Mašínové jako hrdinové, nebo vrazi? Film Bratři taková oscarová dilemata neřeší, sází spíš na akci

Když překonáte klišé, které jste viděli už ve Zdivočelé zemi, dostanete solidní akční thriller. Ale nemohlo to být o něco komplexnější?

Michal MančařMichal Mančař

bratri-film-oskar-hes-jan-nedbal-adam-ernest

Foto: CinemArt

Oskar Hes, Adam Ernest a Jan Nedbal. Neboli Josef Mašín, Milan Paumer a Ctirad Mašín ve filmu Bratři

0Zobrazit komentáře

V českých kinech právě měli premiéru Bratři, snímek o Ctiradu a Josefovi Mašínových a jejich boji s komunistickým režimem. Film režiséra Tomáše Mašína (shoda jmen není náhodná, ale rodinné napojení je až zanedbatelně vzdálené) o kontroverzní kapitole komunistické historie Československa pootevře citlivá témata, ale pak raději vsadí na žánr akčního thrilleru.

Tvůrci Bratrů říkají, že chtěli udělat vyvážený film, který by nebyl jednostrannou oslavou Mašínových a jejich ozbrojeného odporu, završeného dramatickým útěkem na Západ. Stinné stránky jejich příběhu film skutečně nezamlčuje, ale moc místa pro nejednoznačnost nenechává. Bratři nejsou chvalozpěvem, avšak nejspornější činy záškodnické skupiny kdovíjak nekonfrontují. A zcela pochopitelně se těžko bude někdo stavět na stranu druhou, kterou zastupuje nejodpornější a brutální komunistický režim padesátých let.

Samotní bratři v podání Jana Nedbala a Oskara Hese v sobě mají mladickou nerozvážnost, snad i něco ze svého otce, jenž bojoval proti nacistům, ale také až zločinnou divokost. Když jejich rodinu zasáhnou komunistické represe, nepřipadá v úvahu přijetí osudu nebo pasivnější odpor. Snadno tak sklouznou k činům, při nichž se boj proti zvůli dostane na – nebo za – hranici morálky. To Bratři zpočátku ukazují, ale paradoxně u dvou historicky nejsilnějších momentů najednou zvolí úplně jiný rychlostní stupeň.

tomas-masin-bratri

Přečtěte si takéMašínům bych dal vyznamenání, říká režisér filmu Bratři Tomáš MašínMašínům bych dal vyznamenání, říká režisér filmu Bratři. Oscarové ambice ale Tomáš Mašín nemá

O vyhrocené okamžiky (nejen vůči protivníkům, ale i mezi bratry) či přímo vyobrazené a surové násilí není ve filmu nouze. Jakmile má ale dojít na podříznutí spoutaného policisty, Mašín už jen myje nůž. Když se řeší zastřelení úředníka ve voze se mzdami, Mašíny opět není vidět, slyšíme jen výpověď svědkyně. Přitom právě to jsou okamžiky, které se v těchto dnech, před udělováním státních vyznamenání – jež by podle některých měli dostat vedle své sestry i bratři Mašínové –, budou mezi lidmi propírat nejvíce.

„Aby to mělo drama pro diváka, museli jsme udělat některé věci jinak. Když přichází tento útok, použijeme místo toho zkratku, který by mohla být výtvarně zajímavá, aby to nebylo zase auto, zase přepadení, zase střílení,“ vysvětloval režisér Tomáš Mašín v rozhovoru pro CzechCrunch. „Dostali bychom se do nějakého cyklu a diváka by to třeba unavilo. Nezamlčíme to, popíšeme to přesně podle protokolu, ale neunavíme další střílečkou,“ prohlásil po premiéře scenárista Marek Epstein.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Rozhodnutí naložit s klíčovými okamžiky výrazně opatrnějším a odlišným způsobem je jedním z otazníků nad Bratry. Tím druhým (a pro diváka, který sleduje primárně akční thriller, vlastně větším) je pak otravná sázka na klišé. Například když Tatiana Dyková coby pohublá a utrápená matka Mašínová zajde za otylým ouřadou, který odpůrkyni komunistů varuje, že má přece kluky na škole, tak ať si dává pozor. Anebo když kluci mamince na špinavý statek donesou klavír, poslední vzpomínku z vyvlastněného bytu. Dívej, diváku, uzři ten kontrast na všech úrovních! Krásná hudba, naleštěný klavír, do toho špína morální i skutečná.

Víte, co je říkáno, ale sami přemýšlíte, proč tak okatě a prvoplánově. Vždyť to připomíná spíš Zdivočelou zemi z devadesátek, ne film usilující o soupeření o Oscary. Ambice na zlatou sošku mimochodem sám režisér nemá, vyzdvihuje spíš žánrové aspekty filmu. A skutečně, těžko si představit, že by mezi oceňovanými snímky měli Bratři na Oscarech zabodovat. To ale neznamená, že by jinak nebyli solidní podívaná.

Výše zmíněných okamžiků totiž naštěstí s přibývající stopáží ubývá. Víc prostoru dostává místy až strhující akce a rozjede se napínavý thriller. Skutečný útěk Mašínů a Milana Paumera byl občas neuvěřitelný, jejich skupinu naháněly tisíce vojáků, došlo k několika přestřelkám a snímek s tím dobře nakládá. Že se Bratrům daří budovat napětí, ačkoliv většina diváků (snad!) ví, jak to celé dopadne, sice není nutně známka oscarového potenciálu, ale přinejmenším v tomto ohledu řemeslně dobře zvládnutého filmu.

Kdo nechce do složitého tématu rýpat příliš hluboko a jde sledovat český akční film, neměl by být zklamán. Bratři tím vlastně připomínají nedávný Bod obnovy. Také jsou dostatečně dobrým, ale nikterak vyčuhujícím a místy chybujícím příspěvkem do svého žánru. Ale to současně znamená, že pro domácího diváka jsou tak trochu i úkazem a vyslouží si pár pomyslných procent hodnocení navrch.

Protože povětšinou kompetentní akční thriller (anebo sci-fi detektivka v případě Bodu obnovy, která ale své disciplíny možná zvládla o něco málo líp) se v českých kinech prostě nevídá. Zfilmování ojedinělého příběhu o ozbrojeném odporu a boji proti nesvobodě, navíc extrémně zkomplikovaném morální ambivalencí činů Josefa a Ctirada Mašínových, by ale mohlo být o něco komplikovanější.

Vycházející hvězda pop rapu. Mladý Sofian Medjmedj je tím, koho česká hudba potřebuje

Talentovaný český zpěvák s alžírskými kořeny vydal nový projekt, který může změnit pořádky v rostoucím žánru českého pop rapu.

Filip HouskaFilip Houska

sofian-medjmedj_1-4Story

Foto: Mojmír Ševčík

Český zpěvák Sofian Medjmedj

0Zobrazit komentáře

Nejprve byl členem pražského hudebního souboru, kde hrál na housle. Mezitím se našel v tancování, kdy mu učarovaly pouliční taneční styly. Během toho poznal moderní hudbu a rozhodl se začít zpívat. Pak přišel koncert Justina Biebera – a rok nato výjimečná příležitost nahrát hit s Benem Cristovaem. Dnes už má vydanou druhou sólovou desku a ambice stát se novou hvězdou českého popu. Sofian Medjmedj ani přes rostoucí slávu ale neusíná na vavřínech.

Zastává přesně tu pozici, která je dnes v hudbě trendy. Je to mladý, charismatický kluk se zajímavým hlasem, který ve svých skladbách míchá pop, rap a R&B. Místy v nich jde slyšet i africkou energii – a ostatně jak sám zpěvák přiznává, je jí v hloubi ovlivněn. Jeho otec totiž pochází z Alžírska, maminku má ale Češku. I proto ono cizokrajné příjmení, vyslovující se jako mežmež.

Na atraktivitě přidává dvaadvacetiletému umělci i to, že je stále vycházející hvězdou, ačkoliv už má na Spotify téměř 400 tisíc měsíčně aktivních posluchačů, což je měřítko, které je dnes čím dál relevantnější. „Já se na to ale snažím nemyslet. Soustředím se hlavně na práci. Dnes je všechno pomíjivé a rychlé, proto je důležité se nevychvalovat, ale makat,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Začátky s Benem

Sofianu bylo šest let, když se poprvé setkal s hudbou. „Přivedl mě k ní můj děda. Nejprve jsem začal hrát na housle, ale vždy jsem si přál být spíš rockerem,“ vzpomíná na své začátky. „Chtěl jsem hrát na elektrickou kytaru nebo bicí, miloval jsem totiž Linkin Park – a na záznamech z jejich živých vystoupení jsem mohl strávit celé hodiny. Od té doby jsem věděl, že chci jednou lítat po pódiích,“ dodává.

sofian-medjmedj_1-1

Foto: Mojmír Ševčík

Sofian Medjmedj

U houslí ale Sofian vydržel dlouho, hrál mimo jiné také v pražském souboru, kde piloval schopnosti deset let. Ve dvanácti se nicméně tradiční hudbě začal trochu vzdalovat a čím dál více úsilí věnoval tancování. Street dance, hip hop. Rychle tak poznal krásy takzvané pouliční hudby, které dominuje především rap, ale i jiné rytmické žánry jako R&B nebo pop. Proč tedy nezačít i zpívat, řekl si. Nebylo to ale hned.

Ve vývoji jeho kariéry, během které vydal dvě studiové sólové desky včetně nejnovější s názvem Project | 23, zahrál dost možná největší roli koncert Justina Biebera. Bylo mu patnáct, když jeden z nejslavnějších zpěváků tehdejší doby přijel poprvé do Prahy, aby tam před vyprodanou O2 arenou odehrál další ze svých vystoupení. To Sofianu změnilo život. Na druhý den už měl jasno, jak se chce dále vyvíjet.

Od dědečka si nechal nadělit kytaru a své covery známých písniček začal dávat na YouTube. S úspěchem se hned nesetkal, jeho videa dosahovala sotva stovek zhlédnutí, nikdy se ale nevzdal. Začal psát texty, v češtině i angličtině, a snažil se ladit každičký detail v tom, aby se jednoho dne mohl stát zpěvákem. A pak to přišlo… Příležitost, která se neodmítá. Obzvlášť v momentě, kdy chcete opravdu prorazit.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Určitě to pomohlo, to je jasné,“ vzpomíná Sofian na to, když v roce 2017 vyhrál hudební výzvu od Vodafone a vysloužil si možnost nahrát písničku se známým českým zpěvákem Benem Cristovaem – a tak vznikla skladba TV Shows, kterou spolu nahráli ve studiu Abbey Road v Londýně. „Benovi vděčím za dost, je pro mě inspirací v tom, jak vše zvládat a jaký mít přístup. Je to takový můj guru – když něco potřebuji, poradí mi,“ doplňuje.

Oddechovka TV Shows, která má dnes na YouTube přes 6,6 milionu zhlédnutí, splnila účel. Sofian se díky ní dostal do širšího povědomí a měl lepší zázemí pokračovat v tom, co ho naplňuje. „Asi se zase opakuji, ale samozřejmě jsem musel dost pracovat, abych tu příležitost vůbec dostal,“ zmiňuje. O zhruba rok později vydal svůj vůbec první sólový singl Čekám na zázrak, který se také setkal s úspěchem. Chyběl mu ale ucelený projekt.

Šíření lásky

V roce 2021 poslal Sofian ven první studiovou desku s označením 19 (podle věku, v němž ji natočil), která vynikla osobními příběhy a jakýmsi uzavřením jedné kapitoly od šesté třídy na základce k maturitě. Především ji ale psal během pandemie koronaviru, která nejednoho umělce zavřela doma. Sofian toho – stejně jako jiní – ale využil právě pro tvorbu textů.

„Začal jsem si uvědomovat, že přes svou hudbu chci lidem předávat hlavně lásku. Tak mě to odmala učila moje maminka. Chtěl jsem dávat více najevo své pocity. A obzvlášť v této rychlé době, kdy si je každý schovává sám v sobě,“ popisuje Sofian pro CzechCrunch své hudební poslání. Své mentální nastavení začal dávat najevo i na koncertech, které se napříč Českem začaly rozjíždět.

S tím, jak se hudební éter plnil jeho skladbami, přicházel i růst na sociálních sítích, které jsou dnes pro úspěch interpretů klíčové. Na Instagramu se blíží 60 tisícům sledujících. Do toho začal rezonovat také napříč tuzemskou hudební scénou, tím pádem začaly vznikat i nové spolupráce, a to jak s Benem Cristovaem, tak třeba s Adamem Mišíkem nebo Steinem27, s nímž loni natočil lyricky i vizuálně poutavé Prázdno.

„Kolikrát se pozastavím nad tím, že už nejde jen o malá čísla, že oproti úplným začátkům tohle bylo to, kam jsem se chtěl dostat. Snažím se na to ale nemyslet. Na druhou stranu se ale snažím vnímat vše, co se kolem mě děje – a hrozně si cením toho, jak to stoupá,“ reaguje Sofian na to, že se stává čím dál známějším. A silně to nyní podporuje novou, v pořadí druhou studiovou deskou, okolo které připravil i turné.

Pozitivně laděná deska

To, co mělo původně vzniknout jako EP o pár silných singlech, nakonec přerostlo do plnohodnotné desky, kterou Sofian nazval Project | 23. A oproti debutovému sólovému projektu se liší v několika ohledech, i proto má ambice trochu zamíchat českou hudební scénou. „Proces tvorby EP nás tak bavil, že ze čtyř tracků jich nakonec vzniklo dvanáct,“ říká autor.

Na desce je o poznání více slyšet rap v tvrdších, špinavějších a pouličnějších věcech. Ostatně třeba písnička OMG, na které hostuje rapper Blako, je toho zářným příkladem. Album ale zároveň obsahuje i uvolněnější skladby, které hodně stavějí na melodiích a Sofianově zpěvu. Například Mary Jane s Adamem Mišíkem. „Vznikalo to přirozeně, vlastním směrem, na nic jsem netlačil,“ doplňuje.

Posbíral jsem své nejlepší kusy a spojil s novými písničkami.

Právě i výběr hostů je s ohledem na minulou desku poměrně pestrý. Na albu 19 měl Sofian pouze jeden featuring s Reginaldem, na novince jsou naopak jak zmínění Blako a Adam Mišík, tak Ewa Farna, Ben Cristovao, rapper Hasan a Mirai. „Chtěl jsem přizvat co nejvíce hostů, se kterými se znám a kteří desce svým talentem dodají ještě větší kouzlo,“ uvádí Sofian.

Na projektu pracoval zhruba tři až čtyři měsíce a často také sahal do šuplíku – některé tracky jsou i pět let staré, tudíž vlastně ze začátků jeho hudební kariéry. „Chtěl jsem, aby album bylo rozmanité. Zároveň něčím překvapit. Ukázat také trošku lidem, že nesoudím umělce podle žánrů, že je něco cringe, něco trash. Snažím se naopak scénu spojit dohromady.“

S novou deskou teď objíždí pár zastávek v Česku, přičemž vrcholem budou dva koncerty v pražském klubu Roxy, které jsou naplánované na 22. a 27. listopadu.