Malířskou štětku a poštovní vozík vyměnili za krávy. Dnes na ně nedají dopustit ty nejlepší restaurace
Jak se buduje úspěšná mléčná farma? Především tvrdou prací a stoprocentním nasazením. Byli jsme se podívat, jak hospodaří rodina Kojetínů na jihu Čech.
Na farmě zpracují až 2 500 litrů mléka denně
Z Prahy vede do Struh cesta daleká. Po tom, co minete Orlickou přehradu, začne se stále více klikatit mezi poli a lesy, až se promění na o něco méně udržovanou silnici, která končí v zemědělském areálu s kravínem. Tady se v roce 2010 rozhodli zakotvit manželé Kojetínovi, kteří vyměnili malířskou štětku a poštovní vozík za holinky a lopaty. Postupně jim díky jejich úsilí pod rukama vyrostla mléčná farma, na jejíž produkty dnes nedají dopustit v kuchyních těch nejlepších restaurací.
Když přijíždíme na Farmu Struhy, jako první se setkáváme s velkou spoustou koček a kocourů. Líně se procházejí kolem a pozorují nás přivřenýma očima. Nasazujeme holinky, protože jsme tu na sklonku podzimu, kdy ještě nemrzne, a kam člověk šlápne, tam je krásně čvachtavé bláto. V závěsu za kočkami přichází Tomáš Kojetín, druhá generace zdejších farmářů.
„Když jsem vyrůstal, nebyli jsme farmářská rodina. Bydleli jsme kousek odsud, měli jsme rodinný dům, s bráchou jsme chodili do školy, táta pracoval jako malíř a máma jako pošťačka. Rodiče mají ale oba vystudovanou zemědělku a ke zvířatům jsme měli vždy blízko. Chovali jsme kdeco, já třeba hady, pavouky a žáby, měli jsme psy, se kterými jsme jezdili na výstavy, a pak jsme si pořídili jednu krávu na zahradu,“ vypráví Tomáš Kojetín.
Jednou krávou to začalo, sto padesáti to v současné době pokračuje. Od jedné to ale k tak velkému počtu nebylo úplně rychlé a už vůbec ne jednoduché. V lednu roku 2010 si Kojetínovi pronajali zemědělský areál od sedláka Martina Nováka, který nehospodařil jen ve Struzích, ale také v Oboře, kde před několika lety vybudoval i úspěšný pivovar. Tehdy bylo na místě jen asi 15 jalovic, se kterými Kojetínovi naskočili na svou farmářskou cestu. A po dvou letech od Nováka areál koupili.
„Na začátku jsme nechtěli dělat mlékárnu, chtěli jsme mít jenom ty krávy. Jen dojit mléko a prodávat ho, jelikož jsme v té době neuměli nic, ani jezdit s traktorem. To jsme dělali pět let, jenže výkupní cena mléka je hodně nestálá, takže jsme se v roce 2015 rozhodli postavit vlastní mlékárnu. A to byl průšvih,“ směje se Kojetín.
Kostrbatá cesta k největší bio mlékárně v Česku
Dohodli se tehdy s jedním velkoobchodním dodavatelem, který měl zájem potenciální produkci z mlékárny celou odkoupit, ovšem podle Kojetínových slov se mu nepodařilo prodat vůbec nic. Rodina tak začala svůj mlékárenský byznys rozvíjet po vlastní ose a zaměřila se na obchody v okolí – domnívala se totiž, že lidé z nedalekých vesnic a měst ocení, když budou mít k dispozici kvalitní lokální produkty, nadto v bio kvalitě. Ukázalo se však, že i tahle úvaha byla lichá.
Kojetínovi to ale nevzdávali a stále se soustředili na to, co pro ně bylo důležité. Vyrábět mléčné výrobky, zdokonalovat jednotlivé procesy a držet celou farmu v bio režimu. Kromě toho, že nepoužívají chemii na přilehlých polích a krmivo si vyrábějí sami, to znamená, že když počasí dovolí, krávy jsou co možná nejvíce venku. Když si je prohlížíme a trochu se k nim přiblížíme, vystrkují čumáky a olizují nám ruce svými velkými fialovými jazyky. Tomáš Kojetín si pamatuje jméno každé z nich.