Před týdnem v Německu proběhly předčasné parlamentní volby, novým kancléřem se s největší pravděpodobností stane lídr křesťanských demokratů Friedrich Merz. Ten má Česko rád, ostatně premiér Petr Fiala byl jedním z prvních lidí, s kterými po svém vítězství hovořil. Vazby mezi Českem a Německem ovšem bez ohledu na to budou slábnout, což se děje už dvě dekády. Už totiž neplatí, že bychom byli pomyslnou 17. spolkovou republikou. „Podíl Německa na našem exportu se výrazně snížil, naopak náš význam pro Německo roste,“ zdůrazňuje hlavní ekonom J&T Banky Petr Sklenář.

Není to samozřejmě tak, že by Německo nebylo pro tuzemskou ekonomiku důležité – pořád to je s přehledem náš největší obchodní partner, jenže zdejším podnikatelům a firmám se daří prosazovat se vedle něj na nových trzích, v posledních letech především v Polsku a Velké Británii.

Zároveň i zde platí to, co Petr Sklenář často a rád opakuje: český byznys se podobně jako celá česká společnost až příliš často podceňuje. „Málo se chválíme,“ říká v rozhovoru, ve kterém došlo i na obchodní války s Donaldem Trumpem, kondici německé ekonomiky i to, proč je normální, že dnes víc obchodujeme s Polskem.

Jak je to se závislostí Česka na německé ekonomice? Často se říká, že jsme 17. spolková republika…
Když se tady někdy mluví o tom, že jsme 17. spolková země, jsou to hodně vzpomínky na roky ze začátku tisíciletí, kdy podíl exportu do Německa na celkových exportech České republiky tvořil řádově 40 procent. Ještě v roce 2004 to bylo kolem 38 až 39 procent. Naše závislost na Německu ale dlouhodobě klesá.

V posledních letech se pokles navíc zrychlil – jednak kvůli slabší německé ekonomice, jednak díky úspěšnému hledání jiných trhů. V loňském roce dosáhl podíl exportu do Německa asi 29 procent, což je zhruba o čtvrtinu méně oproti době před dvaceti lety. Německo však zůstává naším hlavním obchodním partnerem, a to i díky tomu, že je největší evropskou ekonomikou a sdílí s námi nejdelší hranici.

Proměňuje se to i z druhé strany, jsme my pro Němce méně důležití?
Naopak, náš význam pro Německo roste. Z původně menšího exportéra jsme se dostali na téměř pětiprocentní podíl všech německých dovozů, a to i bez výrazných surovin, jako je plyn. Dnes patříme mezi sedm největších obchodních partnerů Německa, což je obrovský úspěch pro naši relativně malou ekonomiku. Před námi jsou v žebříčku jen země typu Číny, Spojených států, Velké Británie, Francie či Polska, které jsou populačně i ekonomicky mnohonásobně větší.

Jasně, takže klesá naše závislost na Německu a jeho podíl na našem zahraničním obchodu se dostal pod 30 procent, což je určitý milník. Zároveň ale pořád platí, že je Německo pro nás suverénně největším obchodním partnerem, ne?
Rozhodně ano, Německo je stále jednička. Export na Slovensko je dlouhodobě kolem 10 procent, to se příliš nemění, ale postupně roste náš vývoz i jinam. Podíl Německa na našem exportu se sice snížil, což je určitá normalizace, ale současně jsme se pro Němce stali ještě důležitějším partnerem, než si běžně uvědomujeme. Málo se chválíme.

Jak je vlastně možné, že náš vývoz do Německa klesá, ale zároveň roste naše relevance v německé ekonomice?
Pozor, klesá nám jen podíl na celkovém exportu, protože ostatní vývozy rostou rychleji. Samotný vývoz do Německa ale v absolutních číslech dál stoupá. Čeští exportéři jsou zkrátka úspěšní a často vytlačují konkurenci přímo na německém trhu. Přestože Německo omezuje investice a třeba se méně vyvážejí stroje, české firmy tam dokázaly získat silnou pozici. Důkazem je i náš obchodní přebytek s Německem, a to přesto, že prakticky nevyvážíme suroviny jako plyn nebo ropa.

Je ještě něco, co symbolizuje proměnu našeho obchodního vztahu s Německem?
Významným trendem je změna finanční a investiční pozice. Dříve do Česka mířil převážně německý kapitál, zejména do zpracovatelského průmyslu, ale v posledních čtyřech až pěti letech začínají čeští investoři vstupovat na německý trh. V roce 2022 dosáhl objem českých přímých investic v Německu 71 miliard korun, což je čtyřikrát až pětkrát víc než v předchozí dekádě. Tento trend postupně sílí – český kapitál expanduje do světa a Německo je logicky prvním cílem, ať už jde o nákupy firem nebo zakládání nových. Podle dostupných indicií se to v letech 2023 a 2024 ještě zintenzivnilo.

Vnímáme to i z veřejného prostoru – třeba Daniel Křetínský ohlásil plán ovládnout ocelářskou divizi ThyssenKrupp nebo Metro AG. To je asi nejviditelnější příklad a ilustruje to celkovou situaci, ne?
Ano, tyto případy jsou mediálně známé, ale nejsou ojedinělé. Mnoho dalších českých firem vidí v Německu velké příležitosti, ať už kvůli problémům v německém automobilovém průmyslu, nebo díky obecnému hledání nových investorů. Týká se to například i Rohlíku a dalších firem z různých oborů, rozhodně nejde jen o jednoho hráče nebo jedno odvětví. Trend je širší, nemíří se ani jen do sousedního Bavorska. Prostě se potvrzuje, že český kapitál se stále aktivněji prosazuje i na německém trhu.

Často slyším, že české e-shopy a firmy z nové ekonomiky zkoušejí štěstí v Německu, protože tamní ekonomika jako by zaspala v digitalizaci a automatizaci. My tu máme v tomto směru celkem dravé prostředí a to může být právě ta výhoda. Jak to vidíte?
Nemyslím si, že by Německo vyloženě zaspalo. Spíš nedoceňujeme, jak daleko jsme se v Česku dostali. Mnohé tuzemské firmy už mají odzkoušené funkční a velmi konkurenční modely, a proto mohou poměrně úspěšně expandovat i do Německa. Obecně platí, že rozvoj e-commerce u nás postupoval rychleji než v řadě západoevropských zemí. Díky tomu jsme schopní prosadit se i na německém trhu, který nám proto může připadat o něco méně dynamický. Ale netýká se to jen Německa, je to patrné i z jiných západních trhů.

Když jste říkal, že se nám daří „umenšovat“ roli Německa v našem exportu a diverzifikovat do dalších zemí, kam tedy čeští podnikatelé směřují?
Postupně se normalizují vztahy s Polskem, jehož ekonomika roste. Dnes je pro nás z hlediska exportu třetím největším trhem a co do celkového obratu zahraničního obchodu se dokonce dostalo na druhé místo před Slovensko. Zajímavý je i nárůst vývozu do Velké Británie – od roku 2019 vzrostl asi o 40 procent navzdory brexitu. Stále víc se objevujeme také v USA, i když tam je náš podíl menší. Obecně se českým firmám daří „ukusovat“ z různých trhů.

Jenže pořád platí, že Německo je pro nás jasná jednička. Jak to podle vás bude pokračovat dál? A jak moc by nám podrazilo nohy, kdyby se německá ekonomika nezvládla restartovat?
Německo je náš hlavní obchodní partner s podílem kolem 30 procent, takže pokud by zažilo hluboký propad, těžko bychom to vykompenzovali jinde a mohlo by to stáhnout dolů i ostatní trhy. Na druhou stranu je vidět, že i při současné stagnaci v Německu či recesi v Rakousku naše ekonomika a export mírně rostou. Dokážeme se tedy alespoň částečně přizpůsobit. Pokud by se německé hospodářství naopak otočilo k lepšímu, můžeme z toho mít výrazný prospěch.

Za loňský rok jsme z pohledu HDP vyrostli o jedno procento, letos se počítá s růstem kolem 2,3 procenta. Znamená to, že kdyby se Německo probudilo, mohli bychom dosáhnout klidně i tří procent?
Přesně. Loni jsme rostli zhruba o jedno procento, letošní odhady mluví o 2,3 procenta. Takže domácí poptávka by mohla sama o sobě vygenerovat něco okolo 2,5 procent a export zatím moc nepomáhá, právě hlavně kvůli utlumeným investicím v Německu. Pokud se tam situace zlepší, můžeme se tedy dostat klidně přes tři procenta růstu.

A když jste zmínil to Rakousko – co se tam děje? Proč je v takovém útlumu?
V Rakousku panuje podobně blbá nálada jako v Německu. Domácnosti méně utrácejí, firmy neinvestují a ekonomika přešlapuje na místě. Není to vyloženě velká krize, spíš jim chybí nový impuls k růstu.

V Česku se v posledních dvou letech stala transformace ekonomiky velkým společenským tématem. V Německu to také vnímají, budoucí kancléř Friedrich Merz na tom postavil důležitou část své kampaně. Co Rakousko? Řeší tam nějaký ekonomický restart?
Zatím se zdá, že ne tolik. Mají víc domácích témat, zejména migraci, která posiluje jednu část politického spektra, zatímco zbytek se nedokáže dohodnout na kompromisech. Výsledkem je odkládání důležitých hospodářských řešení a jistá paralýza – podobně jako v Německu. Ani tam bohužel neočekávám radikální změnu hospodářské politiky: nejspíš opět zvítězí koalice typu CDU–SPD. To povede k velkým kompromisům, ale k malým změnám, ať jde o energetiku, daně, sociální systém či pracovní právo.

Vidím to podobně. Navíc i v Německu platí, že migrace přitahuje obrovskou pozornost a brání zemi, aby se víc zabývala tím, co ji skutečně pohání. Každopádně se mi zdá, že ani vy nejste moc optimistický ohledně restartu Německa.
Přehnaný optimismus nemám, ale ani to nevypadá na tragédii. Německo má sice problémy, pořád jsou však řešitelné. Když to srovnám s Francií, tam jsou rizika veřejných financí větší. V Německu chybí silnější impuls, protože politická scéna je komplikovaná a strany se neshodnou na prioritách. Nechtějí zvyšovat daně, ale zároveň neomezí výdaje a nejasná zůstává i dluhová brzda. Výsledkem jsou kompromisy, které neprorazí k výrazným reformám. Místo řešení výdajů či příjmů se debata točí kolem ohýbání pravidel, aby se nějak obešla dluhová brzda.

Poslední věc – pro Německo je klíčový vlastně největší obchodní partner USA, ale pokud by Donald Trump skutečně přišel s tvrdými cly, jak velký problém by to pro Němce a potažmo i pro nás byl?
Bylo by to zásadní ve dvou rovinách. Zaprvé by přímé americké tarify zasáhly německý průmysl, který je jedním z největších exportérů na světě. Ohrozilo by to globální toky zboží, což se negativně projeví nejen mezi Německem a USA, ale i jinde včetně nás. Za druhé by čínští exportéři, které by USA omezily, mohli snížit ceny a vytlačit Němce na dalších trzích. Už tak čelí německé firmy vysokým nákladům na energie a ekologii, takže by to byla další rána pro jejich konkurenceschopnost. Nejde jen o to, jestli clo bude 10 nebo 12 procent, ale o celkovou nejistotu v mezinárodním obchodě. Stejně by se to dotklo i nás, protože jsme podobně průmyslově zaměření a závislí na exportu.