Lékař a profesor biochemie Aleksi Šedo jezdí každé ráno do Národního ústavu pro výzkum rakoviny, který aktuálně řídí, na své motorce. V rozhovoru pro CzechCrunch říká, že ale není jediným vědcem zabývajícím se rakovinou, který má v oblibě rychlé stroje. Možná to podle něj souvisí i se snahou čelit fatálnosti některých špatných zpráv, které svět onkologie přináší.

Jinak ale k defétismu nemá důvod. Jím vedený ústav, skrývající se pod zkratkou NÚVR, má za úkol propojovat vědecká pracoviště v Praze, Brně a Olomouci, která přinášejí kvanta špičkových výsledků. Například letos v květnu vědci představili novou metodu, která může zjednodušit operativní odstraňování nádoru mozku. Vyvinuli sondy, které nádor „rozsvítí“. Chirurg ho tak může lépe odstranit celý, což je pro další kvalitu života pacientů zásadní.

„Sondy jsou pomoc spíše pro operatéry. Přesnost jejich zásahu pak zlepší fungování pacientů po operaci. Ale aby jejich perspektiva nebyla fatální, potřebujeme k tomu pochopit mnohem více o biologii nádoru,“ říká Šedo, který zároveň působí jako přednosta Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Kromě například glioblastomů, tedy nádorů mozku, na něž stále neexistuje dlouhodobě účinná léčba, bojuje Šedo, který sbíral odborné zkušenosti v Paříži, Pise nebo Frankfurtu, i s úředním šimlem. V rozhovoru mluví o tom, jak je těžké získat pro výzkum v Česku zahraniční vědce právě proto, že se s tím pojí dlouhý a byrokratický proces, který je často nesmyslný. „My jsme tu zvyklí, že všechno podepíšeme a zároveň k tomu dostaneme radu, jak to obejít,“ popisuje a dodává, že v Americe by tohle bylo nemyslitelné.

Budoucnost léčby rakoviny ale vidí optimisticky. „Výrazně postupujeme. Když si srovnáte vyléčené pacienty s nádorovým onemocněním dnes a před padesáti lety, tak onkologická terapie je mnohem, mnohem úspěšnější z hlediska prodloužení života a v řadě případů i uzdravení.“

Přijel jste dnes do práce na motorce. Je ta jízda hlavně o lásce ke stroji, nebo je to i způsob, jak se zbavit například přetlaku z práce?
Přijel a trochu jsem zmoknul. Je to všechno dohromady. Když jezdím na motorce do práce, tak se vyhýbám kolonám, což je praktické. Je to rychlejší a zároveň mám rád i komunitu lidí, která se kolem motorek točí. A taky je fakt, že člověk jedoucí na motorce opravdu nemyslí na nic jiného. Někdo chodí na ryby, to já bych nevydržel. Na motorce mi to vyhovuje, protože se musím soustředit, věnovat se tomu, že jede. Ráno se tak dostanu z postspánkové deprese. Svezu se a už se těším, že večer na ní pojedu zase domů.

V Národním ústavu pro výzkum rakoviny jste nedávno představili pokrok ve výzkumu. Jde o molekulární sondy, které umí „rozsvítit“ ty části mozku, kde je nádor. Jak to vlastně funguje? Vím, že existuje něco, co se jmenuje PET a mělo by to fungovat na stejném principu, za použití kontrastní látky. Jaký je v tom rozdíl?
Poslání PETu a naší sondy, tedy zviditelnit nádor, jsou sice do jisté míry podobná, ale metody slouží k něčemu úplně jinému. PET je diagnostická zobrazovací metoda. Naše sonda slouží k tomu, aby operatér při vyřezávání nádorové tkáně z mozku přesně viděl, kde ta tkáň je. Je to vlastně bílkovina, která nese fluorofor. Ten po ozáření světlem určité vlnové délky „svítí“, ale bílkovinu musí nejdřív rozštěpit enzym, který je v nádorové buňce. Když se chirurg dívá na operovaný mozek jen svýma očima, tak sice vidí rozdíl v kvalitě tkáně, ale není to ideální. Zatímco když do tkáně pustíme naši sondu, tak pokud na ni zároveň svítíme světlem se správnou vlnovou délkou, přesně vidíme, kde nádor je.

Sondy, na nichž pracujeme ještě s kolegy ze Stanfordské univerzity v USA, jsou připravované přesně na míru enzymům, které jsou v glioblastomu. Na využití podobného principu chceme zapracovat i pro zviditelnění jiných nádorů, třeba v souvislosti s endoskopickými metodami. Pro ideální zobrazení a využití veškerého potenciálu našich sond také potřebujeme pro ozáření aktivovaného fluoroforu trochu jinou vlnovou délku, než která je běžně dostupná v operační praxi. Už teď tak začínáme jednat s firmou, která by byla schopna světlo, které potřebujeme, vyrábět společně s operačními zobrazovacími přístroji. Pro ně by to bylo také výhodné – měli by technologický náskok před ostatními.

Jak moc je pro vás důležitá spolupráce s byznysem? Kardiolog a profesor Petr Neužil mi nedávno říkal, že pro něj je stěžejní. Když na řešení problému pracuje někdo, komu nejde jen o vývoj, ale i o možnost vydělání peněz, což je legitimní motivace, tak vývoj pokračuje rychleji.
Obecně to, co říkáte, je jednou z cest, která se při střetávání či propojování biomedicíny s komerčním byznysem uplatňuje. A souhlasím, že když je to dobře kontrolováno, je to ku prospěchu věci. My jsme ale v trochu jiné situaci než kolega Neužil. On je vyloženě lékař, který v praxi používá technologie, jež s ním vyvíjejí firmy. My přicházíme z druhé strany, z oblasti aplikovaného výzkumu, a snažíme se hledat nové koncepty, které by pak lékaři mohli používat. Naše práce v laboratoři tedy vede k tomu, že je v terénu v rámci léčby co zkoušet. Nejdřív se ty postupy a metody ale musí vymyslet.

Vraťme se ke glioblastomu. To je velmi vážná diagnóza – nádor na mozku, který má vysokou úmrtnost a rád recidivuje.
Přesně tak. Společně s karcinomem slinivky patří glioblastom mezi nejhorší zprávy, které může pacient v onkologii dostat. Pravděpodobnost vyléčení je velmi malá. Glioblastom je asi i o trochu horší než ta rakovina slinivky. Medián přežití je u něj něco mezi dvanácti a patnácti měsíci. Proto teď investujeme hodně peněz do zlepšování operačních přístupů a do kombinované léčby. Pokud to pacient unese, léčíme ho kombinací chirurgického výkonu, ozařování a cytostatickou léčbou, což prodlouží život v řádu měsíců. Rozhodně se v tomhle případě ale nedá mluvit o vyléčení.

Proto se teď zaměřujeme hlavně na to, abychom pochopili biologické principy nádoru, abychom v něm našli něco, kde se nechá zasáhnout. Potřebujeme objevit jeho Achillovu patu. Tady je zajímavá problematika lokální imunity v nádoru. Imunitní buňky totiž obvykle dokážou odzbrojit nádorové buňky. Speciálně glioblastom je ale vyhlášený tím, že je takzvaně „imunologicky studený“, neprobíhá tam žádná imunitní reakce. To je jeden z důvodů, proč na něj neúčinkuje imunoterapie (léčení pacienta pomocí jeho vlastní imunity, pozn. red.). Vědci teď hledají způsob, jak nádor „odstudenit“.

Je tedy možné, že pokud nádor pomocí nových sond vyříznete precizně celý, bude mít léčba lepší účinky a zmenší se riziko recidivy?
Velmi záleží nejenom na tom, jaký nádor je, ale i kde je. Glioblastom potřebujeme vyříznout i proto, že způsobuje neurologické komplikace, epileptické záchvaty a podobně. Není to bohužel otázka vyléčení, ale spíše paliativní léčby. Jde nám o to, aby pacient v tom okamžiku méně trpěl. Bohužel většinou po odstranění nádoru začne z okrajů poblíž znovu růst. Buňky glioblastomu velmi rychle migrují a šíří se po mozku. Většinou ve chvíli, kdy víme, že ho má pacient v jedné hemisféře, tak jeho buňky má i v té druhé. Tam se ale nestihne rozvinout, protože pacienta často rychleji zabije nádor v místě, kde jsme ho vyřízli, protože začne opět růst.

Proto musíme vymyslet, jak buňky glioblastomu „ochočit“. To bude v budoucnosti klíč k léčbě. Sondy jsou spíše pomoc operatérům, zlepší fungování pacientů po operaci. Aby však jejich perspektiva nebyla fatální, potřebujeme pochopit mnohem více o biologii nádoru.

Jak vám v tom pomáhá poměrně nově založený Národní ústav pro výzkum rakoviny?
Jedna z výhod ústavu je to, že je velký. Spojuje pracoviště napříč celou republikou. Máme kolegy, kteří se zabývají neuroonkologií v Brně, Olomouci, ale také na zahraničních pracovištích. Sondy jsme dělali s kolegy ze Stanfordu, máme společné publikace s kolegy z Harvardu a vypadá to, že díky NÚVR bychom mohli pozvat jednoho vědce právě z Harvardu, aby přijel na chvíli pracovat k nám. Nikdy bych ale nevěřil, jak těžké u nás je zaměstnat někoho z Ameriky.

Kvůli pracovnímu povolení?
Ty bariéry jsou na všech možných rovinách. Myslím, že systém na to není připravený. Dokonce mi jedna úřednice řekla: To u nás nikdy nebylo. Znělo to trochu jako „co nám to sem taháte“. Je to souběh velmi přísných evropských norem, kdy například pracovník nesmí z domu pracovat po šesté hodině večer, musí mít každých pár hodin přestávku a nesmí mít v místnosti méně než 21 stupňů Celsia. Říkal jsem na našem HR, že takový návrh smlouvy nemůžu tomu budoucímu kolegovi do Států ani poslat. Měl by mě za blázna.

Akademičtí pracovníci pracují pořád, protože je to baví. A někteří z nich naopak spíše v noci. Další dáma, se kterou jsem to řešil, mi říkala, ať to kolega podepíše, vždyť to nebudeme kontrolovat. To je ale český mindset. Když Američan z Harvardu něco podepíše, tak to podepisuje proto, že to myslí vážně. My jsme tu zvyklí, že všechno podepíšeme a zároveň k tomu dostaneme radu, jak to obejít.

Řešil jste tohle kvůli jednomu Američanovi?
Vůbec ne. Cílem Národního ústavu pro výzkum rakoviny bylo i otevřít nové vědecké skupiny na základě zahraničního konkurzu. Což se povedlo, ale vzhledem k podmínkám je to až neuvěřitelné. Chápu, že je komplikované zaměstnat tu Američana nebo Turkyni, ale v řadě institucí je během na dlouhou administrativní trať zaměstnat i Poláka nebo Němce.

Počkejte, to by mělo být v rámci unijních smluv o pracovním trhu bez problémů, ne?
Mělo by. Ale někdy ten byrokratický proces strašně dlouho trvá. NÚVR má zatím relativně krátkou perspektivu do konce roku 2025. Dostat k nám někoho je jedna věc, zahraniční kolegové oceňují vědeckou kvalitu našich týmů. Druhá věc je jim pak říct, že teď budeme rok zpracovávat administrativu spojenou s jejich zaměstnáním a oni si tu pak postaví vědeckou skupinu na rok. Každý člověk, který je někde etablovaný a k něčemu směřuje, se sem jen na rok stěhovat nebude.

Jak se vám jinak spolupracuje s kolegy ze zahraničí, z Harvardu, ze Stanfordu? Jak berou české vědce – jako sobě rovné, nebo máme pořád nálepku lidí z Východu?
Co se týká zahraničních vztahů, tak v obecné rovině pořád existuje spousta lidí, kteří nás vnímají jako Československo. To se ale okamžitě změní ve chvíli, kdy člověk naváže osobní kontakty. A to vědci z České republiky mají, skvělé kontakty se špičkovými pracovišti v zahraničí. Buď tam pobývali, nebo se alespoň s těmi lidmi potkávají. Takže se to celkově zásadně zlepšilo.

Na druhou stranu nejdeme tomu úplně vstříc, v otázce naší lokální administrativy se trochu střílíme do vlastní nohy. Viz příhoda s naším kolegou z Harvardu. Přitom on sem za námi jezdí už poměrně dlouho, viděl kdysi jednu naši práci z oblasti, která se ho týkala. Oslovil nás a začali jsme spolupracovat. Mimochodem ještě když studoval, tak se zabýval opravami motocyklů, živil se tím. Takže když tu byl asi potřetí, půjčil jsem pro něj motorku.

Co se týká toho ježdění na motorce, trochu mi přijde, že jak každý den zkoumáte nevyléčitelnou rakovinu, tak s vědomím, že smrt může přijít kdykoliv, přistupujete k riziku jízdy na rychlých strojích jinak…
Něco na tom je.

Myslíte si, že se jednou z rakoviny stane chřipka?
Shodou okolností jsem byl na přednášce jednoho kolegy, který často připomíná, že jednou ze snah moderní onkologie je, aby se z nádoru – akutního onemocnění – dalo udělat onemocnění chronické. Pacient bude dostávat nějakou léčbu, a tím pádem bude moci kvalitně žít. Jako například pacienti s HIV. V současnosti je sice neumíme vyléčit, ale pokud berou léky, mohou žít normální život.

Já bych ale preferoval uzdravení pacienta bez dalšího užívání medikace. Do jisté míry v tomto směru funguje už teď imunoterapie. Pacienti, u kterých je účinná, se díky nastartování vlastního imunitního systému vyléčí. Nejčastěji se používá k léčbě karcinomu plic a melanomů. Bohužel ale zabírá zatím jen u menšiny pacientů.

Cesta ke chřipce bude tedy ještě dlouhá…
Výrazně ale postupujeme. Když si srovnáte vyléčené pacienty s nádorovým onemocněním dnes a před padesáti lety, tak onkologická terapie je mnohem, mnohem úspěšnější z hlediska prodloužení věku i uzdravení. Takže optimistické naděje tu jsou. Zároveň onkologie myslí i na to, aby léčba byla komfortnější, méně náročná, měla pro pacienta méně devastující účinek. Protože klasická chemoterapie je pro pacienty velmi fyzicky náročná.

Co se týká prevence, je jasné, že by člověk neměl kouřit, pít alkohol a měl by žít zdravě. Ale pozorujete ještě nějaké další vlivy, které podle vás mají dopad na to, že člověk onemocní rakovinou? Je například stres spouštěč?
Nekouřit, nepít, nevystavovat se rizikovým chemickým látkám, to jsou věci, které mají velký smysl. Všichni to víme, ne všichni to dodržují. Stres je takové populární téma. Hodně se teď zabýváme wellbeingem, aby nám bylo dobře, a stres bereme jako nepřítele. On se ale velmi špatně měří. Pro každého je stres něco jiného. Někdo má stres, když mu dojde pivo v lednici, někdo jiný, když mu domem projde válečná fronta, to jsou úplně odlišné věci. Zároveň je stres i důležitý mobilizační mechanismus.

Takže zkoumat ho ve studii je velmi těžké. Samozřejmě chronický stres může mít špatný vliv na endokrinní a imunitní systém a to ovlivňuje celý organismus. Ale určitě to není tak, že někdo dostane rakovinu jen proto, že se stresoval na pracovišti.