S velkým zpožděním od světové premiéry dorazila do českých kin Priscilla, film, který ukazuje krále rokenrolu tak, jak by ho jeho fanoušci nejspíš nejradši neviděli. Netočí se kolem ikonického zpěváka, ale kolem jeho mladinké manželky a lamače dívčích srdcí vykresluje jako záludného manipulátora, který neměl daleko k násilí. Pro režisérku Sofii Coppolovou je to téma jak dělané – o ženách, které žijí ve zdánlivě dokonalých podmínkách, natočila své nejlepší filmy. V Priscille ale tak přesvědčivá není.

Priscilla v hlavním rolích s Cailee Spaeny a Jacobem Elordim se představila už na loňském festivalu v Benátkách a od té doby se o ní mluví. Tne totiž do živého. Hlášky o tom, že Elvis Presley nezemřel, jsou sice ohrané, stále ale potvrzují enormní popularitu, kterou tenhle zpěvák má. Před dvěma lety se na ní svezl Elvis Baze Luhrmanna, který upozornil hlavně na to, jakou roli v jeho životě sehrál plukovník Tom Parker. Coppola pak několik let jeho života sleduje očima jeho manželky, kterou si Elvis vyhlídl už v jejích čtrnácti letech.

Kontroverzní je už tématem samotným, ale také tím, že předlohou pro film byla životopisná kniha samotné Priscilly Presleyové, která v době svého vydání vzbudila velký rozruch. Ostatně jako sama její autorka, která se s Elvisem rozvedla, ale po jeho smrti se stala nositelkou jeho odkazu a mnoho fanoušků jí nemůže tuhle dvojitou „zradu“ zapomenout.

Presleyová se na filmu, se kterým je podle vlastních vyjádření spokojená, podílela jako producentka. A díky tomu všemu v něm třeba nezazní jediná Elvisova skladba – filmaři k nim jednoduše nedostali práva a museli se tak obejít bez nich, což řeší celkem vynalézavě a zajímavě. Ještě předtím než loni nečekaně nezemřela, hrozila své matce konfliktem i její dcera Lisa Marie, vydání filmu se už ale nedožila.

Samotná Priscilla je oproti tomuhle všemu překvapivě velice klidný film s pomalým tempem a velmi tlumenými emocemi. Začíná v roce 1959 v Německu, kde Presley coby americký voják sloužil. Právě tam se na jednom z večírků potká se čtrnáctiletou Priscillou Beaulieu a nenápadně kolem ní začne spřádat své sítě a mladičká dívka jeho kouzlu rychle propadne.

Co následuje dál, víme z historie všichni. Vztah přetrvá, dojde na svatbu, dceru Lisu Marii i rozvod. Priscilla tohle všechno pokrývá na necelých dvou hodinách, které se – překvapivě k výbušnosti svého materiálu – docela vlečou. Filmu chybí dějová gradace, mnohokrát omleté „víte, kam to spěje, a jen sledujete, jak se to tam dostane“ tady platí obzvlášť. Jasně, natočit napínavý thriller nikdy nebylo cílem Coppolové, to ale neznamená, že by její studii o temné straně Elvise Presleyho neslušel větší spád.

Priscillu sledujeme, jak se z mladinké dívky pod pokyny svého idolu mění v to, čím ji on chce mít, včetně toho, jak se má česat, líčit nebo oblékat. Vidíme více či méně skryté, jemné i hrubé manipulativní techniky, které vůči ní uplatňuje, jak ji (možná i nevědomě) využívá k uspokojení vlastních emočních potřeb, které ne vždy zvládá, ale nijak nedbá na ty její, jednou dokonce i hodí židlí… A Priscilla to všechno pokojně snáší. A tak všechno plyne stále dál, jako za sebou řazené vzpomínky.

Elvisova manželka je v pojetí Spaeny velice plachá a do značné míry také bezemoční – jako by ani nevěděla, co může v jednotlivých situacích prožívat, a byla ztracená sama v sobě. Což pravděpodobně i byla a dlouhou dobu to působí dobře a uvěřitelně. Po čase ale začne být hlavní hrdinka, která sice skvělé zvládá nejisté vyplašené pohledy, ale jinak do svého nitra nahlédnout nenechá, přeci jen plochá. Jako by se nikam neposouvala, nevyvíjela. Opět – vše je jakoby dané, za sebe postavené.

To Jacob Elordi v roli Elvise působí poněkud nepatřičně od začátku. Vysoký představitel Natea z Euforie celou dobu vypadá přesně na to, co dělá – že Elvise hraje, ani na chvilku vás nepřesvědčí, že jím je. Sebestřednost a manipulaci s ostatními ovládá – stejně jako v Euforii – skvěle a předvádí je s dusivou tíživostí, už ale jen to, že vypadá přeci jen trochu jinak než skutečný Presley, ruší (že ani Spaeny není skutečné Priscille příliš podobná, tolik nevadí, přeci jen její obličej není tak ikonický)

Pomalé tempo si Priscilla vynahrazuje ve svém závěru, kdy jako by Coppolové došlo, že se blíží konec. Po budování mikrosvěta, kde věci nejsou, jaké se zdají být, a které se navíc odehrává takřka bez výjimky ve stejných prostorách Elvisova sídla Gracelandu, což plíživě nepříjemnou atmosféru jen umocňuje, tak nabírá film rychlé tempo. Začíná skákat v čase i místě a poměrně zkratkovitě spěje ke své katarzi, kterou ale podává značně nepřesvědčivě.

Stojí tedy za to Priscillu vidět? Pokud patříte mezi Elvisovy skalní fanoušky nebo čekáte zážitek jako ze zmiňovaného Elvise s Austinem Butlerem, pak budete nejspíš zklamaní, Coppolová na to jde zkrátka po svém. Pokud patříte mezi její stoupence, pak budete mírně zklamaní možná taky, Ztraceno v překladu nebo Marie Antoinetta jsou zkrátka někde jinde. Priscilla je ale i tak relevantním příspěvkem do debaty o tom, jaký Presley byl. Byť je natočená tak, jak je, a podle knihy, kterou Priscilla Presleyová vydala až po jeho smrti, takže se k jejímu obsahu nemohl nijak vyjádřit.