Ke smíření nedojde. Slovensko čeká ještě temnější budoucnost než před útokem na Fica

Ať už se Robert Fico do pozice premiéra vrátí, nebo ne, další vývoj v zemi můžeme okomentovat slovy legendární věštkyně: Vidím velký špatný.

Peter BrejčákPeter Brejčák

bratislava-hrad-2024-vpKomentář

Foto: Vygenerováno OpenAI DALL·E-3

Slovensko čeká období politického temna

1Zobrazit komentáře

Komentář Petera Brejčáka. Být Slovák a rozený optimista není jednoduchý úkol. A už vůbec ne, když se na vývoj politické a společenské situace na Slovensku podíváme s trochou krátkého historického kontextu, který jedenatřicetiletá země stihla zažít. Samostatné Slovensko vzniklo v roce 1993, následně mu až na malou přestávku pět let vládl Vladimír Mečiar, který ze země udělal černou díru střední Evropy. Pak se vlády na osm let ujal Mikuláš Dzurinda, jenž Slovensko dokázal dostat do NATO, Evropské unie a položil i základy pro vstup do eurozóny. Jenže od té doby vývoj na Slovensku nemá pozitivní trajektorii.

Pro kontext: Z devíti parlamentních voleb, které se na Slovensku od roku 1993 konaly, je třikrát vyhrálo Mečiarovo HZDS, čtyřikrát Ficův Smer, jednou Matovičovo OĽaNO a posledně loni opět Ficův Smer. Vláda Ivety Radičové, která vznikla v roce 2010, nevydržela ani dva roky. Vláda Igora Matoviče a jeho nástupce Eduarda Hegera vydržela o něco více než tři roky. Můžeme je označit jako anomálie mezi dlouhodobým vládnutím Fica (respektive na krátkou dobu jeho dvojníka Petera Pellegriniho) a jeho koaličních partnerů.

Když se podíváme na výčet šesti zvolených slovenských prezidentů, za pozitivní anomálii můžeme označit také prezidentství Andreje Kisky a Zuzany Čaputové. Někteří komentátoři a analytici jejich tehdejší vítězství označovali za možný obrat ve slovenské politické kultuře směrem k demokratičtějšímu a prozápadnímu či proevropskému smýšlení. Místo reálného popisu to ale, zdá se, byla jen zbožná přání.

Žádný jiný z politiků neměl na vývoj slovenské společnosti v posledních dvaceti letech takový vliv jako Robert Fico, jenž je po střeleckém útoku z minulého týdne ve vážném stavu v nemocnici. A žádný jiný politik nemá tolik odpovědnosti na tom, jak Slovensko nyní vypadá.

fico

Přečtěte si takéÚtok na Fica přináší memento i českým politikům: Nešiřte nenávistZavrženíhodný útok na premiéra Fica přináší memento i českým politikům: Přestaňte šířit nenávist

Jakékoliv násilí, ať už vůči politikům nebo komukoliv dalšímu, razantně odsuzuji. Něco takového do normálně fungující společnosti nepatří. Zatím nedává ani smysl spekulovat o možných motivacích útočníka, proč se rozhodl pokusit se Fica zabít – to nechme na závěry oficiálního vyšetřování.

Avšak tvářit se překvapeně, že k takovému útoku došlo, je naivní. Politický vývoj na Slovensku byl v posledních letech asi nejvíc poznamenán chladnokrevnou vraždou na objednávku investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, ale také teroristickým útokem mířeným proti homosexuálům, při němž zemřeli Juraj Vankulič a Matúš Horváth.

Když se minulý týden začaly objevovat zprávy o tom, že byl proveden atentát na Roberta Fica, vzbudilo to ve mně mix hodně různých emocí. Překvapení mezi nimi nebylo. Možná je to cynismus, možná je to už jen v posledních šesti letech nová slovenská realita, na kterou jsem si bohužel zvykl.

Z úst slovenských politiků jsme si totiž už tak nějak „zvykli“ na nikdy nekončící útoky vůči novinářům. Fico svůj známý výrok, že jsou „špinavé protislovenské prostitutky“, řekl ani ne rok a půl předtím, než byl zavražděn Kuciak.

Z úst slovenských politiků jsme si již tak nějak zvykli na nikdy nekončící útoky vůči menšinám, ať už LGBT+, Romům, Maďarům nebo vůbec jakýmkoliv cizincům.

Z úst slovenských politiků jsme si již tak nějak zvykli na nikdy nekončící útoky i vůči ženám (na poslech doporučuju související epizodu Medzinárodní diel žien podcastu Piatoček od deníku SME), a to i vůči prezidentce Čaputové, když například přední politici Smeru burcovali dav, aby skandoval, že je americká k*rva (na videu za povšimnutí stojí europoslankyně Monika Beňová, která tyto výkřiky „neslyšela“).

Ať už se Robert Fico po zotavení vrátí přímo do postu premiéra, nebo ne, očekávat, že se tato politická kultura na Slovensku změní, je naivní. Část politického spektra, tedy opozice včetně prezidentky Čaputové, volá po smíru, krocení vášní, v posledních letech k tolik potřebnému návratu alespoň k elementární slušnosti.

Naproti tomu a navzdory tomu zástupci koaličních partají po útoku na Fica mluví o občanské válce, politické válce, že krev má na rukách opozice i média. Že se svojí rétorikou, kterou sami používají a budují dlouhá léta, přestanou? Zapomeňme. Naopak rýpnout si do médií a označit je za viníka současné situace nezapomněl ministr obrany Robert Kaliňák v sobotu, když informoval o zdravotním stavu Fica.

Padl i původní plán, kdy Čaputová společně s Pellegrinim chtěli k jednomu stolu dostat všechny předsedy parlamentních stran. Podle Pellegriniho na to ještě „nedozrál čas“, ovšem vyhýbavě se k účasti na setkání stavěly i koaliční strany Smer a SNS.

Co se bude dít dál? Můžeme očekávat další eskalování napětí a vášní ve společnosti, další a další útoky na politické protivníky i média, včetně akcelerace totálních změn fungování veřejnoprávní RTVS, s nimiž současná vláda začala jen nedávno. Jaká další omezení svobodného fungování médií přijdou, se nechám překvapit. Ale opět: Na Slovensku už jsme si tak nějak zvykli.