Zimu můžete buďto milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím. Pokud se hlásíte k prvnímu táboru, pak byste se měli vypravit na sever. Nemyslíme tím do Ústí nad Labem, kde vám bude běhat mráz po zádech z úplně jiných důvodů, ale skutečný sever, zemi Vikingů, kde si malé děti pochutnávají na rybích jikrách, do práce se jezdí po ledu a nikomu tu nedělá problém jíst roztomilé soby, kteří tahají saně americkému Ježíškovi. Vydejte se s námi na průzkum regionu města Luleå ve švédském Laponsku, kam jsme přijeli na pozvání Toyoty.

Pokud si město Luleå vyhledáte na Googlu, špendlík se vám zapíchne v severozápadní části Botnického zálivu, která nepůsobí příliš živým dojmem. Ostatně tento pocit máte i v momentě, kdy přistáváte na ledem sevřeném letišti, které svou velikostí připomíná spíše autobusové nádraží. Je tu jen pár hangárů, několik traktorů a jeden terminál, který by byl malý i Tomu Hanksovi.

Bylo naší chybou, že jsme do zamrzlých ulic města dorazili v nedělní podvečer. Nikde nebyla ani noha a pokud bychom se nacházeli o pár tisíc kilometrů jižněji, jistě by se tu převaloval i chomáč pouštní trávy. Nenechte se ovšem zmást, tohle město má téměř 50 tisíc obyvatel, právě tady proběhl první hovor v síti GMS a Facebook si právě zde zřídil své první datové centrum mimo USA. Kromě ocelářského města je proto Luleå označována za město technologií.

Jelikož jsme celý den nejedli, zapluli jsme do jedné z mála restaurací, která měla otevřeno. Café Metropol neznělo příliš gastronomicky a také interiér působil, jako byste se právě ocitli v obýváku vaší prababičky (podobně to tam i vonělo). Nicméně hlad a únava byly silnější, a proto jsme usedli a otevřeli jídelní lístek.

Nabídka byla lehce monotónní, přesto zajímavá. Převládaly ryby, hovězí a zvěřina. Ceny také nebyly špatné. Vlastně téměř totožné jako u nás. Hlavní jídlo mezi 180 až 230 korunami a velké pivo za 85. Háček byl ovšem v tom, že se jednalo o koruny švédské, a tak bylo vše nutné dvojnásobit, což zejména u piva bolelo. Švédové však moc dobře vědí, proč v zemi, kde slunce v zimě svítí jen pár hodin denně, mají tak vysokou spotřební daň na alkohol.

Když nemohou pít, pěstují zde alespoň víru v Boha a poslouchají metal, což se nutně nevylučuje. Bradku a dlouhé vlasy tu má kdekdo a kostely jsou na každém rohu. Některé se nesou v oné pompéznosti, na kterou jsme zvyklí i u nás, narazit ovšem lze i na zcela normální dům, ve kterém se v přízemí nacházejí výlohy obchodu, v prostředním patře je modlitebna a nad ní se konají kurzy jógy.

S nízkými dávkami denního světla se pojí také jeden zajímavý zvyk Švédů, a to nechávat okna do interiéru zcela odhalená. Žaluzie ani závěsy tu zkrátka nevedou, protože každý kousek světla, který dovnitř přes den dopadne, má svou cenu. Bez problému tak můžete všem vidět až do kuchyně.

Tento zvyk vychází dokonce ze stále platného, byť již nevymáhaného, zákona, který v 17. století zahalování oken přímo zakazoval. Bylo totiž potřeba vidět, zda obyvatelé žijí v souladu se svými příjmy nebo zde nekují pikle proti královské rodině. V oknech je navíc zvykem nechávat rozsvícenou lampičku, dříve svíčku, což opět souvisí s brzkou tmou. Svíčka měla rybářům a lovcům pomoci s lepší orientací při návratu domů po zasněžených či ledových pláních.

Putování po ledu

Pro rychlejší pohyb po ledu zde dodnes využívají speciálních saní s ostřím, které jsou volně k půjčení i v zamrzlém ústí řeky Lule, která městem protéká. Pokud je vrstva ledu dostatečně silná, traktory zde prohrnou ledové koridory, na kterých si lze zajezdit na bruslích či těchto saních, což je zábava, ze které mě dodnes bolí naražený loket.

Tyto ledové koridory však nejsou využívány jen k romantickým procházkám či sportovním aktivitám. Na některých úsecích v zimě doplňují místní dopravní infrastrukturu a stávají se tak zcela novými úseky silnic. Pravidel zde platí jen pár. Nesmí se předjíždět, zastavovat a maximální povolená rychlost je jen 30 km/h. Jaké je to prohánět se po zamrzlém zálivu a mít pod sebou jen půlmetrovou vrstvu ledu, jsme si vyzkoušeli při testování novinky od Toyoty v podobě jako břitva ostré verze SUV modelu RAV4.

Cestovat z města do okolní přírody se ovšem dá i jinými způsoby. I my jsme vyzkoušeli styl vyloženě severský, a to sněžné saně tažené psím spřežením. Ještě předtím, než jsme saně vůbec viděli, jsme již slyšeli natěšené poštěkávání psů, kteří na nás čekali. Jaké překvapení bylo, když na nás jejich masherka promluvila plynulou češtinou. Katka sem na sever jezdí pravidelně každou zimu z Brna již několik let, aby se na nedaleké psí farmě starala o chlupáče a mimo jiné i vozila turisty na saních. Cena služby zde začíná na přibližně třech tisících českých korunách a zvedá se v závislosti na počtu tažených lidí a délce vyjížďky.

Kdo by čekal, že saně táhne smečka huňatých huskyů, je na omylu. Naše saně táhlo deset štíhlých hafanů, kteří vzorně reagovali na každý povel své masherky. Ta nám prozradila, že pro psy je tažení radost, na kterou se vždy těší. Spřežení musí být vyrovnané, aby v něm měli zastoupení mladí a silní jedinci, ale i ti, kteří sice nemají tolik sil, ale zato více zkušeností.

Jízda se psy totiž není o rychlosti, ale jsou trénováni především pro vytrvalost. Dříve nebylo cílem lámat rychlostní rekordy a zůstat stát s vyčerpanými psy na půli cesty, ale s nákladem do cíle především dojet. To nám potvrdila i masherka Katka, jejímž životním snem je koupit si v oblasti chatu. Takový sen se tu přitom podle ní dá splnit přibližně za milion a půl českých korun.

Větších či menších domů a chatek je po okolí Luley rozeseto nespočet. Lidé si je staví nejčastěji na pobřeží a často také na ostrovech a ostrůvcích, kterých je v zálivu poblíž města rozeseto více jak 1500. Jednotlivé vesnice od sebe často dělí husté lesní porosty a často i mnohakilometrové vzdálenosti.

Na nutnost neustále překonávat dlouhé kilometry tu jsou však zvyklí. A to i z historického hlediska, jak dosvědčuje fenomén tzv. kostelních vesnic. Představte si sebe sama před 300 lety v neděli, jak se celé dopoledne potácíte sněhem a mrazem, abyste stihli polední mši a ihned po ní se opět vydáváte se zapadajícím sluncem v zádech zpět domů. Ideální způsob, jak zapadnout v nejbližší strži, umrznout a stát se chutnou večeří.

Z toho důvodu začaly u některých kostelů, jakým je i ten postavený v 15. století v obci Gammelstad, být budovány příbytky pro nocležníky. V místě, které bylo dříve hlavním centrem Luley, dodnes stojí více než 400 malých dřevěných domků natřených tmavě červenou barvou, která je pro místní domy v celém okolí spolu s bílou a žlutou barvou charakteristická.

Nejseverštější zážitek

Putování do kostela by samozřejmě v dobách minulých vypadalo jinak, pokud by již byl objeven sněžný skútr, jehož schopnosti jsme si též vyzkoušeli během naší cesty do typického severského srubu. Pokud se i vy rozhodnete ve Skandinávii vyzkoušet jízdu na sněžném skútru, dopředu počítejte s tím, že vám nejspíše dají stroj s regulovaným výkonem, což může trochu ubrat na zážitku, začátečník bude ale i tak nadšený.

Pomalejší jízda však byla v našem případě nutná i kvůli nevyzpytatelnosti trasy opět vedoucí po zamrzlém zálivu. Jak nám náš průvodce vysvětlil, stačilo najet do špatných míst a led by nás pohltil a již nikdy nevydal zpět. Jeho vyprávění bylo samozřejmě trochu přitažené za vlasy, aby nemusel ve tmě nahánět neukázněné stádo turistů, stačilo ale k tomu, aby nikoho ani nenapadlo z vyjetých stop vyjet ven.

Zcela bez úhony se nám podařilo dorazit do cílového stanoviště, kterým byl působivý resort s velkým srubem a několika menšími chatkami ležícími přímo na pobřeží. Spíš než horká brusinková šťáva s vodkou podávaná na uvítanou, nás v ten moment zajímala sauna, do které jsme zapluli rychleji než bys řekl Ikea. Saunování v teplotě pohybující se okolo -10 stupňů Celsia má přeci jen trochu jiné grády, než na co jsme zvyklí u nás.

Následovala večeře, při které jsme si opět trochu rozšířili obzory týkající se místní gastronomie. Mezi chody se totiž objevil i steak ze soba, onoho roztomilého zvířátka, s jehož pomocí Santa Claus každý rok naděluje dárky dětem. Kdo by však na tuto skutečnost pomyslel s hladovým žaludkem? Sob chutná skutečně dobře, chuťový profil se pohyboval mezi hovězím a zvěřinou a jemný chřest coby příloha dodal tu správnou jemnost. Nášupu tedy nešlo odolat.

Nikdo však netušil, že po tak nabitém dni na nás ten vůbec nejseverštější zážitek teprve čeká. Předpovědi týkající se možného výskytu polární záře v místě, kde jsme byli ubytováni, byly špatné. Proto jsme v její spatření ani nedoufali. Přesto se nám pohled na auroru borealis naskytl. Začalo to nenápadně, těžko rozpoznatelnou šmouhou na nebi, ve které čočky našich fotoaparátů v mobilních telefonech viděly daleko impozantnější divadlo.

Po zhruba 15 minutách však začala záře nabírat na barevné intenzitě a rozsahu a brzy se mihotala téměř nad celým obzorem. Chvilku mizela, pak se zase objevila a nepřestávala nás udivovat. Jednalo se zkrátka o dokonalé završení našeho švédského dobrodružství, ve kterém nechyběla ani zkušenost s jikrovou pomazánkou kalles, kterou si ve Švédsku dopřávají děti namazanou na chleba. Potomci hrdinných Vikingů se v nich zkrátka nezapřou, protože já u její konzumace téměř plakal. A nebyly to slzy štěstí.

V očích mnoha je Švédsko ideální destinací především pro zapálené rybáře. Ve skutečnosti si zde přijde na své každý, kdo miluje přírodu, ať už je venku 10 stupňů pod bodem mrazu, nebo příjemné letní teploty. Je to země, která ve vás zanechá hluboký dojem a bude vás to sem táhnout zas a znovu. Nic na tom nezmění ani příšerná dětská pomazánka.