V českých kinech právě měli premiéru Bratři, snímek o Ctiradu a Josefovi Mašínových a jejich boji s komunistickým režimem. Film režiséra Tomáše Mašína (shoda jmen není náhodná, ale rodinné napojení je až zanedbatelně vzdálené) o kontroverzní kapitole komunistické historie Československa pootevře citlivá témata, ale pak raději vsadí na žánr akčního thrilleru.

Tvůrci Bratrů říkají, že chtěli udělat vyvážený film, který by nebyl jednostrannou oslavou Mašínových a jejich ozbrojeného odporu, završeného dramatickým útěkem na Západ. Stinné stránky jejich příběhu film skutečně nezamlčuje, ale moc místa pro nejednoznačnost nenechává. Bratři nejsou chvalozpěvem, avšak nejspornější činy záškodnické skupiny kdovíjak nekonfrontují. A zcela pochopitelně se těžko bude někdo stavět na stranu druhou, kterou zastupuje nejodpornější a brutální komunistický režim padesátých let.

Samotní bratři v podání Jana Nedbala a Oskara Hese v sobě mají mladickou nerozvážnost, snad i něco ze svého otce, jenž bojoval proti nacistům, ale také až zločinnou divokost. Když jejich rodinu zasáhnou komunistické represe, nepřipadá v úvahu přijetí osudu nebo pasivnější odpor. Snadno tak sklouznou k činům, při nichž se boj proti zvůli dostane na – nebo za – hranici morálky. To Bratři zpočátku ukazují, ale paradoxně u dvou historicky nejsilnějších momentů najednou zvolí úplně jiný rychlostní stupeň.

O vyhrocené okamžiky (nejen vůči protivníkům, ale i mezi bratry) či přímo vyobrazené a surové násilí není ve filmu nouze. Jakmile má ale dojít na podříznutí spoutaného policisty, Mašín už jen myje nůž. Když se řeší zastřelení úředníka ve voze se mzdami, Mašíny opět není vidět, slyšíme jen výpověď svědkyně. Přitom právě to jsou okamžiky, které se v těchto dnech, před udělováním státních vyznamenání – jež by podle některých měli dostat vedle své sestry i bratři Mašínové –, budou mezi lidmi propírat nejvíce.

„Aby to mělo drama pro diváka, museli jsme udělat některé věci jinak. Když přichází tento útok, použijeme místo toho zkratku, který by mohla být výtvarně zajímavá, aby to nebylo zase auto, zase přepadení, zase střílení,“ vysvětloval režisér Tomáš Mašín v rozhovoru pro CzechCrunch. „Dostali bychom se do nějakého cyklu a diváka by to třeba unavilo. Nezamlčíme to, popíšeme to přesně podle protokolu, ale neunavíme další střílečkou,“ prohlásil po premiéře scenárista Marek Epstein.

Rozhodnutí naložit s klíčovými okamžiky výrazně opatrnějším a odlišným způsobem je jedním z otazníků nad Bratry. Tím druhým (a pro diváka, který sleduje primárně akční thriller, vlastně větším) je pak otravná sázka na klišé. Například když Tatiana Dyková coby pohublá a utrápená matka Mašínová zajde za otylým ouřadou, který odpůrkyni komunistů varuje, že má přece kluky na škole, tak ať si dává pozor. Anebo když kluci mamince na špinavý statek donesou klavír, poslední vzpomínku z vyvlastněného bytu. Dívej, diváku, uzři ten kontrast na všech úrovních! Krásná hudba, naleštěný klavír, do toho špína morální i skutečná.

Víte, co je říkáno, ale sami přemýšlíte, proč tak okatě a prvoplánově. Vždyť to připomíná spíš Zdivočelou zemi z devadesátek, ne film usilující o soupeření o Oscary. Ambice na zlatou sošku mimochodem sám režisér nemá, vyzdvihuje spíš žánrové aspekty filmu. A skutečně, těžko si představit, že by mezi oceňovanými snímky měli Bratři na Oscarech zabodovat. To ale neznamená, že by jinak nebyli solidní podívaná.

Výše zmíněných okamžiků totiž naštěstí s přibývající stopáží ubývá. Víc prostoru dostává místy až strhující akce a rozjede se napínavý thriller. Skutečný útěk Mašínů a Milana Paumera byl občas neuvěřitelný, jejich skupinu naháněly tisíce vojáků, došlo k několika přestřelkám a snímek s tím dobře nakládá. Že se Bratrům daří budovat napětí, ačkoliv většina diváků (snad!) ví, jak to celé dopadne, sice není nutně známka oscarového potenciálu, ale přinejmenším v tomto ohledu řemeslně dobře zvládnutého filmu.

Kdo nechce do složitého tématu rýpat příliš hluboko a jde sledovat český akční film, neměl by být zklamán. Bratři tím vlastně připomínají nedávný Bod obnovy. Také jsou dostatečně dobrým, ale nikterak vyčuhujícím a místy chybujícím příspěvkem do svého žánru. Ale to současně znamená, že pro domácího diváka jsou tak trochu i úkazem a vyslouží si pár pomyslných procent hodnocení navrch.

Protože povětšinou kompetentní akční thriller (anebo sci-fi detektivka v případě Bodu obnovy, která ale své disciplíny možná zvládla o něco málo líp) se v českých kinech prostě nevídá. Zfilmování ojedinělého příběhu o ozbrojeném odporu a boji proti nesvobodě, navíc extrémně zkomplikovaném morální ambivalencí činů Josefa a Ctirada Mašínových, by ale mohlo být o něco komplikovanější.