Londýnské ulice umí být pestré a uhlazené. To na severu Čech, kam se Lukáš Klimčák z Londýna přestěhoval, mnoho uhlazenosti k dostání není. Jak sám říká, lidé jsou tu jiní než například v Praze, bodřejší a tvrdší. Přesto v Křišťálovém údolí pod rukama místních mistrů sklářů vznikají díla, která nemohou být ve větším kontrastu k tomuto kraji. Krása a křehkost ukryté ve skle se staly důvodem, proč Lukáš Klimčák přijal část severské nátury za svou a pokusil se z vlastní sklářské značky Klimchi udělat ve světě pojem.

O sklářích se v poslední době ve velkém mluvilo především ve spojitosti s rostoucími cenami energií. Z důvodu neúnosných nákladů byly některé sklárny nuceny utlumit provoz či dokonce zcela zavřít. Neplatí to však pro sklárnu Jílek v Kamenickém Šenově, ve které se sklo vyrábí od roku 1905. Zde naopak tempo produkce díky zakázkám pro mladou sklářskou značku Klimchi zesílilo. Její zakladatel Lukáš Klimčák se totiž rozhodl vypořádat s krizí po svém, navýšil objem objednávek do výroby, díky čemuž bylo možné dát práci více lidem a také lépe čelit vyšroubovaným cenám energií.

Originální přístup k věci je ostatně to, co celou značku založenou v roce 2019 definuje. Coby rodilému Pražanovi bylo Klimčákovi sklo dlouhou dobu cizí, byť jej výtvarné umění zajímalo už na střední škole. Svá navazující studia se ale rozhodl zasvětit byznysu, managementu a zahraničí. Ke škole v Rakousku díky dobrým výsledkům přihodil ještě i dálkové studium ve finských Helsinkách.

Po ukončení bakaláře se dvěma tituly v ruce a velkým množstvím praktických znalostí, na kterých rakouské vzdělávání staví, přišel čas rozhodnout se, kam dál. V té době se Klimčákova maminka provdala za majitele výše zmíněné severočeské sklárny, což mu dalo možnost poznat svět skla, příležitost pokračovat v zahraničním studiu a zároveň se stát součástí rodinného byznysu, který se zabýval produkcí zakázkových světelných instalací.

„Proto jsem se rozhodl přihlásit na jednoletý magisterský obor světelného designu na jedné z nejprestižnějších fakult architektury na světě,“ popisuje Klimčák své rozhodnutí začít studovat na londýnské univerzitě UCL relativně specifický obor, který má ovšem se sklem pevné vazby. „Světlo jsme tu brali jako fenomén i fyzikální veličinu. Takže jsme začali opravdu od píky, v prvním měsíci třeba kvantovou fyzikou,“ vzpomíná Klimčák.

Když nestudoval, rozšiřoval klientskou síť pro rodinný podnik, což mu otevřelo dveře do zcela nového světa. Světa plného luxusu, kde se bydlí v domech za desítky milionů liber a milion korun tu není problém utratit za víkend. Právě v té době dostal nápad na vlastní značku. „Zjistil jsem, že chci jít vlastním směrem. Že se chci věnovat stolnímu sklu, protože to je něco, co má ve světě vysokou přidanou hodnotu. A my tady v Česku to děláme opravdu dobře,“ popisuje Klimčák vznik značky Klimchi, kterou pojmenoval podle své vlastní přezdívky z mládí.

Aby však byl schopen své myšlenky přetavit v realitu, bylo nutné vrátit se po letech zpět do Čech. Po dokončení studií tak londýnské vysoké věžáky vyměnil za vrcholky Lužických hor a Temži za malé lesní bystřiny. V Šenově využil zázemí rodinné sklárny, navrhnul vizuální identitu značky Klimchi a jako první produkty uvedl přepracované designy výrobků, které se zde do klasických dřevěných forem foukaly v posledních dekádách. Na celý rozběh měl uspořený zhruba milion korun, jak ovšem sám říká, nakonec na něj nebylo zapotřebí příliš sahat. I díky velmi štíhlé výrobě, které jsou v Klimchi věrni dodnes, byla firma v zisku hned od počátku. Po půl roce mohl Klimčák nabrat prvního zaměstnance, pak dalšího a značka začala růst.

Chybějící dílek

Najít v kraji schopného skláře není podle Klimčáka zase tak náročné, ovšem Klimchi potřebovalo ještě jeden důležitý dílek do celé skládačky, kterým byl vlastní a osobitý design produktů. „Cítil jsem, že moje hlavní role v projektu se týká obchodu, a potřeboval jsem někoho, kdo rozšíří produktové portfolio a ucelí vizualitu značky. Zároveň jsem však potřeboval někoho, koho jsem si mohl v té chvíli dovolit, protože matadoři by za něco takového chtěli nesmysl,“ vysvětluje Klimčák, jenž v té době sledoval na Instagramu tvorbu vycházející hvězdy českého sklářského designu Františka Jungvirta.

Když přišel správný čas, rozhodl se jej oslovit s nabídkou spolupráce a Jungvirt souhlasil. „Napsali jsme si v pátek a sešli jsme se v neděli. Pro mě bylo hrozně důležité poznat se víc osobně. Bavilo mě, že za Klimchi stojí tým mladých lidí, což není u českých skláren úplně zvykem. Takže jsem viděl příležitost dělat něco nového a posunout svou tvorbu zase o kus dál,“ vysvětluje Jungvirt důvody, proč na nabídku Klimčáka kývnul.

Jak Klimčák přiznává, obrátit se na mladého začínajícího designéra byl risk, ovšem vzájemná spolupráce brzy začala plodit ovoce a první kolekci Shadows dodnes Jungvirt označuje za jednu ze svých nejoblíbenějších. Ve své tvorbě se snaží propojovat tradiční a moderní přístupy ke zpracování skla, což se promítá do objektů vyráběných tradiční metodou. Ovšem se zcela novými tvary, povrchovou strukturou i barvami.

„Dnes často původní tvary nefungují, ale technologie má pořád potenciál. A když se ji člověku podaří zpracovat novým způsobem, často to vypadá super. A ještě to odkazuje na něco, co tu bylo před námi,“ říká s nadšením Jungvirt, který pozici kreativního ředitele v Klimchi zastává třetím rokem. Nic by se na tom nemělo měnit ani v budoucnu, kdy chce značka začít spolupracovat na jednorázových projektech i s jinými designéry.

Angličané si umí užívat, Češi hledají k designu cestu

I s jejich pomocí chce Klimchi v budoucnu začít oslovovat více českých zákazníků. Jak totiž Klimčák i Jungvirt potvrzují, Češi se začínají o sklo zajímat čím dál tím více. Podle Klimčáka se v posledních letech český zákazník namísto objemu začíná více soustředit na kvalitu. A platí to také u předmětů běžné denní potřeby. „Dneska už si nekoupí dvanáct skleniček z IKEA, ale za stejnou cenu si koupí skleničky třeba jen čtyři, které mají kvalitní design, příběh, vydrží dlouho a budou nadčasové,“ vysvětluje Klimčák s tím, že přidanou hodnotou je i ten fakt, že jsou vyrobené tady v Česku a jejich nákupem spotřebitel podpoří místní ekonomiku a české řemeslníky.

Časem by tak mohlo podstatně více produktů značky zůstávat v České republice. Do budoucna by ovšem Klimchi rádo oslovovalo i více zákazníků na Blízkém východě a potenciál cítí i v Asii. Ostatně značka byla oslovena, aby se stala součástí prezentace České republiky v rámci nedávné delegace na Tchaj-wanu.

Dnes ovšem Klimchi vyváží přes 90 procent své produkce za hranice. Největšími trhy jsou Velká Británie a Skandinávie, což je do jisté míry dáno obchodní sítí, kterou zde Klimčák vytvořil, ale i podstatně silnějším vztahem ke stolnímu sklu. Severské národy si obecně potrpí na kvalitní design a Angličané jsou zase specialisté na vychutnávaní si života v obklopení rodiny a přátel. „Velmi rádi se setkávají a někoho hostí. Často stolují, mají své parties, pořádají pikniky a také je u nich silná tradice klubů. K tomu všemu sklo neodmyslitelně patří. A vždy jim jde o to, aby bylo co nejkrásnější,“ přibližuje Klimčák.

Nejoblíbenější jsou v Británii jeho sklenice, karafy, poháry a další nápojové sklo. Pozadu však nezůstávají ani další designové doplňky, jako jsou vázy. Jungvirt jim s oblibou propůjčuje pestré barvy, které jsou aktuálně v kurzu. Jak ovšem dodává, spíše než aktuální trendy ovlivňuje podobu produktů snaha dělat je maximálně nadčasové.

Investice do Jungvirta a Klimchi

Díky specifickému Jungvirtovu designovému podpisu dnes někteří označují produkty od Klimchi za zajímavou investici. Podobně jako naše babičky uchovávají ve svých prosklených obývacích stěnách červené vázičky s bílo-zlatými smaltovanými kytičkami, za pár desítek let by to mohlo být právě sklo Klimchi, které je nahradí.

„My máme opravdu velkou škálu klientů, kteří si naše sklo kupují. Někdo k tomu může přistupovat jako k investici, což nás strašně moc těší, ale zároveň chceme, aby to sklo lidé používali. Proto je ten design hezký, ale i kvalitní a něco vydrží,“ vysvětluje Jungvirt. „Já si myslím, že naše produkty na ceně porostou, už jen vzhledem k tomu, jak roste hodnota práce. Navíc se z Františka stává přední sklářský umělec a jeho věci jsou již nyní velmi vyhledávané,“ doplňuje Klimčák.

I to do jisté míry pomohlo v minulém roce značce vyrůst na obrat ve výši 39 milionů korun. V letošním roce by Lukáš Klimčák rád dosáhnul na hranici 50 milionů. Až doposud si vše hradil z vlastních zdrojů. A byť je do budoucna spolupráci s investory otevřen, prozatím veškeré nabídky odmítá a chce společnost držet ve vlastních rukou.

Moc toho nechce měnit ani v současném nastavení vztahu značky a sklárny coby dvou oddělených, i když díky rodinným vztahům velmi blízkých entit. Značka se může soustředit na budování image, odbavování zakázek a vymýšlení nových designů, zatímco sklárna se věnuje čistě výrobě. O založení vlastní sklárny Klimčák v současné době vůbec neuvažuje a zaměstnávají jej jiné plány.

„Má vize pro Klimchi je vybudovat z ní přední českou sklářskou značku, co se stolního skla a interiérových doplňků týče. Aby když se ve světě řekne české sklo, lidem okamžitě naskočilo jméno Klimchi. Aby Češi byli hrdí na to, že Klimchi je česká značka. A vždy ji rádi doporučili i svým známým ze zahraničí,“ vysvětluje.

Těchto cílů chce dosáhnout ze svého nového domova na severu Čech. Ten mu dle jeho slov svým způsobem učaroval, přesto se už těší, až po koronavirové pauze opět vyrazí za partnery do zahraničí. Nově by mezi nimi měli přibývat také interiéroví designéři, jimž chce značka pomoci s vytvářením unikátních doplňků pro klienty. A více partnerů by mělo přicházet také z korporátní sféry, kde chce Klimchi nabídnout možnost věnovat kvalitní české sklo jako dárek, který má hodnotu a najde uplatnění.