Lidé si pražskou Estrellu našli i bez marketingu. Hospoda se dnes bez online komunikace neudrží, říká její zakladatel
Jan Lobreis, zakladatel projektu Estrella Kitchen, pochází z cukrářské rodiny a už odmala spával v regálech cukrárny, kde se probouzel do všeprostupující vůně sladkého. Přestože se vyučil elektromechanikem, pracoval vždy v gastronomii. Cukrářské řemeslo nicméně po rodičích nepřebral, prostor pro experimentování a kreativitu totiž našel v kuchařině. A ačkoliv vychází z receptů světových kuchyní, sahá výhradně po základních lokálních surovinách, které mění v chuťový zážitek bez zbytečných okliček. Aktuálně svůj projekt vyživuje ve spřáteleném bistru Swim.
S gastronomií se Lobreis začal seznamovat díky práci v Albio, první české bio restauraci. „Prošel jsem si všemi pozicemi od nádobí přes jídla až po první setkání s provozem,“ zmínil Lobreis v Českém gastronomickém podcastu Luboše Kastnera, který se stal partnerem naší rubriky V Gastru. Lobreis se považuje za samouka, hltal vše kolem vaření a studoval z nejrůznějších zdrojů. „Dělal jsem zakázky pro různé lidi, nasával inspiraci a byl tak trochu posedlý,“ vzpomíná dvaačtyřicetiletý kuchař, kterého v té době oslovila makrobiotika, z níž si převzal lokálnost a sezónnost surovin.
Po Albiu nastoupil Lobreis jako kuchař do vegetariánské restaurace Lehká hlava. „Udělal jsem si tam portfolio, vařil jsem třeba pro Madonnu. Létal jsem však z jedné práce do druhé a začalo to na mě doléhat. Po čase jsem chtěl utéct,“ vzpomíná. Napsal proto e-mail do Makrobiotického institutu ve Valencii, že by rád přijel – a když se dlouho nikdo neozval, prostě si sbalil kufr a jel se tam zeptat osobně. Po půl roce se vrátil s novými zkušenostmi a vyčištěnou myslí zpátky do Lehké hlavy. Tentokrát však jen na měsíc.
Lobreis totiž otevřel první Juice bar v Bikram yoga, kde kromě džusů vařil také polévky. Do toho objížděl akce se stánkem, což se koneckonců prolíná celou jeho gastro kariérou. Na dvou pobočkách Juice baru si samouk Lobreis vyzkoušel, o čem je podnikání v gastronomii. „Mlhavě jsem tušil, co vše se může kolem toho odehrávat, v té době jsem však neměl tolik zkušeností, abych to zvládl. Pořád jsem jen něco řešil,“ vzpomíná na éru, jež předcházela otevření Estrelly. I tam pro něj byly nicméně první tři roky náročné a intenzivní.
„Pomáhala mi celá rodina a já tím žil naplno. Byl jsem tam od rána do večera, ale pořád chodilo málo lidí,“ říká Lobreis. Pak se to však zlomilo a dobré jméno Estrelly se organicky rozšířilo. „Reklamu jsem neřešil, šlo to mimo mě. Zafungovala klasická šuškanda mezi lidmi. Dělal jsem svou práci rád, ale nic extra navíc. Překvapilo mě, že to povědomí se utvořilo. V podhoubí to proudilo samo,“ říká Lobreis. Dnes nicméně již sílu komunikačního světa nepodceňuje. „Je to nutné chtě nechtě. Bez toho se člověk těžko udrží. Pro udržení hospody a prodej je to rok od roku důležitější,“ zmiňuje.
Lobreis se do povědomí gastrosvěta zapsal nejvíce právě díky pražské restauraci Estrella, která nabízela výběr jídel rozbíjející tehdejší předsudky o vegetariánství. Prostor měl sice kapacitu pouze čtyřiadvacet míst, vystřídalo se tam však přes oběd i devadesát hostů. „Třikrát až čtyřikrát se to protočilo. Kuchyň měla přitom jen devět metrů. Byli jsme tam tři kuchaři, stáli jsme vedle sebe a jen se otáčeli. Aspoň jsme se moc nenaběhali,” poznamenává kuchař a dodává, že se díky tomu naučil vytáhnout z minima maximum.