zážitky za pár korun.

Létáte z Česka, nebo hledáte letenky z okolních zemí?
Jsem z Moravy, takže mám Vídeň za rohem. Nejčastěji jezdím odsud, na druhém místě je Bratislava a až třetí Praha. Bratislava je velmi opomíjená, ale třeba pro nás z Moravy je extrémně zajímavá jak na ceny, tak na nabídku letů. Byly doby, kdy jsme všichni Pražákům záviděli, teď všichni Pražáci říkají, že se na Moravě máme, že máme Vídeň. Ale je pravda, že Bratislava do toho šlape a letos jsem snad víckrát letěla odsud.

Hledáte letenky v akcích?
Už moc ne, i tu střední Ameriku jsem si našla sama. Někdy samozřejmě vidím i akci, ale letenku si pak vždycky kupuji u letecké společnosti. Jinak si 99 procent svých cest plánuji sama, večer si sednu a dívám se, kam co létá.

Jako mluvčí jste skončila, uživí vás, že cestujete a píšete o tom?
Knížky by mě asi uživily, dělám i přednášky, z čehož jsou také nějaké peníze. Na začátku jsem ale udělala životní rozhodnutí, že nebudu žít klasickým konzumním životem a že let, kdy jsem šetřila, už bylo dost. Prodala jsem nemovitost a z toho teď žiji. Kdybych ji neměla, možná bych ten odvážný krok neudělala, nešla bych do rizika, že si sama vydám knihu. Paradoxně se pak stalo to, že na to, co jsem si střádala celých těch čtyřicet let, teď nemusím sáhnout, protože mě to cestování vlastně uživí. Nebyl to ale cíl. Možná i proto se tomu tak daří. Když člověk netlačí na pilu, věci jdou lépe. Pro mě není důležité hromadit majetek, mnohem raději hromadím zážitky. Člověk nemůže mít všechno. Nemůžete mít byt nebo dům, krásné auto a k tomu cestovat, co to jde. Když chci život trávit na cestách, budu holt jezdit dvacet let v Dacii a bydlet v nájmu.

Takže vyděláváte hlavně na knihách a přednáškách nebo máte třeba i spolupracujete s nějakými firmami, které pak na stránkách propagujete?
Asi by to šlo, ale u někoho, kdo by to dělat chtěl. Chodí mi spousta nabídek, ale mě to moc nezajímá. Já opravdu nepotřebuji peníze. Jediné, co mě osloví, jsou věci, které souvisí s cestováním. Takové spolupráce mám. Jsou dvě. Jedna je s Flixbusem, se kterým se vzájemně podporujeme a strašně si toho cením. Je to spolupráce jízdenková, ale pro mě nesmírně důležitá. Ráda je chválím, protože jsem s nimi spokojená, neberu to jako spolupráci, ale jako partnerství.

Druhou spolupráci jsem uzavřela nedávno – a paradoxně jsem to byla já, kdo o ni prosil. Jde o společnost Nalehko.com. Neprosila jsem je proto, že bych si u nich výbavu nemohla koupit, ale přišlo mi to fajn, protože všechno, co používám na cestách, pak popisuji a dělám osobní, obvykle pozitivní recenze. Plánuji větší cestu do Grónska a celá výprava bude stát na věcech, které budu používat, takže jsem si říkala, proč nespojit příjemné s užitečným. Rozhodla jsem se tedy zavolat těm, kdo vyrábí nejkvalitnější a nejlehčí věci. Jedinou podmínku, kterou jsem od nich dostala, bylo, že si ty věci musím před odjezdem vyzkoušet. Recenze už je čistě na mně. Ani toto nevnímám jako spolupráci, ale jako partnerství, které prostě do mého konceptu života a bezva lidí kolem sebe sedí.

Jaké země teď toužíte navštívit?
Teď chci hlavně zvládnout to Grónsko. To je moje meta. Je to poprvé za čtyři roky, kdy nemám žádnou jinou letenku na potom. Od začátku roku jsem jich měla koupených asi dvanáct nebo třináct a obvykle kupuji další. Po Grónsku ale už nemám nic, protože nevím, jestli nebudu muset jít na další operaci s kolenem. V obou mám zdevastovaný meniskus, měla jsem jít na operaci už v listopadu, nakonec jsem to rozchodila, ale je to časovaná bomba. Počítám s tím, že mě ten dvousetkilometrový trek s krosnou na zádech zničí. Spontánně se pak asi odměním nějakým Řeckem a teprve pak zase začnu plánovat další cesty.

Takže žádné sny?
To Grónsko určitě sen je, jinak bych se chtěla vrátit na Kapverdy a projet si tamní ostrovy, které jsem ještě nestihla. Jedním z nich je i Brava, což je takový tajuplný ostrov, o kterém málokdo ví, ani místní. Říká se o něm, že se tam ukrývají fašističtí pohlaváři a další osoby, co se potřebují schovat před světem. Zároveň je to ale také ostrov květin.

Pak bych také chtěla procestovat celou Evropu, chtěla bych na Transsibiřskou magistrálu, lákají mě některé bezpečné africké země, ale tam se zatím snažím sbírat zkušenosti opatrně. Hrozně mě láká také Kolumbie, Ekvádor, Galapágy, Madagaskar. Chtěla bych jet na Sokotru, to je fotografický sen, ale bez cestovky se tam nedá dostat. Nejlepší destinace jsou pro mě ostrovy a místa, kde je hodně přírody.

Za jednu z nejkrásnějších zemí přesto považuji Řecko, lákají mě další a další řecké ostrovy. Chci se také vrátit do Asie, tu miluji, je to úplně jiný životní styl. Mám ráda Filipíny, Srí Lanku nebo Bali. I tam je těch ostrovů hodně. Nejsem zeměpisec, i když jsem zeměpis měla ráda, ty země neznám, destinaci začnu znát až v momentě, kdy si koupím letenku. Pak ji začnu studovat. Takže konkrétní sny nemám, můj sen je hlavně být pořád na cestách, objevovat nová místa a vracet se na ta, která mě těší. A také domů, to je přístav, který každá loď potřebuje.

Na začátku jsem se ptala na mapu se zaškrtanými zeměmi, možná se zeptám jinak: kolik času trávíte doma a kolik na cestách?
To jsem teď nedávno počítala. Vzala jsem to podle toho, které dny netrávím doma, ale někde v hotelu. Loni jsem se dopočítala 197 dní na cestách, takže je to víc než polovina roku.

Je levnější jezdit sólo, nebo ve skupině?
Určitě ve skupině. Třeba půjčit si auto stojí ve čtyřech lidech pakatel, v jednom je to darda.

Jezdíte ale někdy i úplně sama?
Často. Říkám to i ostatním ženám, že není potřeba se toho bát. Hodně lidí má problém v tom, že nemá parťáka. Riskněte to, radím jim. Třeba jen do Říma. Je to kousek, je tam tolik věcí k vidění a je to dostupná destinace. Když se něco stane, dostanete se domů bez problémů. Stačí jet na víkend, pátek, sobota, neděle. Nic tím neztratíte. Naopak. Tři dny utečou jak voda, takových dnů, kdy ani nevíme, co jsme dělali, je spousta. Dny na cestách si pamatujete všechny. Pamatuji si skoro každou svoji cestu, každý vjem. Takže co ztratíte třemi dny? Nic. Nikdo si toho ani nevšimne. Co můžete získat? Strašně moc. Jedinečné zážitky, radost být sama se sebou a nejlepšího přítele, kterého si každý nosíme uvnitř sebe. Naučí vás to také spolehnout se sám na sebe. Když vás někde okradou, skončíte v nemocnici, tak to člověka posune a stane se sám sobě nejlepším parťákem.

Asi je k tomu ale třeba dobré pojištění, že?
To musí být. Bez toho bych nejela ani na Slovensko. Mám za sebou urvaný meniskus i operaci na Bali. Už jsem toho zažila.

Co se stalo?
Byl to vtip. Bylo to jako z filmu Doktor Hollywood, přesně tak to vypadalo. V rychlosti jsem se na motorce vyhýbala louži a vzala jsem to o kaktusy. Do nohy se mi zabodly ostny a zlomily se. Byly velké jako největší jehla v jehelníčku a všechny mi zůstaly v noze. Začala jsem okamžitě zvracet, upadla jsem do bezvědomí, pán mě odvezl do nemocnice. Ptal se mě, jestli chci do soukromé nebo do státní, tak mu říkám, že přece musí být všude péče stejná. Odvezl mě do té státní, seděli tam všichni místní, přesně jako v tom filmu. Postupně se na mě začali všichni chodit dívat a začali mi z nohy vytahovat ostny nástroji z doby Marie Terezie. Nevytáhli jediný. Já jsem řvala bolestí a oni se mnou už na konci křičeli česká sprostá slova. Nakonec na mě doktor vytáhl lahvičku čehosi, že to určitě pomůže.

Co to bylo?
Byl panenský kokosový olej, že prý to je na všechno. Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu. Odvezli mě do hotelu, volala jsem kamarádovi doktorovi, poradil mi třídenní antibiotika. Tak jsem si vzala antibiotikum, něco na bolest, namazala si nohu kokosovým olejem a šla jsem spát. Strašná bolest. Ráno jsem se vzbudila, noha jak neštovice. Všechny ostny nahoře, stačilo je vysbírat pinzetou. Všechny jsem si bezbolestně vytáhla, za dva dny bylo všechno okay. Jen jeden mi tam zůstal. Asi čtyři roky na to mi najednou suchý trn vylezl zničehonic na zahradě, takže jsem vytáhla i ten a bylo. Poučení ale je, že kokosový olej se hodí na všechno a nosím ho teď všude. Výborně se po něm i opaluje. Ale pozor, musí k tomu mít člověk i padesátku faktor pod něj.

Takže bez prosecca, šroubovací sklenice, cestovního pojištění a kokosového oleje už ani ránu?
Ještě je k tomu dobré vzít si pas a platební kartu. Všechno ostatní může zůstat doma.