Je to film, o kterém se mluví už nějakou dobu, jako první totiž letos nabral patřičný vítr do plachet a po hubených měsících nalákal lidi do kin. A to tolik, že se V hlavě 2 hravě stalo zatím nejvýdělečnějším snímkem roku, který strčil do kapsy i takové fláky jako druhou Dunu nebo Furiosu a na miliardu dolarů v tržbách si sáhl po rekordních 19 dnech. Teď na něj můžeme zajít i v Česku, na co se ale můžeme těšit? Přece na upgradovanou jedničku!

V té jsme se seznámili s dívkou Riley a pěti emocemi, které se ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí snažily vést každodenními úkony. Hlavním kápem byla nezdolná Radost, která svou urputností všechno trochu zamotala, nakonec ale pocity mezi sebou našly rovnováhu přesně tak, jak by to mělo být u každého duševně zdravého jedince.

Ve dvojce se potkáme s Riley, které je už třináct, v hlavě to má srovnané a ví, jaká je, život ji ale postaví před další zkoušky a do toho se u ní projeví něco, čemu se říká puberta – a Radost, Strach, Vztek, Nechuť a Smutek konečně zjistí, co ohlašuje signalizační světlo, které se objevilo na jejich ovládacím panelu na konci prvního dílu. V hlavě mladé slečny to znamená příchod nových emocí: Studu, Annui (Znuděnosti), Závisti a hlavně Úzkosti.

Právě ta se s bezelstnou Radostí nepohodne a v Rileyině mysli tak znova vznikne zmatek, se kterým se musí emoce vypořádat a během dalšího putování jejími nejrůznějšími zákoutími zjistit, jak nastolit rovnováhu v další, o něco komplikovanější životní fázi. A nezkazit u toho Riley její hokejovou kariéru.

Pokud si pamatujete jedničku, víte, že byla o velké cestě dívčinou hlavou, během níž Radost a Smutek zjistily, co vlastně dělá Riley Riley, a na poslední chvíli dokázaly zařídit, aby nebohá dívka ve víru neřízených emocí neudělala velkou hloupost. Bylo to veselé a hravé, prošpikované spoustou vtipných ztvárnění toho, jak naše vnitřní já fungují, a doplněné o prostřihy do „reálného“ světa, kde bylo vidět důsledky jednotlivých činů snaživých emocí. Sdělení, že nic není černobílé, bylo jasné. Dvojka na to jde úplně stejně, jen k základním emocím přidává ty o něco komplikovanější, dějovou linku ale kopíruje téměř do puntíku.

Nuda to není proto, že stejně jako Riley se vyvíjí i jednotlivé emoce a to, čím si teď procházejí, a tak je dobrodružství sofistikovanější než to první. Odboček do vtipy narvaných a v prvním díle často velmi dětinských koutů mysli je minimum a víc sledujeme to, co se s Riley děje v opravdovém světě. Radost je pořád stejně živelná, už i jí ale dochází, že život dospěláka je mnohovrstevnatější, a není tak hrr.

A právě v tom, vedle využívání osvědčeného konceptu, tkví kouzlo druhého V hlavě. Zatímco u jiných filmů klasické opakovačky někdy zbytečně bijí do očí a třeba i nudí, k emoční jízdě se jednoduše hodí. Ostatně, v kruzích se občas pohybujeme všichni. Zápletka V hlavě 2 je tedy na jednu stranu stejná, ale zároveň jiná, pořád bláznivá, ale taky přemýšlivější. A v tom, co chce nejnovější animák od Pixaru říct, je velice chytrý a nenásilný.

Jasně, poučení o emoční vyrovnanosti není nic světoborného, pro dětské diváky (patřičně staré) ale může posloužit jako dobrý vzor toho, jak k sobě přistupovat a o svých pocitech uvažovat – a to bez nadsázky, zvlášť v kontextu nových emocí, které se tady dostávají na scénu. Zejména díky na první pohled potřeštěné Úzkosti je pokračování o dost zajímavější než čistě rozjuchaná jednička.

Při návštěvě kina to taky jistě potěší dospělácký doprovod natěšených dětí. Na to, zda je přesně tohle důvodem, proč V hlavě 2 jede svou spanilou jízdu, je ale třeba koupit si lístek a udělat si vlastní názor.