Nejnovější snímek filmového veterána Wima Wenderse vás vezme na místo, kam všichni chodíme, ale moc o tom nemluvíme – na veřejné záchody. Ale ne ledajaké, Dokonalé dny se totiž odehrávají v Tokiu, které je svými toaletami pro všechny proslulé. A osmasedmdesátiletý německý režisér nám na nich uděluje lekci o tom, že teď je teď a ke spokojenosti stačí jedna obyčejná věc: vlastní vyrovnanost.

Dokonalé dny, v originále Perfect Days, měly původně vzniknout jako série krátkých filmů pro společnost The Tokyo Toilet, jež v japonské metropoli veřejné záchodky provozuje. Ty jsou mimochodem architektonickým skvostem, každé místo je úplně jiné, ale všechna jsou dokonale čistá. Ostatně jak říká odborník na architekturu Adam Gebrian, hezké veřejné záchody jsou znakem kvalitního veřejného prostoru. V Perfect Days jsou kuriózně krásnou kulisou pro krásný film.

O tom, jak si The Tokyo Toilet svých toalet cení, svědčí fakt, že si firma na jejich zfilmování najala Wima Wenderse, proslaveného mimo jiné dokumentem Buena Vista Social Club. Namísto kraťasů však natočil dvouhodinové dílo, které sleduje postaršího uklízeče Hirajamiho v podání slavného japonského herce Kódžiho Jakuša. Ten za celý film prohodí nanejvýš desítky slov a poprvé promluví snad až v půlce, i tak toho dokáže předat víc než dost.

Hirajami žije skromně a moc toho nemá. Každý den vstane. Oblékne si kombinézu. Vyčistí si zuby. Vezme klíče a drobné z poličky u dveří. V automatu si koupí kafe. Nasedne do auta. Pustí si kazetu s klasickým rockem. Dojede k záchodkům. Pečlivě je vyčistí. V poledne v parku sní sendvič a fotí takzvané komorebi, sluneční paprsky pronikající listím stromů. Přejede k dalším toaletám. Večer si zajde na skleničku vody a večeři. Před spaním si přečte něco z levných knih. Den za dnem, každý den. S výjimkou víkendu, kdy si zajde vyprat. Je to šťastný život?

Foto: Aerofilms

+6

Zdá se, že ano. Když sledujete Hirajamiho rutinu, je to velice milé a zároveň silné. Čas přirozeně plyne, nenarušuje ho žádné drama a vy máte možnost společně s uklízečem prožívat ono vzývané „tady a teď“. Po nakoukání aktuálních filmových novinek, které jsou plné zvratů a osudových momentů, vás Dokonalé dny opravdu zabrzdí. Až si začnete přát, aby Hirajamiho křehkou a někdy upřímně i těžko uvěřitelnou nevinnou rutinu nic nevykolejilo.

Ač ale Dokonalé dny plynou ve zdánlivém bezčasí, občas se v nich přece jen něco stane. Když každodenní spokojenost hlavního hrdiny něco naruší – ať už je to líný a nezodpovědný mladší kolega, nebo příbuzní, kteří se vynoří z jinak vůbec neprozkoumávané minulosti –, trpíte a soucítíte s ním. A současně cítíte, že stejně jako byl Hirajamiho život lepší bez nečekaných komplikací, i filmový zážitek je mnohem příjemnější v milé rutině.

I když o Hirajamim nic mimo jeho aktuální život nevíte, je vám celou dobu jasné, že se něco muselo stát. Možná vina, možná trauma – ale Wenders nikdy neřekne co. Uchýlí se nanejvýš k několika náznakům a vy sami nejspíš ucítíte, že je vlastně nepotřebujete. Jednak sympatickému Hirajamimu nepřejete nic zlého, jednak se tím film odkloní od toho, co dělá opravdu dobře.

To je už zmíněné „tady a teď“. Dokonalé dny mají co říct díky tomu, že ukazují muže, který čistí záchody a naprosto s tím nemá problém. Je to práce, kterou má rád a která ho naplňuje, dělá ji poctivě a má ve svém životě i drobné radosti. Kolik z nás to může říct? Honíme se za neustálou změnou, chceme dosáhnout něčeho víc, mít se líp, ale neumíme se spokojit s tím, co už máme. A přitom to může bohatě stačit.

I tím, že se odehrávají na místě, jako jsou veřejné toalety (byť opravdu pěkné!), je tohle poselství Perfect Days naprosto zjevné. Nepřekvapí tím, že dávají lekci o spokojenosti a vyrovnanosti. Ale to vůbec nevadí. Dělají to velice příjemným a pohodovým způsobem. Pro každého, kdo má rád Japonsko, navíc přidávají špetku filozofie spokojenosti ikigai a zase trochu jiný pohled na ikonické Tokio. Možná jsou jen naší umělou západní představou o tom, jak zenově klidní Japonci umějí být. Ale co na tom. To, co by nám Dokonalé dny měly předat, předávají.