Zářijové slunce se opírá do betonu mostu klenoucího se nad norským fjordem. Lofoty obvykle patří nablýskaným SUV a moderním obytným vozům, loni v září však klid tamní přírody rozbilo prskání výfuku a nezaměnitelný zvuk motoru benzínové jedna-trojky. Na sever totiž dorazily pomyslné ikony českých devadesátek, dvě ojeté Škody Felicie.

Osm vysokoškoláků z pražských Horních Počernic se s nimi rozhodlo podniknout expedici, na kterou by si většina lidí netroufla ani v novém autě. Jejich cíl byl jednoduchý: dojet z Prahy až na 307 metrů vysoký útes Nordkapp, který leží za polárním kruhem v nejsevernější části Norska, a dokázat, že na dobrodružství člověk nepotřebuje mít statisíce na účtu. Ze své cesty, po vzoru českého novináře Dana Přibáně i populárního amerického seriálu Top Gear, navíc natočili dokument, s nímž letos míří do kin.

Pilíře projektu Felicie na cestách nebyly položeny v garáži, ale u táborových ohňů skautského oddílu nesoucího název Jestřábi. Právě tam se totiž skupina kamarádů v dětství potkala. Roky strávené v lese z nich udělaly partu, pro kterou je 11 tisíc kilometrů v rezavých škodovkách jen dalším, i když trochu delším, skautským výsadkem.

„Jsme zvyklí na nepohodlí, náš oddíl je tím specifický. Známe se ze situací, kdy nám nebylo úplně nejlíp. I proto jsme věděli, že když se spojíme na tuhle šílenou expedici, zvládneme ji,“ říká student letectví a zakladatel projektu Martin Nikl, kterému ostatní členové posádky přezdívají Nik.

Tým funguje s překvapivou organizovaností. Dvacetiletý Matěj Štark, student oboru dřevostavby, drží organizační otěže, zatímco Nik se stará o vizuální stránku a střih vznikajícího filmu. „Záběrů bylo kolem tří tisíc, a tak  ještě měsíc před premiérou pořád ladím detaily,“ přiznává. Elektrotechnik Martin Jeleň má pak na starosti marketing a komunikaci se sponzory. „Je to pestré složení. Máme v partě i budoucího jaderného fyzika, studenta dopravní fakulty, lesníka i IT specialistu,“ směje se Štark.

„Odjakživa nás láká cestování, objevování světa netradičním způsobem a naším projektem jsme také chtěli inspirovat ostatní. Ukázat naším filmem dalším lidem, že se nemají bát vyrazit do světa,“ doplňuje Nikl. 

Jejich filozofie je v dnešní době téměř provokativně jednoduchá: nepijí alkohol, nekouří a podle svých slov ani nemluví sprostě. „Chceme jít příkladem a ukázat, že svět je bezpečné místo pro každého, kdo používá hlavu,“ vysvětlují. Na svých cestách žijí skromně, spí pod širákem nebo ve stanech a v autě, kde má každý sotva půl metru čtverečního prostoru, spolu prý dokážou strávit týdny bez jediné hádky. „Když přežijeme měsíc v kuse mimo civilizaci v přírodě, zvládneme i cestu na sever. Žádná ponorka během našich cest nehrozí,“ potvrzuje Jeleň.

Cesta jim celkem zabrala 22 dní. Původně měli naplánovanou trasu dlouhou přibližně 8 500 kilometrů a toto číslo si nalepili i na kapotu aut a sdíleli na sociálních sítích. Ve skutečnosti ale nakonec najeli výrazně víc, oněch už zmíněných 11 tisíc kilometrů. Jeli velký okruh kolem Baltského moře proti směru hodinových ručiček. Vyrazili z Prahy a pokračovali přes Polsko, Litvu a Lotyšsko až do estonského Tallinnu. Odtud se trajektem přeplavili do Helsinek a následně projeli celé Finsko. Trasa vedla přes Laponsko až na úplný sever Evropy, kde dosáhli svého nejsevernějšího bodu, Nordkappu.

Schumacher a Agresivní holub

Příběh jejich vozového parku začal přitom poněkud bizarně. První felicii získali od známého za symbolickou láhev hruškovice. „Cena odpovídala stavu. Nebyla nejlepší, ale jezdila, a to mi stačilo. Řekl jsem si, že bych v ní se svými kamarády mohl procestovat svět,“ vzpomíná Nikl.

V servisu by vyvaření prorezlé karoserie, které bylo u ojetiny nezbytné, vyšlo zhruba na 40 tisíc korun. Skautům se to ale díky známým podařilo domluvit za pouhých pět tisíc. Jenže celá parta, do které přibrali ještě jednoho společného kamaráda mimo oddíl, se do jedné felicie zkrátka nevešla. A tak si pořídili ještě druhý vůz, červené kombi z internetového bazaru za 20 tisíc korun.

K druhému autu se váže legenda o jménu Agresivní holub. Cestovatelé si totiž chtěli na karoserii nalepit samolepku s logem svého oddílu, majestátního jestřába. „Vystřihli jsme si samolepku sami. Jenže se nám to moc nepovedlo. Brzy někdo posměšně podotkl, že to nevypadá jako jestřáb, ale jako holub. A jméno už zůstalo,“ směje se Jeleň.

Modrá felicie dostala přezdívku Schumacher a brzy se ukázala jako technicky problematičtější. Neustále se přehřívala a její „autoimunita,“ jak členové projektu s nadsázkou nazývají údajnou schopnost vozu se v krizi spontánně opravit, byla na severu Evropy prověřena až na hranu možností.

Nejsme mechanici, když něco opravujeme, učíme se z YouTube

Žádný z osmi členů týmu není vyučený mechanik, a tak když přijde problém, nastupuje čistá improvizace. „Když je potřeba něco opravit, učíme se to sami z YouTube. Felicie je jedno z posledních aut, které jde opravit sadou nářadí na krajnici,“ přiznává Nikl. Zkušenosti jeho tým sbíral už v srpnu 2023 na slavném nezávodním ralley Gumbalkán v Rumunsku, akci, které se mohou účastnit pouze auta, jejichž pořizovací cena nepřesáhla 25 tisíc.

„Je to pro začátečníka to nejbezpečnější, co může udělat. Všude kolem vás totiž na takové expedici cestují podobně naladění lidé, kteří vám v případě problému rádi pomohou. Když jsme se vrátili, věděli jsme, že chceme v cestách s feliciemi pokračovat. Ale už na vlastní pěst,“ vypráví Jeleň.

Ufinancovat dvaadvacetidenní expedici na Nordkapp ze studentské kapsy vyžadovalo pořádnou dávku kreativity. Martin Jeleň se proto rozhodl oslovovat firmy s otázkou, zda by jejich výpravu nepodpořily – například výměnou za to, že si na felicie nalepí jejich logo.

„Chodil jsem po městě, koukal na billboardy a reklamy a značkám, na které jsem takhle narazil, jsem pak vypisoval maily. Sem tam mě lidé ignorovali, jindy jsme je zaujali, ale nikdy jsme to nevzdali. Je důležité to zkoušet, protože co horšího se nám může stát, než že nás odmítnou,“ popisuje Jeleň svou metodu pokus–omyl.

Zpočátku projekt nevzbuzoval příliš velkou pozornost. Později se však mladý elektrotechnik rozhodl zkusit oslovovat firmy prostřednictvím e-mailů ze skautské domény. Najednou zprávy nepůsobily jako anonymní spam od studentů, ale spíš jako autentický příběh spojený s respektovanou organizací. „Náš oddílový mail má velmi specifické logo, což si myslím, že taky mohlo přispět k tomu, že si ho mnohem víc lidí rozkliklo,“ doplňuje kolegu Nikl.

Sponzoři nakonec pokryli zhruba polovinu nákladů na expedici, především cenu pohonných hmot. Zbytek se posádce podařilo zajistit díky kreativním barterům. Webhostingová firma jim například místo peněz dodala 240 plechovek vlastních energetických drinků. „Nejdřív nám jich měli dát tak dvacet, nakonec poslali tuhle horu a my pak neměli ani kam v autě dát spacáky,“ směje se Štark.

Potravinářské firmy pak přispěly sirupy, sušenkami a dalšími svačinami a významnou část nákladů pokryla také komunita fanoušků projektu na platformě Donio. „Fakt se nám podařilo díky sponzorům a příspěvkům pokrýt celou cestu,“ shrnuje Nikl hrdě. Celá cesta vyšla mladíky na 139 493 korun, přičemž samotný benzín stál zhruba 70 tisíc.

Krize v písku a polární záře

Jedním z nejsilnějších zážitků pro studenty bylo setkání s finskou rodinou u polárního kruhu. „Sledují nás na sociálních sítích, a i proto nás pozvali na večeři a do kouřové sauny. Ochutnali jsme u nich sladkou polévku z morušek a lívance. Byl to úžasný vhled do místního života,“ vzpomíná Nikl.

Ne všechno ale probíhalo idylicky a mladíci na trase zažili i nepříjemné momenty. Největší krize přišla v Dánsku na pláži Rømø, kde se jemný písek dostal do ložiska předního kola a auto téměř znehybnil. „Točilo se špatně a vydávalo děsivé zvuky. Jeli jsme krokem,“ popisuje Nikl. Posádka musela vůz částečně rozebrat a vyčistit přímo na krajnici. Nakonec to stačilo a náhradní motor, připravený v Praze pro případ totálního selhání, naštěstí nebyl potřeba.

Dokument z cesty, natočený na mobily, GoPro kamery a drony, nakonec přerostl rámec běžného YouTube projektu. Mladíci si původně spíš pro radost zarezervovali pražské Kino Pilotů, jenže jeho kapacita 170 míst se vyprodala během chvíle. Tým tak musel obvolat další kina a přidat další promítání. „I tam se lístky vyprodávají. Ani naši známí si nestihli koupit vstupenky včas. Překvapilo nás, že na film chtějí přijít i úplně cizí lidé, kteří nám fandí. Není jen o krajině, ale hlavně o autenticitě osmi bláznů namačkaných ve dvou starých autech,“ říká Štark.

Příběh Felicie na cestách navíc filmem nekončí. Tým už teď plánuje, že do dvou let vyrazí na další expedici, tentokrát do Asie. „Kdo to nezkusí, ten neví. Dnešní svět je bezpečný, stačí používat hlavu a nebát se vyrazit,“ uzavírá Nikl. Ty nejlepší zážitky podle něj nečekají v pětihvězdičkovém resortu, ale u krajnice se sadou nářadí v ruce. A až se felicie jednou definitivně rozpadnou? Na YouTube prý určitě najdou návod, jak je znovu složit.