Sám sice legíny nenosí, přesto je má Jan Kočař rád. A rád by jednou vyráběl takové, které se zbaví puncu společensky nevhodného oblečení. Zatím je se svou rok a půl starou značkou GoldBee na začátku. Už ji ale dostal za hranice a coby první českou značku ji prodává i na mezinárodním e-shopu Zalando. Nic z toho by ale nejspíš nebylo, kdyby nepřišel covid.

„Chtěl bych dělat pohodlné sportovní oblečení, které by se ale dalo nosit i normálně. Třeba legíny Adidas jsou skvělé na běhání, ale do společnosti se vzít nedají, to byste vypadala blbě. Ale proč nejít ve vhodných legínách do divadla?“ odpovídá Jan Kočař na otázku, čeho by se svým byznysem rád dosáhl. A shrnuje i základní problém, který s legínami velká část lidí má. Brněnský podnikatel je ale dost svérázný na to, aby šel proti proudu. A kdoví, třeba s tím i něco udělal.

S byznysem má zkušeností dost, do vlastní výroby se ale pustil až předloni na podzim, kdy to vypadalo, že covid zaškrtí jeho dosavadní podnikání. Se svým týmem tehdy už nějakou dobu šil roušky, a tak se rozhodl, že to zkusí i s legínami. „Obchodoval jsem v té době se sportovní módou a prodeje se totálně propadly. Pragmaticky jsem viděl, že musíme něco udělat, jinak nepřežijeme,“ vypráví.

„A když jsem viděl, že jsme zvládli zničehonic šít roušky, řekl jsem si, proč ne legíny,“ vzpomíná sedmadvacetiletý otec dvou malých dětí, jak se pustil na svou podnikatelskou zelenou louku. A dodává, že kdyby nebylo covidu, odvahu by na to nejspíš nesebral.

Do nového projektu se ale pořádně zakousl a ten tak roste poměrně rychle. Za tři měsíce, kdy se prodávaly v roce 2020, udal přes devět tisíc produktů GoldBee. Loni necelých 40 tisíc. A dalších devět tisíc prodal jen za letošní leden. Legíny, několik topů a pár kusů sportovního příslušenství jsou k dostání ve vlastním online obchodě, na Alze, Mallu ale třeba i v řetězci Sportisimo, který značku GoldBee na svém e-shopu nabízí v deseti evropských státech.

Od loňského listopadu GoldBee najdete i na Zalandu, jehož vstupním sítem prošel Kočař jako vůbec první český prodejce s ucelenou značkou. „Myslím, že jsme to všechno dobře rozběhli a daří se nám, rozhodně ale nejsem ve fázi, abych řekl, že GoldBee je jednoznačný úspěch. Věřím mu a máme našlápnuto, ale čeká nás velký boj,“ drží se při zemi Kočař. Několik nepravděpodobných soubojů už ale ve své kariéře vybojoval.

Nebylo to pro mě

Do podnikání se vrhnul před osmi lety. Hned potom, co během první přednášky vzdal studium filozofie na Masarykově univerzitě. „Sice mě filozofie zajímá a vystudoval ji i můj bratr, ale během chvíle jsem zjistil, že vysoká škola není pro mě. Možná se pletu, ale měl jsem dojem, že tam většina lidí je jen proto, aby tam byla. A to mi přišlo jako ztráta času,“ říká Kočař a krčí u toho rameny.

Místo studia si tak založil vlastní s. r. o. a zapojil se do rodinného podnikání – jeho otec totiž za pomoci několika dalších členů rodiny provozuje brněnský plavecký areál Družstevní a potřeboval někoho, kdo se ujme tamní nepříliš funkční kavárny. „Nebylo to ani zdaleka to, co jsem chtěl, spíš trochu nouzovka, ale dělal jsem to kvůli tátovi. A kvůli tomu, že jsem něco dělat musel,“ vysvětluje Kočař v typickém brněnském nářečí. To mimochodem skvěle doplňuje jeho svébytný přístup k podnikání. Stejně jako výrazný účes a barevná tetování na pažích. Po chvíli s ním je vám jasné, že tenhle muž se nebojí dělat věci po svém.

A přesně v tomto duchu se do půl roku od převzetí otcovy kavárny pustil do něčeho, co ho bavilo. Coby vášnivý uživatel žvýkacího tabáku si řekl, že by ho mohl do Česka, kde ještě nebyl tolik rozšířený, dovážet. A způsobem, který se pro něj stal později typickým, se mu to povedlo. Jednoduše napsal do společnosti Makla, která byla jeho oblíbenou značkou, zda by mohli začít spolupracovat. Firma souhlasila a Kočař tak začal postupně tabák dodávat do distribuce i prodávat přes vlastní e-shop. To vše pod hlavičkou společnosti CzechSoul, pod niž nyní spadá i GoldBee a zbývající projekty.

Kavárnu v Družstevní provozoval i nadále, v roce 2016 ale přidal další aktivitu. Pustil se totiž do distribuce a prodeje oblečení. „To vzniklo taky úplně náhodou,“ uchechtává se Kočař při vzpomínce na to, jak jeho tehdejší (a stále současná) přítelkyně zatoužila po italských džínách značky Freddy. „Mně se ale zdály drahé, tak jsem si řekl, že když mám firmu, zkusím poptat velkoobchodní odběr, že bych jich vzal víc a ty, co zbudou, prodal. A k mému velkému překvapení to vyšlo.“

A vyšel i plán navíc koupené kalhoty prodat. Takže i tomuto se začal Kočař věnovat víc a postupně přidával i další značky hlavně sportovní módy. Ty, stejně jako tabák a další drobné zboží, prodával jak přímo, tak i obchodníkům. V roce 2019 obrat všech jeho společností dosáhl na necelých 62 milionů korun. Jenže pak přišel covid.

Pandemický urychlovač

„A to pro nás byla v podstatě stopka,“ připomíná Kočař situaci, kterou zažila v březnu před dvěma lety spousta dalších podnikatelů. „Ze dvou set balíků, které jsme denně expedovali, bylo najednou patnáct. A já si říkal, že musíme něco udělat, jinak nepřežijeme,“ popisuje dál. „Když se vám byznysově nedaří, máte v zásadě tři možnosti – zvýšit prodeje, snížit náklady nebo si nějak dramaticky zvýšit marži. Prodeje zvýšit nešly, snižovat náklady by znamenalo propouštět, a tak nám z toho vyšla nejlíp vlastní značka,“ vyjmenovává Kočař varianty, ze kterých vybíral.

K rozhodnutí pustit se do vlastní výroby mu pomohla ještě jedna věc, a sice zkušenost s již zmíněnými rouškami. Respektive to, že je se svým týmem, který se skládal hlavně ze studentů, kteří obsluhovali v kavárně, dokázal šít. „Přišlo mi to zkrátka jednoduché. Dneska už bych si to neřekl, protože vím, co to obnáší,“ směje se. Legíny a několik dalších kousků sportovního oblečení a doplňků si vybral ze dvou důvodů – protože se za lockdownů ukázalo, že když lidé shánějí nové oblečení, tak hlavně to pohodlné na home office a povolené procházky, a protože měl s jejich prodejem zkušenosti.

Název GoldBee je podle Kočaře variací na anglický výraz be gold, což se dá podle Kočaře přeložit jako být opravdový. Chtěl jím vyjádřit, že „značku buduje od začátku tak, aby v ní bylo maximum filozofického dobra“. To převedeno do každodenního provozu znamená, že se snaží využít co nejvíc lokálních sil i materiálů.

GoldBee vznikají v Brně-Řečkovicích, vytváří je zhruba pětadvacetičlenný místní tým – momentálně s výpomocí několika ukrajinských uprchlic – a používají se na ně české látky. To vše i proto, aby se eliminovala ekologická zátěž, která by vznikala případným dovozem ze zahraničí. Jedinou výjimku tvoří bezešvé modely, pro které Kočař doma nenalezl vyhovující výrobnu, a tak si je nechává šít v Itálii. „I proto si myslím, že se za naše legíny nemusí ženy stydět. A klidně si je můžou vzít i do té společnosti. O tom bych je rád přesvědčil,“ je rozhodnutý Kočař.

Ideálně celoevropská značka

S nástupem pandemie definitivně opustil provoz kavárny v otcově plaveckém areálu, ostatní byznys ale běží dál. I když ho postupně utlumuje a chce se soustředit hlavně na rostoucí GoldBee. Loni obraty celého CzechSoul dosáhly opět na necelých 62 milionů korun, z toho GoldBee obstaralo zhruba čtvrtinu.

Letos by se Kočař rád přiblížil ke 150 milionům, z čehož by mu GoldBee mělo přinést ideálně třetinu. Je to prý sice pozitivní odhad, ale údajně ne nereálný. Pomoci mu k tomu má i zahraniční expanze. I k ní brněnský podnikatel přistupuje pragmaticky. „Expanze do zahraničí samozřejmě dobře vypadá, ale vnímám ji hlavně jako uklidňující prvek. Už teď zažíváme velké výkyvy podle toho, co se zrovna děje, ať už jde o válku na Ukrajině, nebo jarní prázdniny. Věřím, že když budeme ukotvení ve více státech, tak se tím stabilizuje firma i cash flow,“ míní.

I proto loni na jaře vyplnil registrační formulář na Zalandu. Aby zkusil štěstí, jestli by se do jeho nabídky nedostal. A opět to vyšlo. „A opět mě to překvapilo,“ vtipkuje Kočař. „Celý proces onboardingu byl ale časově, technicky, logisticky – a pro nás i finančně – dost náročný. Než jsme všechno splnili, trvalo to půl roku,“ popisuje s tím, že s návratem prostředků, které do prezentace na Zalandu investoval, v následujících čtyřech letech nepočítá.

„Kvůli tomu jsme to ale ani nedělali, Zalando je pro nás výstavní skříň, způsob, jak se na pro spoustu zákazníků prověřeném místě ukázat a jak o nás v západní Evropě šířit povědomí,“ říká. O vlastních zahraničních e-shopech neuvažuje, své zboží by radši dostal do distribuce jiných obchodníků. Do konce roku by byl takto rád přítomný v aspoň patnácti zemích Evropské unie. A jednou taky, pokud se bude dařit, ve Spojených státech.

„To by byla velká věc,“ říká zasněně Kočař a dodává: „Jedna rovina je samozřejmě byznys, že tam je obrovská kupní síla prakticky na cokoliv, druhá je pocitová. Úspěšně prodávat výrobky vyrobené v Česku, pod českou značkou na trhu v Americe a ukázat, co tady umíme… to by bylo prostě boží!“ Kdoví, třeba se mu povede i tohle.