Tereza Novotná Jaroměřská zkoumá želvušky a vířníky, k tomu má ještě dvě poměrně malé děti. Jak ale sama říká, kombinovat obojí lze. Ostatně mluvíme spolu po telefonu ve chvíli, kdy se synem seděla po kontrole v dětském koutku u pediatra. To ilustruje způsob, jakým doktorandka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy flexibilně kombinuje mateřství a vědu. „Věda se dá dělat kvalitně a zároveň se lze i kvalitně starat o děti. My děti kvůli práci nezanedbáváme, jenom to děláme jinak, než se to dělalo poslední roky,“ dodává.

Tereza Novotná Jaroměřská se zabývá hlavně ekologií ledovcového povrchu a konkrétně malými bezobratlými živočichy, želvuškami a vířníky, kteří tam žijí v tůňkách naplněných sedimentem zvaným kryokonit. „V tuhle chvíli se snažíme optimalizovat metody, jak u nich stanovit prvkové a izotopové složení. Zajímají nás hlavně uhlík, dusík a fosfor, což jsou velmi důležité stavební kameny organismů,“ popisuje.

„Ledovce obecně strašně rychle mizí a doteď pořádně nevíme, jak přítomnost želvušek a vířníků ovlivňuje ostatní organismy, kteří na povrchu ledovců žijí, co to znamená pro ekosystémy pod ledovcem a co by to třeba mohlo znamenat ve chvíli, až roztaje,“ vysvětluje ekoložka.

Kromě želvušek a vířníků jsou v centru jejího zájmu také dva malí synové, kterým je aktuálně dva a půl roku a osm měsíců. „Člověk po večerech místo toho, aby si odpočinul a koukal na film, jen uklidí a jde pracovat. Plus se střídáme s manželem. Je lékař, a tak když přijde ze služby v nemocnici, převezme si děti a já jdu pracovat. Také nám ale pomáhá rodina,“ líčí Tereza Novotná Jaroměřská, co obnáší kombinace vědy a malých dětí.

Starší syn navštěvuje dvakrát do týdne školku. S financemi na ni a extra výdaji v rámci pracovních cest třicetileté vědkyně do Milána, kam s ní v příštím roce na delší dobu pojede celá rodina, jim pomůže grant Martiny Roeselové, který každoročně uděluje Nadační fond IOCB Tech, který byl založený soukromou firmou IOCB Tech.

Grant podporuje mladé vědkyně a vědce v oblasti přírodních věd, kteří se snaží skloubit vědeckou činnost s péčí o dítě v předškolním věku. Tereza Novotná Jaroměřská tak obdrží 150 tisíc korun na rok, díky kterým nebude muset tolik myslet na to, z čeho zaplatí školku a hlídání dětí, nebo jestli v zahraničí finančně vyjdou poté, co její muž nastoupí na rodičovskou dovolenou.

A i když se společnost mění, její manžel si při žádosti o rodičovskou přece jen odnesl bizarní zážitky. „V nemocnici, kde pracuje, po něm chtěli potvrzení od gynekologa, že jinak jim to nechce interní systém zpracovat,“ směje se ekoložka.

Přesto se dřívější představa na univerzitách, že s dětmi se nedá věda dělat, začíná měnit. Výrazně tomu pomáhají moderní technologie. „Kromě práce v laboratoři je jedno, kolik je hodin a kde jsem. Stačí mi počítač a připojení k internetu. Můžu pracovat kdekoliv,“ potvrzuje vědkyně.

Zároveň ale uznává, že teď nemůže dělat svoji práci tak intenzivně jako dřív: „Určitě člověk nemůže být tak produktivní, jako by byl bez dětí. Obě činnosti jsou časově velmi náročné. Já osobně bych teď ani žádnou žádost o velký grant podávat nechtěla, protože na to kapacitu se dvěma dětmi nemám. Ani jeden z nich ještě nechodí pořádně do školky a vlastně bych ani nechtěla, aby chodili, protože si je chci užít.“

Tereza Novotná Jaroměřská čerpá podporu z grantu od začátku tohoto roku. To Lenka Gahurová z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity má tuhle zkušenost už za sebou, peníze čerpala v roce 2022. „Grant byl po mateřské dovolené první věcí, které se mi podařilo dosáhnout, takže kromě peněz mi to dodalo i psychickou vzpruhu. Navíc se říká, že granty přitahují granty, takže i díky němu jsem teď nejspíš dosáhla na velký grant pro svoji začínající výzkumnou skupinu,“ vysvětluje.

I Lenka Gahurová peníze využila na školky, dětské kroužky nebo chůvu. „Jsme s manželem oba vědci, takže se občas stane, že jsme pracovně vytížení a potřebujeme zaplatit hlídání,“ vysvětluje šestatřicetiletá vědkyně, která se na Jihočeské univerzitě věnuje výzkumu plodnosti.

„Zkoumáme, proč vlastně mají starší ženy problém otěhotnět a proč se snižuje kvalita vajíček. Obvykle se zkoumají myši. Ty žijí ale jen dva tři roky a plodné jsou jeden rok. U lidí se ale jedná o dekády, tak jsme se snažili najít vhodnějšího živočicha pro sledování a volba padla na rypoše, to jsou také hlodavci, ale žijí až třicet let.“

Lenka Gahurová má dvě děti, kterým je nyní šest let a tři roky. Po každé mateřské se k práci vrátila, když byl dítěti rok. Na Jihočeské univerzitě totiž fungují dvě školky pro děti od jednoho roku. „Možnost vrátit se do práce po dítěti v době, kdy ho to vědecky neodrovná, byl právě ten důvod, proč školky vznikly,“ naráží Gahurová na jinak velmi dlouhou rodičovskou dovolenou v Česku a potvrzuje, že Jihočeská univerzita je velmi vstřícná k rodičům-vědcům.

foto: archiv Lenky Gahurové

Lenka Gahurová zkoumá na Jihočeské univerzitě rypoše

Nevadí, když si vezme dítě s sebou do práce, a také pracovní hodiny jsou flexibilní. „Nepočítá se tu, kdy přesně pracuji, ale co je za mnou vidět,“ přikyvuje a stejně jako Tereza Novotná Jaroměřská říká, že pokud nejde o laboratoř, může pracovat odkudkoliv. Zároveň ale potvrzuje, že po narození dětí musela trochu zvolnit. „Vědeckou kariéru děti výrazně zpomalí, ale situace se zlepšuje společně s tím, jak vznikají jesle a školky.“

Často moc nepomáhá ani okolí, které někdy bývá přesvědčené o tom, že by matky měly být spíš s dětmi doma. „Tohle podle mě potká skoro každou pracující matku malých dětí. Když je v práci, má výčitky, že by měla být víc s dětmi. A když je s dětmi, má výčitky, že málo pracuje. V angličtině na to existuje i výraz: maternal guilt,“ uzavírá Gahurová.

Obě vědkyně se také shodují, že otec dětí je pro kariéru matky ve vědě zásadní. „My máme všechny babičky daleko, takže buď by mi pomohl manžel, nebo bych měla smůlu. Naštěstí manžel mne podporuje a myslím, že se zapojuje i na současné poměry skvěle,“ říká Gahurová.

Podobnou zkušenost mají i jejich kolegyně. „Moje kamarádky vědkyně, které to dotáhly nejdál, říkají to samé. Pomohl jim manžel, který neřešil, co je mužská a co ženská role v domácnosti, a staral se stejně jako ony. Samozřejmě chlap nemůže kojit, ale může dělat řadu jiných věcí stejně dobře jako matka.“

Gahurová má i zajímavou mezigenerační zkušenost s výchovou dětí. Pochází z malé vsi na Slovensku u Liptovského Mikuláše a říká, že pro její rodiče to bylo trochu netradiční, když se po dětech vracela tak brzy do práce. „Paradoxně ale moje babička to považovala za normální, protože když ona měla děti, dávaly se v roce do jeslí. Výchova dětí v tomhle není o tom, co je dobré a co zlé, ale na co je člověk zvyklý,“ uzavírá.