Jiný stát si nevyberete, říká v rozhovoru pro CzechCrunch ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš. Mluví o tom proto, že chce dosáhnout, aby stát občana nezatěžoval byrokratickými formalitami. S tím má pomoci digitalizace. Časem to s ní má vypadat podobně jako třeba ve Finsku, kde na stavebních úřadech nemají ani jeden papír. Bartoš se ale chystá i na rozšíření služeb v portálu občana, který chce dostat do mobilu, a zavést i portál podnikatele.

Aktuálně však ministr pro místní rozvoj a vicepremiér pro digitalizaci řeší stavební zákon. Novela, kterou přichystala předchozí vláda, je v platnosti. Bartoš má přitom zcela opačný cíl, než jaký udává zákon, který počítá se vznikem jednoho velkého centrálního stavebního úřadu. Bartoš chce zachovat ty malé. Pak se chce pirátský ministr pustit i do reformy územního plánování. Po té volají některá města, podle Bartoše by právě tahle změna měla urychlit stavění v Česku.

Stavební zákon se chystal skoro celé čtyři roky. Proč ho nyní předělávat?
Neřekl bych, že se chystal, spíš ho napsali advokáti, potažmo Hospodářská komora paní ministryni Dostálové, což způsobilo, že byl výrazně nachýlený ve prospěch těch, kdo staví. Tedy velkých firem. Vlastně zapadl do idey, že když máme problém, který ani není dostatečně popsaný, stačí ho zkoncentrovat do jednoho velkého úřadu a tím se to vyřeší. To je ale přece nesmysl.

Už v opozici jsme na to upozorňovali a předložili jsme vlastní návrh, který namísto koncentrace do jednoho superúřadu řešil problém digitalizací. Jenže neuspěl. Proto jsme teď tam, kde jsme. Chceme zachovat koncepci jednoho úřadu, jednoho razítka a jednoho stavebního řízení, jinak ale nakládáme se stavebními úřady.

Máte v plánu nějaké rušit?
Původní idea byla, aby fungovaly jen v obcích s rozšířenou působností, kde jsou všechny dotčené orgány, a pracovalo se s detašovanými pracovišti v obcích. Teď pracujeme s druhým návrhem, který klasické stavební úřady ponechává i jinde, za předpokladu, že jsou splněna určitá kritéria. To je dostupnost do pětatřiceti kilometrů. A pak jsou to další podmínky podle toho, kolik dělá úřad úkonů, kolik je tam zaměstnaných lidí, jaké pokrývá množství obyvatel. Splněná musí být aspoň jedna. A když nesplňuje ani jednu, ale je tam to kritérium pětatřiceti kilometrů, pak úřad zůstává. V osmdesáti procentech se nic nezmění, jen jim přidáme digitalizaci.

Kolik stavebních úřadů tedy bude?
Ve finále by jich mělo být téměř čtyři sta. Je potřeba si uvědomit, že příchozí digitalizace vyžaduje metodologické a technické vybavení. Nepředpokládáme, že si doma každý vyrobí 3D model domu, takže to zároveň musí fungovat tak, že člověk přijde na úřad s klasickou dokumentací a teprve tam ji detailně zpracují, nahrají grafické vstupy a podobně. To znamená, že se bude muset vylepšit fungování stavebních úřadů a zvýšit kompetence zaměstnanců úřadů.

Kdy tedy čekáte, že se zákon, který připravujete, dostane do sněmovny?
Zákon už jsme poslali do mezirezortního připomínkového řízení, předpokládám, že budou dodrženy standardní termíny. Souběžně vzniká hodnocení dopadů, ministerstvo životního prostředí připravilo zákon o jednotném environmentálním stanovisku.

Původní zákon měl platit od roku 2023, není přerušený a nový není. Jak to tedy chcete udělat?
Naše ambice je dostat do sněmovny zákon nový a prostě ho tou sněmovnou prohnat. Máme sto osm hlasů, i když to někdy znamená tři dny jednání. A máme podle mě také stejnou ambici, tedy aby se stavělo rychleji. Problém ale samozřejmě není jen ve stavebním řízení, vzniká jinde, a to ve fázi územního plánování a absencí regulačních plánů. Když se podíváte do zemí v Evropě, kde se rychle staví, najdete u nich úplně jiné zákony a jiné předpisy.

Mají právě regulační plány, které upřesňují specifika jednotlivých území. Předem je dáno, jaké má území funkci, a nemusí pak o tom vést dlouhé debaty. To je ta cesta. Na to ale teď bohužel nemáme čas, protože musíme zabránit vzniku toho velkého úřadu, který by Česko vyšel na deset miliard. Paralelně ale už řešíme i tu další část.

O potřebné revoluci v územním plánování mluví například Praha. Cílem je tedy jedna rychlá novela a pak druhá, důkladnější, která by vyřešila to zásadnější?
Ano. Ve druhé polovině roku se chceme podívat právě na to územní plánování, kde je kámen úrazu. K tomu už by měla pomoci digitalizace, kterou řešíme.

Jednotné řízení tedy ovlivní povolování, hlavní zkrácení času ale přijde až s další změnou?
Dívali jsme se na důvody, proč má Česko tak špatnou příčku v žebříčku, který hodnotí povolování ve světě. A bylo to modelování na příkladu přípravy komplexní stavby. Nejčastěji se ale staví školky, rodinné či bytové domy, které až tak komplexní nejsou. Problém s povolováním je tedy spíš u větších, například infrastrukturních staveb, které bude řešit speciální úřad.

Praha v minulosti řešila také problematiku vlastních stavebních předpisů, nový zákon dal toto speciální zmocnění také Brnu a Ostravě, chtěla by je ale i jiná města. Co vy na to?
Města popsala své problémy v takzvaných městských artikulích a ve velké části jsme jim vyhověli.

Co to znamená ve velké části?
Chybí právě ta změna v územním plánování. Města dodala paragrafové znění, které přenáší územní plánování do samostatné působnosti obcí, ale to je změna, kterou nemůžete udělat za měsíc od stolu. Má to konsekvence. Je to stát, kdo garantuje ochranu veřejného zájmu, a pokud bychom řekli, že v případě územního plánování je to obec, je otázka, jak by se řešila situace, kdy by právě obec rozhodla nestandardně. A co se bude dít, kdy pak obec navrhne místo obchvatu vilovou čtvrť?

Předpokládám, že by to obec nemohla udělat, pokud by šlo o stavby státního charakteru, tak to vyřešit nejde?
O tom, jaká by měla být role měst v územním plánování, je potřeba vést diskuzi a my jsme té debatě otevření. Nejde to provést zákonem, který bude platit jen pro čtyři města. A na všechny to udělat nejde. V případě Prahy, Brna a Ostravy to lze specifikovat třeba právě tou existencí vlastních stavebních předpisů, tím je možné je odlišit. Tu změnu ale není možné udělat hned.

Budete to ale řešit později?
Chceme se na to soustředit ve druhé polovině roku.

Jak se tedy ale stavíte k myšlence, že by své vlastní předpisy měla i další města? Zájem má, pokud vím, například Liberec.
Pokud to bude legislativně možné, problém s tím nemám.

Jak by měla ve stavebnictví zafungovat vámi plánovaná digitalizace?
Alfou a omegou je takový systém, kdy úředník i účastník vidí celý proces, digitální plány, ideálně má BIM, tedy trojrozměrný model, kde vidí umístění objektu. A pak mu někde zasvítí červená, a uvidí, kde je co špatně. Například když nebude dodržený zelený pruh mezi domem a chodníkem, jednoduše stavbu posune a stavebníkovi se pak objeví otázka, zda s tím souhlasí.

Severské státy staví rychleji, protože mají dobré zákony, dobré územní plánování a fungují v digitálním systému. Po minulé vládě ale nezůstalo nic připravené, sice údajně nastartovala digitalizaci za 1,6 miliardy korun z evropských a národních peněz, ale na oddělení IT sedí jedna paní, která s konzultačními firmami vypisuje výběrové řízení na čtyři obrovské centrální systémy.

Dobře, ale co z toho všeho by mělo přijít v krátkém horizontu?
Půjde hlavně o elektronické podání. To znamená, že celý projekt bude na sdíleném úložišti, kam mohou všichni nahlédnout. Byli jsme se podívat, jak to funguje v Helsinkách. Nemají tam jediný papír. Záměrně, aby to mohli ukazovat. U stolu s obrovským monitorem sedí člověk, který jakoby napůl vypadl ze seriálu Vikingové, napůl z metalové kapely. Má sluchátka, kde pravděpodobně nějakou takovou metalovou kapelu poslouchá, a říká, že má před sebou velmi, ale velmi náročný den, protože uzavírá 34 stavebních řízení.

Pak si to otevře a všude vidí, kdo se vyjádřil, na co se čeká, co je potřeba posunout. Takže když mu někdo přemisťuje stavbu neustále blízko chodníku, sám systém nastaví pravidlo a příště už to prostě přemístit neumožní. Takže je to vždy správně. Je to transparentní, vidí do toho všichni, v jednom čase, můžete tak snadno vyhodnotit, kde to vázne, což je motivační. Mají digitální mapy a samozřejmě také projektovou dokumentaci ve standardech BIM.

Tam tedy míříme, ale kde budeme nyní?
Chceme standardizaci dokumentace, aby se dala strojově zpracovat. To pak neuvěřitelně zlehčuje práci. BIM tedy ještě nemáme a myslím, že na tento standard ještě nemůžeme tlačit úplně na sílu, takže musí jít o klasickou projektovou dokumentaci, bude ale zdigitalizovaná, to znamená, že budou vidět provedené změny v projektu. Bohužel jsme za jinými zeměmi daleko i v té digitalizaci, takže se běžně stává, že se nejde dostat k některým dokumentům, protože klíče od centrálního skladu má jeden člověk, který je zrovna nemocný. Ve Finsku mají naproti tomu otevřená i daňová přiznání a starosta pak volá nejlepšímu plátci daní, pogratuluje mu a pošle bonboniéru.

Inspirace pro tuto vládu, aspoň co se digitalizace týče, tedy přichází z Finska?
Proč by ne, můžete si tam například koupit plán sousedova domu, když se vám líbí a chcete postavit stejný. Za pár eur si ho stáhnete z úložiště. Ve spoustě věcí jsme pozadu a za jedno volební období se to stihnout nedá, je ale dobré mít vizi. A inspirace ve Finsku je vůbec platná.

V čem ještě?
Třeba ta daňová přiznání. Přijde s otázkou, zda souhlasíte s výpočtem, a buď jednoduše zakliknete, že ano, a je to, nebo něco prostě změníte. Druhá stránka je, že systém všechno archivuje. Ve Finsku se proto lidí zeptali, zda ještě chtějí dostávat papírovou verzi. V osmdesáti procentech, řekli, že ano. Zatímco Dánové řekli, že daňové přiznání je navždy uložené, kdykoli se dá použít, opravit a nikdy se neztratí a že je tedy asi zbytečné posílat ho papírově. No a osmdesát procent lidí zaškrtlo, že papír nechtějí. Důležité tedy je, to lidem vysvětlit.

V minulosti jste už mluvil o tom, že by lidé nemuseli u sebe nosit občanku ani jiné doklady, jak takový systém bude fungovat?
Ambicí je, a je to i priorita evropského předsednictví, dotáhnout elektronické ID, tedy identitu v telefonu, se kterou by lidé mohli vstupovat do obchodního styku, nákupu, legitimovat se. Inspirace je od certifikátu, který v době covidu zafungoval velmi dobře pro cestování. Evropské ID s evropskou peněženkou musí být tak vyštafírované, abyste si za to mohla koupit fabriku.

Na národní úrovni jsme poměrně daleko s technickou implementací a je velmi důležité být u debat, které se dějí na úrovni Evropské unie, protože přibližně víte, jaké budou parametry legislativy a můžete se na to připravovat. Jsem také rád, že ta debata už běží o datech, která vlastní jednotlivec, jsou tedy vlastnictvím člověka, který je propůjčuje úřadu.

Mluvil jste o potřebě udělat audit portálu občana, protože některé služby už tam jsou, jen je někdo nepoužívá. Jak jste s tím na tom?
Ještě v opozici jsme prosadili právo občana na digitální službu. Důležité je nyní naplnit katalog služeb, aby tam bylo všechno to, co má v digitálním světě být, a aby šlo o služby, které jsou využívané. Není tedy problém mít službu povolení ke geologické expedici na Antarktidě, kterou někdo využije jednou za dva roky, systém ale musí být naplněný i dalšími.

Musí být jasné, že digitalizace není PDF, které pošlu datovkou, byť jsem rád, že úřady už nechtějí v datové schránce ověřený podpis na oskenovaném dokumentu. Chceme také dostat portál občana do telefonu. A co je podle mě zásadní, je unifikace služeb, které by měly vypadat pro každé ministerstvo stejně. Ideálně by pak člověk neměl vyplňovat to, co už stát ví.

Pojďme si ještě říct, jaké konkrétní služby by měl portál nabízet.
Všechny. Agendy, které souvisí s daněmi, životními situacemi. Už tam je výměna řidičáku, můžete se podívat, kolik máte bodů. Chci, aby člověku přišlo, že mu končí platnost občanky a že si ji má vyzvednout. Některé městské části už fungují tak, jak by měl celý stát. Na pár kliknutí vyřešíte, že máte auto v opravě a potřebujete parkovat v modré zóně jako rezident s náhradním a nedostanete pokutu. Všechno to musí být v mobilu, protože počítačová gramotnost už přestává spočívat v tom, na co jsme až dosud byli zvyklí, tedy že sedíte u počítače. Všechno se dělá z telefonu.

Podobně by měl fungovat i portál podnikatele?
Ano, spolupráce s byznysem je důležitá. Velká část úkonů přitom firmy zatěžuje, protože musí neustále se státem vstupovat do kontaktu. Dělají daně, hlásí a odhlašují, evidují. A nesou náklady, které by jinak mohly investovat. Základ je tedy stejný. Důležité je vyrovnat nerovnováhu mezi občanem a státem v legálním povědomí, kdy vy, občan či firma, máte termíny, které jsou závazné, a stát má termíny, jaké chce. I stát je musí dodržovat.

V systému by tedy mělo být vidět, jestli stát mešká, a měl by vás upozornit na nějaké základní změny, aby člověk neměl povinnost vysedávat každý večer u ČT24, jestli se něco nezměnilo v daňovém balíčku. Jinými slovy, digitalizace není nástroj k obtěžování občanů, má zvýšit volný čas člověka, aby ho neztrácel byrokratickými formalitami. Protože jiný stát si nevyberete. Když vás štve operátor, přejdete k jinému, když vás štve banka, vyberete jinou, ale nechcete jít do jiného státu, jste tady doma.

Zeptám se ještě na datové schránky. Chcete s nimi pracovat tak, aby byly uživatelsky vstřícnější?
Od ledna budou mít firmy dokonce povinnost datové schránky používat. Problém je například s archivací zpráv, proto potřebujeme mít úložiště, národní cloud, kde budou služby nafukovací. K tomu potřebujete techniku, která ale z pohledu občana není vidět a zároveň není úplně levná, má také vlastní legislativu včetně té evropské. I proto je potřeba ve státní správě nastavit speciální podmínky, protože nejde dělat odbornou digitální práci za platové tarify státu.

Takže jde především o peníze?
Třeba v Anglii berou lidi přímo ze školy, na úřadě získají praxi a za tři roky odejdou do korporátu. Jdou ale dělat do firmy, která pak státu dodává řešení, protože má někoho, kdo má tu unikátní znalost fungování státní správy. Kdyby se nám tento cyklus podařilo nakopnout v Česku, kde jsou platy a podmínky základ, bylo by to skvělé.