Lucius Malfoy je jako kopanec mezi nohy. Nezapomenutelný a špatný, bavil Jason Isaacs v Brně

V Brně proběhl Comic-Con Junior, popkulturní akce plná cosplaye, her, knih, komiksů – a samozřejmě i hvězdných hostů, jako byl Jason Isaacs.

Michal MančařMichal Mančař

lucius-malfoy-comic-con-jason-isaacs

Foto: Comic-Con Junior

Jason Isaacs neboli Lucius Malfoy z Harryho Pottera se v Brně dočkal takříkajíc rodinného shledání

0Zobrazit komentáře
Určitě ho znáte jako Luciuse Malfoye z Harryho Pottera. Ale britský herec Jason Isaacs má za sebou spoustu dalších rolí – a nejen o nich se rozpovídal o víkendu v Brně. Proběhl tam totiž Comic-Con Junior, popkulturní akce plná zábavného obsahu a hvězdných hostů. Podívejte se, jak Isaacs vzpomínal na natáčení kouzelnických filmů, na role záporáků nebo na Jackieho Chana.

Hlava smrtijedské rodiny Malfoyů z filmové ságy o Harrym Potterovi je nejspíš jeho nejvýraznější rolí, ale stoprocentně si vzpomenete i na krutého plukovníka Tavingtona z Patriota s Melem Gibsonem. Anebo na kapitána Lorcu ze Star Treku: Discovery. A když zapátráte v paměti, vybavíte si Jasona Isaacse i z válečného filmu Černý jestřáb sestřelen či coby kapitána Hooka z Petera Pana. A kdo má rád videohry, slyšel ho třeba v Baldur’s Gate 3.

To všechno jsou zkušenosti, které rodáka z Liverpoolu pasují do role ideálního hosta právě skončeného Comic-Conu Junior spojeného s prvním ročníkem veletrhu Kniha Brno. Než se pustil do setkávání s fanoušky, podepisování a focení, čelil Isaacs dotazům médií včetně CzechCrunche. O čem v Brně hovořil?

O tom, že je známý rolemi padouchů
„V životě jsem hrál nějakých 250 rolí, ale padouchů z nich bylo asi jen čtyřicet. Přesto si je lidé pamatují. Protože i kdybyste měli skvělý den a potkávali samé milé lidi, když pak někdo přijde a kopne vás do koulí, zapamatujete si právě to. Proto si každý pamatuje záporáky. A Lucius Malfoy je padouch, je to rasista, věří v nadřazenost své rasy. Harry Potter je fantasy film, ale v tomhle ohledu Malfoy působí jako postava ze skutečného světa.“

O tom, že neměl být Lucius Malfoy, ale Zlatoslav Lockhart
„Šel jsem na casting Lockharta, ale oni mi nabídli Malfoye. Jenže o toho jsem neměl zájem, protože ve stejné době už jsem měl hrát kapitána Hooka v Peteru Panovi a nechtěl jsem hrát dva zloduchy v dětských filmech. Ale snad každý v mém okolí mě přesvědčoval, ať to vezmu. Synovci, neteře, dospělí přátelé, ti všichni mě žadonili, abych tu roli přijal. A jsem rád, že jsem ji vzal!“

O nejlepších chvílích při natáčení Harryho Pottera
„Při natáčení velké bojové scény na konci Harryho Pottera neustále pršelo. Kdybychom točili v Hollywoodu, všichni by zalezli do svých karavanů. Ale tohle byla Anglie, takže jsme stáli pod takovým velkým stanem s Maggie Smithovou, Julií Waltersovou a Emmou Thompsonovou, popíjeli studený čaj, jedli sušenky a vyprávěli si historky o tom, co se nám při hraní nepovedlo, třeba jak jsme zapomněli nástup na scénu… To byly ty nejlepší natáčecí dny. Vlastně jsem si přál, aby nepřestávalo pršet.“

O rozdílech mezi Hollywoodem a Evropou
„Američtí herci prodávají sami sebe, svou dokonalost, svůj perfektní zářivý úsměv, své charisma. To my angličtí herci ve vlastní kůži nejsme úplně komfortní, raději se vciťujeme do osudů jiných postav.“

O oblíbeném herci
„Žádného nemám. Potkal jsem spoustu slavných lidí, ale skoro vždycky je to neskutečné zklamání. Čím větší hvězda, tím horší člověk. Vlastně jedna výjimka tu je. Jackie Chan byl neuvěřitelně zábavný, milý a naprosto výjimečný člověk. Ale jinak platí, že se se svými idoly nechcete potkat. (smích)“

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

O hereckých začátcích
„Nikdy jsem se ve společnosti necítil dobře, byl jsem židovské dítě v nežidovském světě, pak jsem byl kluk z Liverpoolu mezi bohatými děcky v Londýně… Ale když jsem začal s herectvím, najednou jsem se poprvé ocitl ve světě, kam jsem patřil. Nezáleželo na mém původu. Všichni jsme byli nepopsaný list. Prozkoumávali jsme různé lidské osudy, zjišťovali, co to znamená být člověkem. A to je něco, co mě dodnes fascinuje.“

O důležitosti hlasu
„Hlas je pro mě padesát procent role. Totiž když v Anglii otevřete pusu, hned si vás lidé zařadí. Nejen zeměpisně, ale i společensky, z jakých poměrů pocházíte… Vystřídal jsem v životě hodně přízvuků, měl jsem liverpoolský, pak silný londýnský – zněl jsem jako Jason Statham! Po chvíli na univerzitě jsem zase dokázal napodobit přízvuk Hugha Granta nebo prince Williama. Při natáčení nezůstávám celý čas v roli, ale snažím se si udržovat daný akcent. Hlas je pro mě něco jako maska v italské renesanční komedii, kde určuje roli. Když najdu ten správný hlas, odhalím i charakter dané postavy. Proto jsem třeba kapitána Lorcu ze Star Treku: Discovery mluvil s americkým, jižanským přízvukem, který si snadno spojíte s vojákem. Byl zástupcem takového až trumpovského světa, kde silní vládnou slabým. A zvládám hodně akcentů, ale jeden mi nejde. Ten z Nového Zélandu.“

filmy-1

Přečtěte si takéFilmy a seriály na listopad 2024: Gladiátor 2 a nová DunaFilmy a seriály v listopadu: Gladiátor 2, nová Duna, Pyšná princezna ve 3D a Deadpool na streamu

O divadle a filmu
„Oboje dokáže být svým způsobem výjimečné. Ale když jste součástí vynikající hry v divadle, nic se tomu nevyrovná. Celý sál se promění a sdílíte s diváky neskutečně lidský zážitek. Měl jsem to štěstí, vlastně možná smůlu, že jsem v Londýně hrál v představení Andělé v Americe od Tonyho Kushnera. Nejlepší hra, kterou jsem zažil. Lidé plakali, smáli se, změnilo jim to život. Od té doby bylo každé představení tak trochu zklamáním. A když hrajete v něčem, co není tak úplně skvělé? Tak to je pak opravdu hrozné. Utíkejte, rychle pryč, zapalte to tu! (smích) Zatímco i když hrajete v obyčejném filmu, můžete si to užít.“

O oblíbené roli
„Už dávno jsem zjistil, že důležitá je cesta, nemá smysl řešit její cíl. Takže ani nepřemýšlím nad tou spoustou rolí, které jsem nezískal nebo které jsem odmítl. Některé z nich byly úspěšné, ale třeba by nebyly, kdybych je vzal já. Takže ani není role, kterou bych si chtěl zahrát. Moje oblíbená role je vždy ta příští.“

Godzilla slaví 70 let. Nejslavnější filmové monstrum je plné metafor a dodnes baví epickými bitvami

Godzilla se na velkém plátně poprvé objevila 3. listopadu 1954 a zosobňovala strach z nukleárních zbraní. Od té doby ale lidstvo i chránila.

Tomáš ChlebekTomáš Chlebek

godzilla_1954

Foto: Toho Company Ltd.

Godzilla v prvním filmu z roku 1954

0Zobrazit komentáře

Na začátku listopadu 1954 se z moře poprvé vynořil obří prehistorický ještěr, mnohem větší a vražednější než jakýkoliv známý dinosaurus. Od té doby Godzilla srovnala se zemí desítky měst a má na svědomí desetitisíce lidských životů, ale i řadu jiných monster. Ikona japonské kinematografie, jejíž vliv je snad větší než u filmových mistrů jako Akira Kurosawa nebo Jasudžiró Ozu, představovala ničitele lidstva i jeho ochránce, stala se metaforou pro lidskou sebestřednost i nespoutanou sílu přírody. A dnes oslavila 70 let.

V době, kdy se Godzilla poprvé objevila na velkém plátně, už filmy s obřími monstry měly precedent, snímek Godzilla z roku 1954 se ale široce považuje za zakladatele žánru kaidžú. Ten stojí na pomezí sci-fi a fantasy, kombinuje vlivy japonského folkloru a moderní industrializace a příšery, která v něm devastují města, se mnohdy objevují jako důsledek lidské činnosti.

První kaidžú film dal svoje motivy najevo hned v úvodní scéně, kde posádku rybářské lodi na moři překvapí oslepující záblesk v dáli, následovaný děsivou masou vystupující z vody. Jen půl roku před tím, než Godzilla režiséra Iširóa Hondy vyšla, se podobný incident odehrál také ve skutečnosti, když posádku lodi Daigo Fukuryū Maru (Šťastný drak číslo 5) ozářila radiace z testu vodíkové bomby Castle Bravo. Dvacet tři mužů několik týdnů čelilo akutnímu radiačnímu syndromu a jeden z nich na následky ozáření zemřel.

Později ve filmu se objevuje řada odkazů na strach z termonukleárních zbraní, které o necelou dekádu dříve zničily Hirošimu a Nagasaki. Samotná Godzilla ničí vše, co jí přijde do cesty, je odolná vůči radiaci, a jedna z hlavních postav filmu ji proto chce studovat. Z dlouhého spánku ji probudily testy vodíkové bomby a zabít ji může jedině nově vyvinutá děsivá zbraň, u níž hrozí zneužití pro válečné účely.

Godzilla ovšem zároveň už tehdy nebyla jen vražedná příšera, které se mají diváci bát a doufat v její porážku. Velká část publika k obřímu zvířeti, jež se jen snaží přežít, cítila empatii a vnímala ho jako oběť. Nejenže samotné monstrum je metaforou pro atomovou bombu, filmaři z jejího probuzení v zásadě vinili Spojené sáty. Celý film je podobenstvím o poválečném Japonsku, strachu a problémech, kterým tamní obyvatelé čelili.

Hondův počin se stal hitem a v následujících letech v upravených verzích uspěl také v zahraničí. Hned v roce 1955 u studia Toho vzniklo první pokračování a v průběhu dekád následovalo 31 dalších – zatím poslední, skvěle přijatá Godzilla Minus One, vyšlo loni. V roce 1962 se Godzilla na velkém plátně poprvé utkala s King Kongem, svojí filmovou inspirací.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

V roce 1964 se pak olbřímí ještěr poprvé proměnil z antagonisty na hrdinu, když ve filmu Ghidorah: the Three-Headed Monster (Ghidorah, trojhlavé monstrum) chránil lidstvo před příšerou přicházející z dalekého vesmíru. Tak byly ustanoveny všechny hlavní motivy kolem Godzilly, které se v různých variacích opakují dodnes.

Ještěr z hlubin oceánu tak představoval metaforu nukleárních zbraní a problémů poválečného Japonska, ale také více univerzální témata jako snahu člověka ovládnout přírodu a jeho selhání. Godzilla byla jednak vždy úzce spojena s mořským životem a měla s ním až jakýsi symbiotický vztah, jednak demonstrovala, jak málo toho lidští hrdinové o přírodě ví a jak marné mohou být i jejich nejsilnější zbraně.

To se zčásti změnilo koncem 90. s příchodem prvního amerického filmu. Godzilla od režiséra Rolanda Emmericha sice uspěla finančně, okamžitě se na ni ale snesla silná vlna kritiky. Jednak vzhled titulní příšery vůbec neodpovídal japonským předlohám a na mnohé působil spíš vtipně, jednak snímek klasicky glorifikoval moc americké armády a chyběly mu poutavé lidské postavy, které vždy představovaly emoční jádro filmů.

Podruhé se japonská ikona v americkém filmu objevila až v roce 2014 v režii Garetha Edwardse, který pracoval s většinou jejích typických motivů a skládal předlohám velkou poklonu. Následovala celá hollywoodská série – zatím poslední díl vyšel letos. Godzilla x Kong: Nové impérium postrádá serióznější auru původních snímků, funguje ale jako moderní blockbuster, který ukazuje, že nejdéle běžící filmová série v historii dodnes baví.

Zcela jinou, vážnou polohu představila již zmíněná, loňská japonská Godzilla Minus One. Ta se vrátila do bezprostředně poválečného období a vedle klasických godzillovských témat řeší také otázky japonské cti, viny a cesty za vykoupením. Zatímco americká verze se naplno oddala zábavě, ta japonská se vrátila ke kořenům a reflektovala některé ze stěžejních témat japonské poválečné kultury.

Nejslavnějšímu monstru v dějinách kinematografie tedy evidentně ani sedmdesát let od jeho zrodu nedochází dech. Studio Toho jen před pár dny schválilo nový film, v němž se vrátí režisér Godzilly Minus One Takaši Jamazaki, jehož film si mimochodem odnesl Oscara za nejlepší vizuální efekty. A také Hollywood chystá další pokračování svého monsterverza, to je ohlášené na březen roku 2027.