Na první pohled se zdá, že Šimon Kozák umí zázraky – dokázal postavit člověka upoutaného na vozík na nohy, zároveň ví, jak zatočit s bolestí, která ne a ne ustoupit. Ve skutečnosti to samozřejmě nejsou zázraky, ale výsledky vědeckého bádání a technologických pokroků, které se na poli medicíny (ale nejen jí) odehrávají. „To, co se děje, je fascinující,“ říká lékař z vinohradské fakultní nemocnice, který má boj s bolestí v DNA, protože i jeho otec je mistrem této disciplíny zvané algeziologie.

Loni na podzim to vzbudilo velkou pozornost. Tým lékařů z vinohradské fakultní nemocnice voperoval dvaapadesátiletému Tomáši Sváškovi do páteře elektrodu, která dokázala stimulovat jeho nervy, takže se jej podařilo postavit na nohy, ačkoliv byl po úraze už řadu let odkázaný na invalidní vozík. Zařízení o velikosti menší než krabička sirek ovládal spínačem v ruce a mohl pak i chodit.

Devětatřicetiletý Šimon Kozák byl hybatelem projektu, přestože sám není neurochirurgem. Svášek byl jeho pacientem, pomáhal mu od bolestí, které jej dlouhodobě trápily. Takzvaná neuromodulace se k jejich odstranění používá od 90. let, technologický pokrok a miniaturizace její uplatnění ale rozšiřují i do dalších disciplín, jako je právě léčba poranění míchy. „Vznikne tu úplně nový obor,“ říká Kozák, který kromě Česka působí i ve Velké Británii.

Ostatně ze Švýcarska, kde se pro svůj projekt Kozák inspiroval, přišla nedávno další zpráva, která vyvolala velkou vlnu zájmu. Tamní vědci implantovali mladému postiženému muži do mozku čip, který dokáže číst jeho myšlenky a bezdrátově je vysílat k zařízení, jež komunikuje s jeho míchou. „Jsme na úplném začátku. To podstatné je, že se ukazuje, že to může fungovat. Že to jde. Že existují cesty, jak lidi s poškozenou míchou vrátit na nohy,“ dodává k tomu Kozák.

Jeho vlastní specializací je ovšem disciplína uvnitř anesteziologie, která se věnuje bolesti a jejímu odstraňování. To je něco, co má v dnešní společnosti, která si nepřipouští nepohodlí, velký potenciál. „Generace, které je dnes třicet, už neakceptuje, že by měla trpět. Můžeme se nad tím pousmát, ale lékaře to nutí posouvat se, je to pro nás výzva,“ říká algeziolog Šimon Kozák v rozhovoru pro CzechCrunch.

To, čeho jsme dnes svědky v medicíně, je fascinující. Váš projekt je toho dokladem, že?
Je to tak. Neuromodulace, které se věnuji, je přitom jen špička ledovce, asi všichni zaznamenali projekty jako Neuralink. Svět technologií a medicíny se čím dál víc propojuje. I s rozvojem umělé inteligence se začínají objevovat možnosti, kterých se možná trochu bojíme, jenže nové technologie dospěly, jsou k dispozici v tak extrémních mikrorozměrech, že už je možné je bezpečně implantovat do lidí.

Před dvaceti lety měly elektrody rozměr tři nebo čtyři centimetry a byly na nich čtyři kontakty, takže čtyři body, které dokázaly aktivovat nějaký nerv. Dnes mají stejné elektrody šedesát kontaktů a najednou máte tisícinásobně větší možnosti komunikace s nervovou tkání. Už to rázem není jen o lékaři a jeho pacientech, ale i o lidech, kteří rozumějí technologiím. Souhlasím, že je fascinující, čeho jsme svědky.

Otázkou ale je, zda se ten skutečný výzkumný pokrok děje i u nás. Ostatně vy jste se pro svůj projekt inspiroval v zahraničí, ne?
Je nutné cestovat a účastnit se konferencí. Všichni víme, jaké je české zdravotnictví a jak vypadá financování vědy, takže jediná šance, jak sem dostat nejnovější postupy, je se inspirovat u těch, kteří jsou napřed a dělají vědu za lepších podmínek než my. Reprodukovali jsme něco, co se předtím s velkou slávou povedlo provést ve Švýcarsku nebo v USA. A ukázalo se, že i v našich podmínkách lze dělat špičkové projekty.

Tahle disciplína je ovšem extrémně těžká. Neuromodulační terapií se od 90. let léčili hlavně určité formy velmi odolné bolesti. Postupně se zjistilo, že to zabírá i na poruchy svěračů, na inkontinenci, na Parkinsonovu chorobu a další typy funkčních onemocnění. Následně se přišlo na to, že by to mohlo pomáhat i lidem s poraněním míchy, protože neuromodulace ovlivňuje funkčnost nervové tkáně. A to je lékařsky extrémně zajímavé.

Podle mě vznikne úplně nový obor, který zahrne neurochirurgii i neurofyziologii a bude se zabývat tím, jak neuromodulaci využít a jak s ní pomoct lidem s poruchou míchy. Půjde o to naprogramovat kontakty tak, aby poranění míchy vlastně přemostily.

O vašem projektu se toho hodně napsalo. Podařilo se vám postavit na nohy člověka, který byl po mnoho let upoutaný na vozík. Jak to ale vypadá nyní s odstupem? Vydrželo to?
U pana Sváška jsme měli velmi neskromný cíl, a to aspoň trochu ovlivnit jeho pohyblivost. Primárně jsme ale s pomocí neuromodulace cílili na odstranění bolesti, kterou trpěl. Jsem s ním v kontaktu pravidelně a nastalo to, co jsem čekal. Po fázi nadšení, která trvala několik měsíců, přišel útlum. Euforie opadla, protože pacienta nemůžete zavřít do klece a nutit ho cvičit a cvičit. Ruku na srdce, o tom to nakonec je – fyzioterapie je strašně důležitá a hodně záleží na pacientově motivaci. Musí chtít a i ten, který chce, to nedá furt. Nikdo nevydrží, aby se jeho celodenní náplní stalo cvičení.

Pan Svášek měl výhodu, že jako celoživotní sportovec věděl, co to znamená zahryznout se a jít za cílem. První měsíce měl velmi dobré výsledky, svaly se mu uvolnily. Postupně ale zjistil, že po chůzi ho vždy hodně rozbolela lýtka. Když se s ním dnes bavím, řekne, že ujde klidně 200 metrů, ale že mu to za to nestojí. Spíš to využívá k tomu, že když narazí na překážku, tak se zvedne, překoná ji, třeba schod, ale zase se vrátí na vozík.

Právě, on vám skoro každý paraplegik řekne, že pobyt na vozíčku není ten největší problém…
Je to tak. Ale pozor, aby nedošlo k mýlce, pan Svášek je nadšený, protože už nemusí brát opiody, netrpí bolestmi, jemu se zásadně zlepšila kvalita života. Primární motivace zákroku bylo odstranění bolesti, a to se povedlo. Může si teď s pomocí zařízení, které dostal a které si může zapnout, zacvičit, protáhne si nohy, nemá rázem takovou spasticitu. Hybnost byla spíš taková perlička navíc.

Čím to, že třeba ze Švýcarska, aspoň se to zdá, hlásili o něco lepší výsledky?
Roli hraje určitě to, že v zahraničí existují špičková fyzioterapeutická pracoviště, kde mají k dispozici rehabilitační techniku, jaká u nás pořád ještě není samozřejmostí. Různé závěsné systémy a exoskeletony. A pak mám trochu podezření, že kolegové ve Švýcarsku své pacienty zavřeli klidně na rok do rehabilitačního ústavu a tam s nimi dřeli a dřeli. Pak se lepší výsledky dostaví.

Navíc tam opravdu mají možnosti, jaké tu zatím nejsou. Možná jste zaznamenal, že v Lausanne měli pacienta, kterému dali kortikální senzor. Měl míšní poranění na krční úrovni, takže se mu přerušila komunikace mezi mozkem a končetinami. Senzor snímá mozkové centrum, které ovládá pohyby, v podstatě chytá myšlenky, co chce pacient udělat. Na zádech má takový batoh, který umí tyhle myšlenky dekódovat a dát impuls elektrodě implantované na míše. Ta pak ví, že má vzniknout takový a takový pohyb.

Nejde o ale to se s nimi srovnávat nebo posuzovat, kdo kolik ujde. Jsme na úplném začátku. To podstatné je, že se ukazuje, že to může fungovat. Že to jde. Že existují cesty, jak lidi s poškozenou míchou vrátit na nohy.

Teď ještě aby nějaké specializované pracoviště vzniklo podobně jako v Lausanne i u nás.
Souhlasím. Forma nějakého menšího centra, které by se věnovalo spinálním pacientům a zaměřovalo by se na neuromodulační terapii a spolupracovalo se specializovanými středisky, jako je Košumberk nebo Kladruby, by dávalo smysl. Byl by to takový elitní tým pro celé Česko. Nesmí naopak nastat to, že si každá druhá nemocnice řekne, že si to bude chtít vyzkoušet. Musí to zůstat v rukou úzké a velmi specializované skupiny odborníků. Ve světě se tomu říká funkční neurochirurgie. Ostatně i samotnou neuromodulaci v Česku dělá jen deset nemocnici. A i to je podle mě moc.

Vy něco takového chystáte?
Máme sepsaný projekt, chystáme se podat žádost o grant na VZP. Terapie pro jednoho pacienta vyjde na milion korun a nejsou v tom zahrnuté náklady na postimplantační péči a následnou fyzioterapii. To, co jsme udělali, byl projekt, který využíval osobního kouzla a nadšení malého okruhu lidí. A umožnilo ho jen to, že oficiálně jsme léčili bolest, jinak by to pojišťovna neuhradila. Hybnost a chůze byly přidružené. Teď bychom to ale rádi otočili. Proto musíme udělat střednědobý projekt, který se následně vyhodnotí. A na základě toho by se z podobných zákroků mohla stát standardní procedura pro některé pacienty s poraněnou míchou. To je náš úkol pro příští rok.

A je potřeba zdůraznit, že tohle nikdy nebude terapie pro každého, kdo je na vozíku. Nehodí se to pro všechny. U pana Sváška bylo důležité, že mu zůstala zachovaná aspoň částečná, byť velmi omezená hybnost a citlivost. Někdo, kdo utrpěl kompletní míšní lézy, by se na to nehodil.

Vy jste odborník na bolest, jak jste se k tomu vlastně dostal? Asi přes otce, který založil centrum léčby bolesti v Motole, že?
Trochu jo, ale táta mě k tomu netlačil, mohl jsem si dělat, co chci, a tak nějak to vyplynulo. Původně jsem anesteziolog, což je specialista na lidi v kritických stavech. A během operací je to někdo, kdo bolesti rozumí nejvíc. Řešíme bolest při operaci, před ní i po ní. A když je bolesti ještě víc a trvá dlouho, z anesteziologa se stane algeziolog. Je to super specializace uvnitř anesteziologie.

Proč bolest?
Příběhy lidí s bolestmi jsou nesmírně poutavé a těžké. Je výzva jim pomáhat. Končí u nás lidé, kterým nikdo nedokázal pomoct. A to i často slýchám – říkají mi, že jsem jejich poslední naděje. To vám na jednu stranu pošimrá ego, na druhou to přináší velkou odpovědnost a velká očekávání. Když někomu ale dokážete pomoct, je to hodně dobrý pocit.

Cožpak jiné doktory bolest nezajímá?
Hlavní rozdíl mezi námi a třeba ortopedem je, že pro něj je bolest symptom. Jeden z mnoha. Bude řešit hybnost, bude řešit, jak vypadá obrázek z rentgenu, jak zapínají svaly a že je chybná funkce nohy… Ale bolest nebude pravděpodobně na prvním místě. U neurologů to bývá podobné. Nás také zajímá funkce a co danému člověku je, ale ve středu zájmu je, aby netrpěl. Když nebude cítit bolest, jeho život bude celkově lepší, nebude tolik trápit ani své okolí. A možná se díky tomu všemu spraví i funkce. Jdeme na to obráceně. Nicméně důležitá je spolupráce, nemůžeme nic dělat sami.

Vezměme si někoho, koho bolí koleno. Často stačí udělat mu obstřik a popovídat si s ním. Pak mu do zprávy pro ortopeda napíšu, že takový obstřik se dá opakovat za měsíc, že bych doporučoval nasadit taková a taková analgetika a že pacient bude pravidelně docházet také ke mně. Spolupráce je klíčová, ale v českém zdravotnictví právě tohle občas drhne. Nicméně bývalo to horší a zlepšuje se to. Ostatně u nás na Vinohradech jsme založili Centrum léčby bolesti a táta podobné založil už v 90. letech v Motole. S otcem pak máme i privátní praxi, kde pomáháme s léčbou bolesti. Když se s tátou sejdeme u večeře, mluvíme o bolesti.

Nenahrává vám i to, že naše společnost je čím dál pohodlnější?
Ano, společnost si to žádá. Dobrý příklad je porod. Před sto lety při něm umřela každá druhá maminka a bolest u porodu byla samozřejmost. Dnes je naprosto nepředstavitelné úmrtí při porodu a podobně nepředstavitelnou se začíná stávat i bolest při něm. Mentální posun je v tomto směru obrovský. Generace, které je dnes třicet, už neakceptuje, že by měla trpět. Můžeme se nad tím pousmát, ale lékaře to nutí posouvat se, je to pro nás výzva. A mému oboru to hraje do karet, to nemá cenu zakrývat.

Jestli to je i civilizačně výhodné, je ovšem jiná věc.
To je samozřejmě otázka. Ne náhodou se hovoří o snowflake generaci, která nemá odolnost nejen vůči bolesti, ale ani vůči stresu. Bolest je vlastně stres, ostatně profesor Pavel Kolář ztrátu resilience dobře popisuje ve svých knížkách. Nejsme tak odolní, jak jsme bývali.

Zároveň platí, že bolest je důležitá, jakkoli není příjemná.
Máte pravdu. Je to důležitý symptom a indikátor. My nastupujeme tehdy, když symptom trvá moc dlouho a už je nežádoucí. Když vás bolí koleno, protože jste si přepnul vaz, je to dobře, ale když vás to bolí i čtvrt roku po plastice a bolest neustupuje, už to dobré není. Poptávka po našich službách je obrovská.