Česko-kanadského vědce Václava Smila čtou i lidé, kteří věří v pozitiva technologického pokroku jako Bill Gates, on sám je ale skeptik a striktní realista. Když proto přijde řeč na boj s klimatickými změnami, jeho hlavními body jsou odhalování pokrytectví a upozorňování na nesplnitelné cíle. V době, kdy Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) dává poslední šance k předejití zásadním proměnám globálního životního prostředí, Smil vidí světlo na konci tunelu stále daleko.

Je přitom nutné hned zmínit, že jeho cílem není vyvolávat nezmar a kapitulaci. Naopak. Svou pozici, vycházející z tvrdých dat, vysvětluje v novém rozhovoru pro The New York Times. Pokud se opakovaně pracuje s nerealistickými ambicemi a pak se je nedaří převést do skutečnosti, je o to snadnější ztrácet motivaci. „Určitě podporuji cíle, ale také realismus při jejich vytyčování,“ říká Smil.

Například návrh stanovený na loňské konferenci OSN o změně klimatu v Glasgow, podle něhož by se měly emise oxidu uhličitého do roku 2030 snížit o 45 procent ve srovnání s rokem 2010, podle Smila nelze dodržet. „Zbývá jen osm let a emise pořád stoupají,“ poznamenává autor s nejvyšším počtem knih recenzovaných v prestižním vědeckém časopise Nature. „Lidé si neuvědomují, jak velký je to úkol a stanovují si umělé termíny, které jsou nerealistické,“ pokračuje.

Poslední zpráva IPCC, která vyšla počátkem dubna, nicméně představuje trochu jiný pohled na věc. Podobně jako Smil se přitom hlavně snaží poskytnout realistický obraz toho, co se děje. A ten je poměrně černý. Generální tajemník OSN António Guterres na základě nových dat uvedl, že stále směřujeme k oteplení, jež dosahuje více než dvojnásobku 1,5 stupně Celsia, které se dohodlo v Paříži v roce 2015.

Foto: Nicholas Doherty/Unsplash

Kompletní přechod na obnovitelné zdroje je podle Václava Smila náročnější, než si mnozí myslí

Překročení této hranice by znamenalo nevratné změny mnoha přírodních systémů po celém světě – sucho, vymírání druhů a podobně. Její dvojnásobné překročení pak podle projekcí vědců odpovídá zaplavení některých velkých měst, rozsáhlým nedostatkům vody či vymření milionu druhů zvířat a rostlin. „Kráčíme směrem ke klimatické katastrofě,“ cituje Guterrese deník The Washington Post.

Cíl z roku 2015 je podle něj momentálně na pokraji kolapsu a máme poslední příležitosti ho naplnit. Nejde ovšem o to, že je nerealistický – je to čistě otázka dat. Pokud chceme předejít výrazným nevratným změnám globálního klimatu, emise skleníkových plynů musí nejpozději v roce 2025 dosáhnout svého vrcholu a do roku 2030 se o 43 procent snížit. Taková je podle klimatických odborníků realita, nezávisle na tom, jak na ni chceme reagovat.

Mnozí světoví lídři tvrdí, že si situaci uvědomují, a proto přichází s návrhy na její nápravu, plno z nich je ale podle Smila těžké si představit v praxi. Jako příklad může sloužit cíl amerického kabinetu prezidenta Joea Bidena na kompletní dekarbonizaci výroby elektřiny v zemi.

To by podle Smila, odborníka na energetiku, vyžadovalo celonárodní rozvodnou síť, která v USA neexistuje, a zdejší individualistická mentalita z jejího zavedení činí značnou politickou výzvu. Zároveň se v zemích jako Čína stále stupňuje využívání uhelné energie a všude po světě probíhá honba za zemním plynem. „Tento svět s fosilními palivy ještě neskončil,“ dodává Smil.

Oceňovaný vědec dlouhodobě razí i myšlení skeptické vůči inovacím. Říká, že pro řešení mnoha problémů už dávno máme vše, co je potřeba, ale chybí implementace. Například podle něj lze výrazně snížit environmentální dopady zemního plynu, pokud se zajistí těsnost potrubí a úniky metanu. „Nejpraktičtější způsob, jak za posledních dvacet let snížit emise, by bylo rychle zavřít co nejvíce uhelných elektráren a nahradit je elektrárnami na zemní plyn s kombinovaným cyklem s více než 60procentní účinností,“ popisuje.

Foto: MSC/Kuhlmann

Mezi velké fanoušky profesora Smila patří i Bill Gates

Nic podobného se ale nestalo. Co bychom tedy jako lidstvo měli dělat? Smil nenabízí žádné jednoduché odpovědi – jak sám říká: „Médiím se nelíbí, že nemám jedno poselství. Třeba že všechno se zlepšuje.“ Ani lidé takoví podle něj nejsou. Na jedné straně přestanou jíst maso pro snížení uhlíkové stopy svého stravování, ale pak si zaletí letadlem na dovolenou do Toskánska. Nebo jedou na nákup s vlastní plátěnou taškou, kterou naloží do velkého SUV.

Místo toho, aby Smil logicky navrhl, že je třeba lidi neustále edukovat ke změně návyků, argumentuje, že to lze těžko očekávat. Zůstává však otázkou, co očekávat můžeme a co bychom měli dělat. V samotném rozhovoru s The New York Times žádná konkrétní řešení nepadají, už dříve však zmínil zcela jednoduchou premisu. Ve své knize Růst: Od mikroorganismů po megapole, která má česky vyjít letos, upozorňuje na základní fakt – Země má konečnou velikost a konečné zdroje.

V knize a také v rozhovoru pro magazín New York z toho pak vyvozuje dva jednoduché důsledky. Zaprvé je na čase zamyslet se nad ideou růstu a uvědomit si, že dříve nebo později musí skončit. Zadruhé to znamená omezování spotřeby – domy a auta by se měly zmenšit, až čtyřicetiprocentní ztráty vyprodukovaného jídla co nejvíce omezit. Nakonec se ale opět dostáváme ke skutečné výzvě – je to možné?