Jeden z nejočekávanějších blockbusterů tohoto léta je tady a připravte se na velkolepou podívanou. Thor: Láska jako hrom hýří barvami, vtipy, akcí i léty prověřenou hudbou. Někdy připomíná videohru, někdy Sin City a jindy příjemně vyděsí svým hlavním záporákem. Hraje na notu komedií včetně těch romantických a nechybí ani zamyšlení nad vztahem lidí a bohů. Jsou v něm dva Thorové, Zeus i Bao, bůh asijských knedlíčků, řvoucí kozy či vesmírní delfíni. Ano, je toho hodně. 

Vlastně až moc. A tak se stalo, že z velkého bijáku, kterým čtvrtý samostatný film o bohovi hromu rozhodně chce být, je spíš víkendová oddychovka, ze které si žádnou výraznou vzpomínku neodnesete. Bohužel. Novou marvelovku jsme viděli a tohle jsou naše dojmy z ní.

***

Vlastně to není až tak s podivem. Když někdo ukáže, že umí dělat věci jinak a ostatní tím nadchne, lidé pak automaticky očekávají, že je bude dotyčný neustále překvapovat a bavit tak, jak by je to nenapadlo. Což žene nahoru ambice či touhu tento nelehký úkol naplnit. A někdy se to celé nutně zadrhne.

Jestli právě tohle je případ novozélandského režiséra Taiky Waititiho, který před pěti lety ohromil nečekaným pojetím marvelovky Thor: Ragnarok, si netroufám říct. Ale něco na tom bude. Z Waititiho je nejen ve světě Disney velká hvězda. A studio i fanoušci toho od milovníka poťouchlých vtípků a výrazné vizuální stylizace hodně čekají.

A v případě nového Thora, kterého Waititi opět režíroval (a taky se podílel na scénáři a namluvil jednu z hlavním postav, kamenného Thorova přítele Korga), toho taky hodně dostávají. Jenže to všechno nějak nefunguje dohromady. Místo jednoho filmu jako byste jich sledovali víc najednou. Celkem trvá Thor: Láska jako hrom příjemné dvě hodiny, daní za to je ale povrchnost, kterou od filmu, který má být jiný než ostatní marvelovky, nechcete.

Celé to přitom začíná velice slibně. V úvodní scéně zjistíme, jak se z aktuálního hlavního záporáka Gorra, kata bohů, stalo to, čím je. Christianu Baleovi, který ho hraje, uvěříte všechno. Chápete ho, rozumíte mu. A řeknete si, wow, tak na tohle jsem zvědavý. Pak ale začne horská jízda, ze které se vám ani tak nezatočí hlava, jako vám spíš věci kolem splynou v jednu velkou barevnou šmouhu, kterou nejde pořádně zaznamenat.

S Thorem v podání Chrise Hemsworthe – jemuž poťouchlé vyznění jeho postavy sedí daleko lépe než to, když se bral vážně – jsme se naposledy setkali v době, kdy přispěl k porážce Thanose. Měl v té době pořádnou nadváhu, depresi z toho, o co přišel, vládu nad zbývajícími Asgarďany na Zemi předal Valkýře a odletěl pryč se Strážci galaxie bránit obyvatele širého vesmíru. A to taky v úvodu Lásky jako hrom dělá.

Ale protože není moc času, tak to udělá velmi rychle – vizuálně sice velmi efektně a se skvělým hudebním doprovodem, tohle filmu nelze v žádné z bojových scén upřít, ale i toho se lze překoukat – a velmi rychle se také vypořádá se Strážci galaxie. Ti se filmem mihnou, až si budete říkat, k čemu se asi vyplatilo všechny ty herce angažovat. Následně Thor odkvačí do Nového Asgardu, protože právě tam se chystá Gorr vybavený mečem, který dokáže zabít i skutečné bohy.

Městečko, které se stalo také bláznivou turistickou destinací pro obyčejné smrtelníky, už ale svou ochránkyni má. A není to Valkýra (v podání Tessy Thompsonové), která se naopak znuděně utápí ve formálních povinnostech krále (nikoliv královny), ale Mocná Thor, v civilním životě doktorka Jane Fosterová (v tom skutečném herečka Natalie Portmanová). A také bývalá Thorova velká láska, která se stala hodnou jeho kladiva Mjölnir, a tak se jím ohání. Vypadá u toho jako Thor a taky tím něco skrývá.

Po první bitvě, v níž Gorr ukořistí cenná rukojmí, se tihle tři plus Thorův kamenný přítel Korg vydávají na jejich záchranu. O pomoc jdou prosit i ostatní bohy – a Diem jejich výčet jen začíná –, cestou potkají ony vesmírné delfíny, ocitnou se v jeho části, kde zmizí všechny barvy (to je jedna z nejlepších částí celého filmu), dostanou na frak a pak to zkusí znovu. To už jste párkrát viděli, že? Jak to celé vyvrcholí, nepřekvapí. Úplná tečka filmu ale osvěží.

Je toho hodně? A to pořád není vše – v Lásce jako hrom se ještě mění styl vyprávění. Nejdřív jde o rádoby bláznivou komedii plnou ztřeštěných scén, skečů a humoru na hraně sebeparodie ve stylu Strážců galaxie, které nemusí být všem po chuti. Karikatura, kterou ze sebe Ódinův syn dělá, dokáže být nesympatická a těžko uvěřitelná. Přeci jen totální looser to není.

Zábavu má obstarat i nadupaná Jane, která odhodí seriózní chování vědkyně a začne vymýšlet co nejlepší hlášky vhodné jako doprovod k úderu mocného Mjölniru. Do toho tihle dva řeší svůj vztah a neustále barevné a pokaždé něčím jiným lákavé prostředí kolem nich celkovou bláznivost jen podtrhuje.

Pak film najednou zvážní, jen tak, bez viditelného spouštěče. A jako u mnoha jiných marvelovek začne být jasné, kam to všechno vede. A že je to celé zase jen další epizoda v rozjeté franšízové mašině. Slibný Gorr nedostane víc prostoru k tomu, aby rozvinul svou úvodní scénu, je prostě zlý. Marnotratný Zeus se skvělým přízvukem se příběhem v podstatě jen mihne a Jane Fosterová je sice na plátně skoro pořád, ale hraje velice průhlednou linku.

Ano, kabát, do kterého je tohle celé zabalené, je neokoukaný a pro všechny, kteří mají tento druh stylizace (a taky Guns N ‘Roses) rádi, je víc než vítaný. Thorovi: Láska jako hrom není nic svaté a skoro ze všeho si dělá legraci až na hranici frašky, což je někdy osvěžující, ale místy to může působit až trapně. Bojové scény jsou dotažené do posledního detailu, z opakujících se efektních hodů kladivem a sršení blesky ale film nespokládáte. I když tím rozhodně potěšíte skalní fanoušky Ragnaroku. Respektive jeho formy.

A tak se ukáže, že pod tímhle vším je vlastně hodně osekaný příběhový základ. Který toho sice chce říct hodně, ale právě proto, že toho má na srdci tolik, má čas jen na to, aby klouzal po povrchu a věci prostě bral za dané (Kde se třeba vzalo přízvisko Mocná pro Janina Thora? Jak to, že Jane najednou dala na mytologii místo vědy? Když je Gorr kat bohů, nemohli bychom vidět některé z jeho akcí a jen o tom nemluvit?).

A proto, i když jsem se na nového Thora extrémně těšila, jsem z kina odcházela s nijakým pocitem, který mě překvapil. Protože zrovna tohle jsem právě od tohoto filmu nečekala. Ne že by se mi nelíbil, ale i přes všechny efekty, skoky, fóry, hromy a lásky až za hrob mě ani ničím vyloženě neoslovil. Neměl na to čas. A to je škoda.