Anna Marešová se jen tak něčeho nezalekne. Známá česká designérka na sebe strhla pozornost před lety tím, že začala vyrábět stylové vibrátory, jejíma rukama ale prošla i tramvaj a v poslední době je o ní slyšet zejména ve spojení s lanovkami – jak s tou na Petřín, tak s tou na Ještěd, které obě se svým týmem ze studia Anna Marešová designers navrhla. „V hlavě mám ale ještě spoustu dalších nápadů, které se netýkají ani intimních pomůcek, ani lanovek. Třeba teď mě hodně fascinuje voda,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Na málokteré fotce najdete Annu Marešovou bez úsměvu. Jak sama přiznává, i jí ale někdy dochází energie, zejména co se týče každodenních úkonů spojených s vedením její společnosti Whoop·de·doo, která vyrábí a prodává zmíněné vibrátory a několik dalších intimních pomůcek. „Jsme malá firma a teď se mi třeba vyměnilo několik lidí, což znamenalo, že je třeba všechny zaučit. A to mám vždycky pocit, že vylezu ze ždímačky, uběhly tři měsíce a já jsem pořád na tom stejném místě. I když mě to s nimi baví,“ popisuje.

Svoji byznysovou prioritu má proto jasnou – pro firmu by ráda našla někoho, komu by její denní vedení předala, a sobě tak rozvázala ruce pro designérskou práci. Ať už v rámci vlastního byznysu, nebo i mimo něj. „Nosím to v hlavě už dlouho, ale teď jsem se konečně dostala do bodu, kdy cítím, že s tím vnitřně souhlasím, a vím, že musím začít něco dělat,“ říká. Ne úplně překvapivě ji k tomu přivedla i práce „bokem“ na navrhování lanovek.

V rozhovoru tak popisuje, jak o své práci přemýšlí, v jaké fázi její projekty jsou i to, co pro ni znamená kvalitní design. A vysvětluje, proč ji teď zajímá právě voda.

Než jsem za vámi šla, tak jsem se schválně zeptala ChatGPT, kdo jste. A jeho odpověď byla, že jste jednou z nejvlivnějších a nejuznávanějších českých designérek mladé generace. Jak vám to zní?
Zní mi to perfektně, ale myslím, že už jsou tady mnohem mladší designéři… (smích) A nenapsal vám, že jsem grafická designérka a mám grafické studio Whoop·de·doo? Mně totiž jo, když jsem to před časem zkoušela…

Ne, v tom už se evidentně posunul a označil vás za produktovou designérku. Nicméně co vy a ten vliv a uznání?
To je něco, co nedokážu se vší pokorou pojmout. Asi to vychází z toho, že svou práci dělám už docela dlouho a mám na ni stabilní názory, kterými se navíc nijak netajím. Za žádnou superstar se ale rozhodně nepovažuju.

Ale neříkejte, že by se vám nelíbilo být uznávanou autoritou.
Že bych byla designér, který ovlivňuje davy? Tak to opravdu ne. Ale je pravda, že když mám před sebou nějakou vizi nebo tvořím produkt, který má podle mě smysl, tak o něm ráda mluvím a šířím informace, které považuju za důležité. Je to součást mojí cesty. Někdy mám pocit, že designérské pole je v Čechách zaměřené jen na úzkou skupinu lidí a ti „obyčejní“, tedy každý, kdo není sběratel nebo se v tom úplně nepohybuje, jsou jakoby mimo. A to mi vadí. Zastávám názor, že design je úplně pro všechny. Je to obor, který má pomáhat a být v běžných životech.

Jak si tedy design definujete?
Má sloužit. Když si člověk nějaké věci nevšimne, tak to klidně může znamenat, že je její design fajn. Protože často si naopak všímáme věcí, které jsou nepříjemné. Design slouží a je pokorný, má nabídnout to příjemné. Když si toho někdo všímá a uvědomuje si to, jde podle mě o další úroveň, ne primární cíl.

Jsme podle vašich zkušeností náročnější a umíme se obklopovat příjemnými věcmi čím dál tím víc?
Nemůžu mluvit celoplošně, protože žiju ve své bublině, ale v ní už hodně lidí na kvalitu toho, co má kolem sebe, kouká. Souvisí to i s tím, že spousta z nás řeší kvalitu jídla, potažmo kvalitu života, což je jedině dobře. Design má kultivovat a utvářet vkus. Je samozřejmě velmi subjektivní, ale na druhou stranu existují věci, které do designu spadají a můžou být i trochu objektivní – třeba určitá čistota ve veřejném prostoru a tak dále.

Tyto věci sice nejsou klasický produktový design, ale design jako takový má mnoho podob, od toho, co je na hranici umění, po naprosto běžný. Třeba výrobky Applu jsou ukázkou průmyslového designu, který je pro širokou veřejnost a ovlivňuje životy milionů lidí po celém světě nejen tím, jak vypadá, ale i jak funguje. Mně třeba Apple ušetřil neskutečně moc času. Když si vezmu, jak dlouho mi dřív trvalo, než jsem přeinstalovala Windows, když se něco dělo… To u jeho výrobků není vůbec třeba.

Dobrý design má prostě i dobrou funkčnost. Nejde jen o to, že jsou věci krásné.
Přesně tak, Apple je skvělá ukázka krásného vzhledu a funkčnosti a oni s tím taky takhle záměrně pracovali. Steve Jobs moc dobře věděl, že vzhledová část může být funkční. To, že se něco vizuálně zjednoduší, je už taky funkce. A zároveň to líp vypadá. To mě na designu baví.

Znamená to tedy, že se snažíte pracovat podobně?
Napodobovat Apple si netroufám, ale když se řekne design, tak tohle je pro mě ono. Když to vztáhnu na to, co dělám, tak třeba u vibrátoru taky vnímám vzhled jako funkční stránku – vytváří vám určitou škálu emocí. Tím, že jde o intimní věc, se ukazuje, že vzhled opravdu funguje. Navíc všechny věci, které vypadají jednoduše a banálně, bývají ve výrobě nejnáročnější. Je to zkrátka kruh. Máte hezký obal, kvalitní produkt, skvělý software, jedno vychází z druhého. A tak si představuju design, že funguje komplexně.

V nabídce Whoop·de·doo máte záměrně jen několik produktů a mluvíte o ní jako o niche značce. Jak jste velcí?
Moc ne, ročně prodáme tak sedm tisíc produktů a náš obrat se v posledních letech pohybuje kolem 10 milionů.

Zároveň ale vedle vedení firmy stále fungujete i jako designérka ve vlastním studiu, která teď pracuje třeba i na lanovkách na Petřín a Ještěd. Jak mezi těmito dvěma režimy přepínáte?
Hodně se to mění, ale skutečnost, že mám firmu, respektive dvě, mi hodně diktuje, jak funguju. Mám normální denní pracovní dobu, a tak projekty, na které potřebuji klid a čas se soustředit i několik hodin v kuse, řeším zejména o víkendech či po večerech, což je dost náročné. A teď jsem si došla k tomu, že pro ně chci víc prostoru. Cítím taky, že je už na čase, aby se Whoop·de·doo posunulo dál.

Co plánujete?
Mám to v hlavě už nějakou dobu, ale letošek jsem si vyhradila na to, abych to skutečně provedla. Jednoduše chci najít někoho, komu bych předala každodenní vedení, a jsem otevřená i vstupu investora. Moc ráda bych si ulevila od každodenního provozu. Kdyby řízení firmy byla moje jediná náplň, tak bych s tím byla úplně v pohodě, ale protože neustále něco hoří, není čas na strategické plánování a samotnou práci dělám večer či o víkendech, je to někdy dost frustrující. Jsem pak vyčerpaná a Whoop·de·doo přešlapuje na místě.

Přitom jasně vím, kam bych chtěla značku posunout. Vidím ji směřovat k well-beingu, péči o ženy a zároveň mám produkty, které bych chtěla zrealizovat. Věřím, že jako značka máme kvalitu i potenciál, ale sama ji už dál nedostanu. Navíc cítím, že mám v sobě energii, kterou bych chtěla dát do něčeho jiného.

Už s někým konkrétním jednáte?
Zatím ne, ale před časem jsem jedné své kamarádce říkala, že bych to klidně pustila dál, a ona odpověděla, že si to nejdřív musím změnit v hlavě a začít pro to něco dělat. Já říkala, že už to dělám a pomalu rozhazuju sítě. A ona mi připomněla, že loni jsem to takto nastavené ještě neměla. Nastavila mi vlastně zrcadlo, kde mi ukázala, že mluvit nestačí, musím to tak i cítit. Je to klišé, ale člověk si k určitým věcem prostě musí dospět.

Uvědomila jsem si, že toho můžu dělat víc a život je krátký. Že v rámci firmy zažívám situace, které se opakují a ze kterých jsem akorát vyždímaná, ale nikam mě už neposouvají. Vesmír už asi neví, jak mi naznačit, že dělám něco blbě a měla bych tu změnu opravdu začít realizovat. Tak teď už poslechnu.

Ale lanovky, tedy ta momentálně nejviditelnější práce vašeho studia, vás naopak nabíjejí, ne? Minimálně to tak zní.
Jsou to velmi radostné projekty a právě díky nim jsem si uvědomila, že se chci na něco podobného víc soustředit. Takže mě nabíjejí. Znovu jsem si uvědomila, jak mě baví proces tvorby a vymýšlení něčeho nového, navíc v týmu, který to má stejně nastavené. To je úžasná vzpruha, i když ten úkol jako takový je dost náročný.

Ale abych všechno nemalovala jen na růžovo, i tady jsou samozřejmě kroky, kdy to trvá a už to taková sranda není. To je případ Petřína, kde jsme ve fázi před výrobou a dodělávají se detaily. Upřímně, to není úplně nejhezčí a nejzábavnější fáze, ale patří k tomu a hlavně jsou tam výrobci, kteří mají na bedrech zodpovědnost za výrobu. Já mám na bedrech výrobu Whoop·de·doo, takže je pro mě velká úleva, když moje zodpovědnost někde končí.

Mimochodem, staré lanovky se nedávno z Petřína odvážely. Vy jste u toho byla, že? Zahlédla jsem vás v reportáži na ČT.
Byla to velká nostalgie. Měla jsem je ráda a bylo to takové rozloučení se s jednou životní etapou a uvědomění, že už je zase něco pryč. Ale taky trochu euforie, protože to zároveň znamenalo další přiblížení se době, kdy tam budou jezdit ty nové, naše. A taky pocit zodpovědnosti, když na mě dolehlo, že je to na mně, aby všechno dopadlo dobře.

Platí, že vozy podle vašeho návrhu začnou jezdit nejpozději příští rok?
Loni se dokončila takzvaná předtechnická dokumentace a teď už jdeme opravdu do detailů, takže řešíme, jak bude vypadat ventilační mřížka a podobně. Výroba pak bude trvat rok a dostaneme se k ní asi v létě. Takže v létě či na podzim 2026 by mohly nové lanovky vyjet.

Jak je na tom lanovka na Ještědu?
Tam jsme dokončili designérskou studii. To znamená, že co se týče designu, je to pro nás na nějakou dobu skončené. Teď se bude vybírat projektant, pak výrobce. A až pak přijde další fáze, do které se coby designéři aktivně zapojíme, protože před výrobou, když už komunikujeme s výrobcem, se vždycky dělají změny.

Zbývá vám v tomhle nastavení ještě čas na něco jiného? Loni jste se například angažovala v tématu menstruační chudoby a v podpoře žen samoživitelek, na Doniu jste spustila kampaň na nákup menstruačních kalíšků, které také vyrábíte. To byla jednorázová akce, nebo v tom pokračujete?
Rádi bychom to každé léto připomněli, takže letos určitě něco přichystáme, i když ne v takové míře jako loni. Naše kampaň byla úspěšná, ke každému koupenému kalíšku jsme coby firma dávali jeden samoživitelce. A jsem přesvědčená, že když něco zafunguje, je dobré v tom pokračovat. Během té kampaně jsem si ale uvědomila, že subjektů, které se menstruační chudobou zabývají, je víc, jenže každý si to dělá na vlastní triko a chybí větší propojení. V těchto věcech je síla vždycky v synergii. My jsme spolupracovali s Šatníkem Nory Fridrichové a ještě jsme oslovili platformu Sola, ale pořád jsme jen značka, komerční subjekt a pro někoho může být těžké se s námi spojit. Takže v tomhle směru je v naší zemi ještě hodně na čem pracovat.

A chcete se do toho ještě víc zapojit? Přece jen je to téma, které se pro Whoop·de·doo nabízí nejen proto, že vyrábíte menstruační kalíšky, ale tím, že je to pořád do jisté míry tabu a ta vy umíte bořit.
Taky to vyvolalo neuvěřitelnou škálu negativních emocí! Mě by ale spíš bavilo, kdyby se zapojily větší firmy, to by bylo podle mě zajímavější a smysluplnější. Ale to je na dlouhé lokte.

Chápu. Každopádně když se vám podaří získat víc času na navrhování, tak jakým směrem byste se chtěla ubírat? Pořád lanovky?
Lanovky mě zajímají, nebudu říkat, že ne. Líbí se mi, že to jsou věci, které tu zůstanou dlouho, a že je spousta lidí, kterým dělají radost stejně jako mně. Mají v sobě něco, co třeba pro mě vůbec nemá automotive, a já asi budu vždycky dělat to, s čím vnitřně souzním. V hlavě mám ale i spoustu nápadů z dalších oblasti, které se netýkají lanovek ani intimních pomůcek a které mě lákají.

Jako třeba?
Třeba mě teď hrozně zajímá voda. Měla jsem na podzim legionellu, ke které netuším, jak jsem přišla, a to mě donutilo zajímat se víc o to, co piju. Do té doby jsem si vystačila s kohoutkovou vodou a nijak to neřešila. Najednou mi ale došlo, jak je voda důležitá a že je to i hodně byznysová věc.

Co byste s vodou chtěla dělat?
Zatím o tom přemýšlím v obecné rovině. Považuji totiž za velmi důležité nejdřív vymyslet celkovou koncepci a pak až jít do výrobků. Udělat karafu a myslet si, že tím spasím svět, je sice hezká myšlenka, ale nefunkční. Protože si taky můžete vzít starou lahev a používat ji, je to jen o tom, že si ji důsledně doplňujete. Tedy otázka principu. Jde mi spíš o to, nějaký takový princip najít. Nic konkrétního zatím nemám, ale miluju minerálky a lázně, takže uvažuju trochu i tímhle směrem.

Pak je tu ale taky to, že se často pro něco nadchnu a za chvíli se vrátím do reality k tomu, že dneska musím ještě udělat ceníky pro Whoop·de·doo, a zase se uklidním. Teď se musím opravdu soustředit na to, abych pro firmu našla nový směr a sobě zajistila čas. A popravdě taky už chci mít víc času na osobní život. Pracuju ráda, ale čas běží neúprosně dopředu. Už jsem zkrátka dospěla do bodu, kdy vím, které věci mě těší a přinášejí mi klid, takže si myslím, že by bylo dobré si z nich život poskládat. A nedělat na sílu to, co vám nepřináší energii.