Česko se otevřelo uprchlíkům. Na skutečnost, které by ještě před dvěma měsíci věřil málokdo, jsme si už zvykli. Stát na ni ale začíná organizačně narážet. Počty přicházejících Ukrajinců sice klesají, jejich celkové množství ale samozřejmě roste. Od zahájení ruské vojenské invaze přišlo do tuzemska už zhruba 300 tisíc uprchlíků. „Pro českou společnost to znamená zásadní změny i příležitosti,“ říká Robert Stojanov, odborník na migraci z Provozně ekonomické fakulty brněnské Mendelovy univerzity.

„Již dnes víme, že se jedná o zcela nejrychlejší migrační vlnu v dějinách našeho kontinentu, pravděpodobně i na světě,“ popisuje. Stojanov se migrací dlouhodobě zabývá a má za sebou stáže na prestižních světových univerzitách. Výsledky svých výzkumných aktivit publikoval v desítkách odborných časopisů a knih, především v zahraničí. Dostupné jsou na jeho internetových stránkách.

Teď pracuje ve výzkumném týmu Spatial Hub pro Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde v posledních týdnech řeší především problematiku uprchlíků z Ukrajiny. Podle něj je zřetelné, že i v Česku jsou změny vidět. Společnost dnes podle něj potřebám uprchlíků rozumí a chápe, co znamená válka, protože ji může sledovat v přímém přenosu. „Konflikt na Ukrajině je pro Čechy mnohem lépe čitelný než například válka v Sýrii,“ vysvětluje Stojanov v rozhovoru pro CzechCrunch.

Jak velký šok je pro Česko vlastně tato uprchlická vlna?
Velký. Dlouho jsme byli uzavření. Naposledy jsme přijali několik tisíc bosenských muslimů a od té doby se nic takového nestalo, to je čtvrt století. Sedm let nás politici masírují hrozbou islamizace a zničení základů naší společnosti. A najednou přijde přes čtvrt milionu lidí. Samozřejmě, že je to šok.

Byla česká společnost dosud skutečně tak uzavřená v porovnání s jinými, že měla problém s migrací? A dokáže tento pohled s novou situací bez problémů změnit?
Ano, bylo to tak historicky, navíc zafungovala zmíněná masáž politiky, kteří si na protimigrační rétorice vystavěli své kampaně. Je tu hradba, kterou minulé vlády vystavěly – jsme pevnost Česko. Konečně nyní padla a je to výhodná strategie pro všechny.

Foto: Archiv RS

Robert Stojanov, expert na migraci

V čem?
V několika rovinách. Ukrajinské ženy a děti nám můžou pomoct se otevřít a stát se normální západní multikulturní společností. Když děti začnou chodit do škol, tak ty naše mají šanci poznat, že to jsou normální lidé. A dospělí ve svých zaměstnáních či v obchodech uvidí, že migranti nejsou převážně samí zločinci, kteří je přišli okrást a znásilnit. Že s sebou přivedli děti, které si chtějí normálně hrát. Akorát asi budou chudší a ukáže se, jak i naše děti jsou solidární. Dospělí tu solidaritu ukázali. Teď je to na našich dětech.

Mluvíme o otevřenosti, ale můžeme na tom skutečně doslova vydělat, v ekonomickém slova smyslu?
Ekonomický smysl je druhou rovinou, velmi dobře fungující. Nemá přeci smysl se uzavírat, když máme prakticky minusovou nezaměstnanost a firmy hledají stále víc lidí. Jediná cesta, jak v současné době pracovní místa naplnit, je právě imigrace. A tihle lidé potřebují pomoc. I ve smyslu práce, hned teď. A velmi masivně.

Ale co tedy reálně očekávat od lidí, kteří přicházejí? Můžou se opravdu zapojit do společnosti?
Podobně se ptali lidé, jaké výhody může očekávat Německo, když přijalo v letech 2015 až 2016 velký počet imigrantů ze Sýrie a z dalších zemí. Poslední zprávy z médií ze začátku roku, které jsem měl možnost číst, hovoří o tom, že více než 50 procent z nich má stálé zaměstnání. To je slušný výsledek. Podstatná část z příchozích totiž byly děti. Navíc je třeba vzít v potaz, že Němci měli jejich přijetí náročnější. Syřané přicházejí s jinou kulturou, jiným jazykem, neznalostí němčiny a s úplně jinými předpoklady.

A Ukrajinci?
Ukrajinci k nám mají blízko. Migrační sítě tu fungují skoro 30 let. Na začátku přicházeli jako známí, přátelé a rodinní příslušníci svých krajanů, kteří už tu žili. První týden války začali bydlet u těchto lidí a nebylo třeba ani žádných opatření. Kulturně jsou nám blízko. Nikdo je nemůže obvinit z toho, že by nám tu chtěli zavádět svoje náboženství. To v žádných argumentech ani nepadlo.

Na začátku byli lidé hodně nadšení do pomoci, to už výhradně neplatí. Jak dlouho vlastně takové nadšení může vydržet?
Dlouho ne. Nadšení ze své podstaty nemůže trvat navždy. To by pak nebylo nadšení. Společně se souhlasem a pozitivním přístupem ale může vyvolat i uvědomění si, že tu s námi tito lidé můžou být, a to jak krátkou, střední i dlouhou dobu. A že to může pomoct naší ekonomice, pomoct řešit nedostatek pracujících na odvody pro důchody a podobně. A když si uvědomíme, že jejich přítomnost a začlenění do české ekonomiky nám bude dál pomáhat třeba i v tom, jak se konečně otevřít, tak jedině dobře.

Pokud by konflikt na Ukrajině v dohledné době skončil, máte nějaký odhad, kolik lidí by mohlo zůstat v Česku?
To je opravdu těžké předpovědět. Většinou je to tak, že pokud válka skončí do měsíce – nebo by se během této doby uzavřelo skutečně fungující příměří –, většina uprchlíků se vrátí. Ale ne všichni mají kam. Než by se pro ně vybudovala zpět města, trvalo by to ještě několik měsíců.

Pokud se konflikt bude prodlužovat a dál bude pokračovat trend, kdy Rusové ničí civilní oblasti a infrastrukturu, tím více uprchlíků bude muset zůstat. Prostě se nebudou mít kam vrátit. Oni si to velice rychle zjistí. A zvláště matky a děti, které sem přicházejí, mají tendenci zůstávat déle. Spíš by se vrátili muži, aby zjistili, jaká je situace, dali dům dohromady a zajistili příhodnější podmínky, pak by teprve odjeli další. Bude však také záležet na tom, kolik mužů padne v konfliktu.

A v případě, že bychom mluvili o ještě delším horizontu?
Pokud by válka trvala rok či déle a probíhala by stejně jako probíhá nyní, tedy ruská strana by pokračovala v ničení infrastruktury, bydlení, škol i nemocnic, zůstane tu daleko víc lidí. Pokud bychom vycházeli z aktuálního počtu Ukrajinců v Česku, tedy víc než 300 tisíc lidí, podle mého odhadu by zůstaly možná vyšší desítky tisíc lidí. Zvykli by si, našli by si práci, časem možná i samotné bydlení.

Nebo si představme, že by se ta část rodiny, která tu je, ani neměla ke komu vrátit, tedy že by manželé a tatínkové zahynuli. A na druhé straně, děti by si tu zvykly a naučily se česky – pak by pravděpodobněji tito imigranti zde chtěli zůstat a trvale se začlenit do naší společnosti.

Vy jste už zmínil, že se ukázalo, že situace změnila pohled Čechů na migraci. Změnila ho ale trvale?
Na to vlastně nikdo nedokáže odpovědět, je tu strašně moc proměnných. Nevíme, co se bude dít dál, a to v Rusku i na Ukrajině, a jak dlouho zde ukrajinští uprchlíci zůstanou. Nevíme, kolik lidí sem nakonec přijde. Kdyby to byl milion, to už je opravdu moc, na to už kapacity nemáme. Když to bude do pěti procent nárůstu současné populace, tak to postupně zvládneme, a to jak ve školách, zdravotnictví, tak i v dalších sociálních sférách.

Foto: Depositphotos

Do České republiky dorazily již desítky tisíc dětí uprchlých z Ukrajiny

Mezi uprchlíky bude i řada učitelek, lékařek a zdravotních sester. Je tedy třeba jen najít vhodné cesty k nostrifikaci jejich vzdělání a znalostí. Já si to přeju a doufám, že by to Čechy mohlo pozitivně ovlivnit. A že opravdu budeme budovat západní multikulturní společnost a budeme více otevření.

Můžeme najít podobný vývoj v zemích, kde už s takovou situací mají zkušenosti?
Právě na to je teď dobré ptát se ve zmíněném Německu, které má s přijímáním uprchlíků hlubší a aktuální zkušenosti. Ale příklady jsou po celé Evropě. Žil jsem se svou rodinou v Itálii, kde děti přišly do veřejné školy, kde se učilo jen v italštině. Měly základy, ale vlastně první tři čtyři měsíce moc nevěděly, co se děje. Škola nicméně byla nachystaná. Většina třídy byli Italové, ale byli tam i děti z jiných částí Evropy nebo dokonce z Peru. Škola zajistila učitelku v češtině, která se mladšímu synovi jedenkrát týdně věnovala a vysvětlovala, co nepochytil. Děti měly speciální výuku italštiny, lekce pro cizince.

To všechno platila škola, respektive město. A takových dětí v této škole bylo v součtu ke stovce. Rodiče nás na schůzkách či při vyzvedávání na konci výuky brali skvěle, řada z nich uměla také anglicky a byli nám velmi nápomocni. Máme o Italech celou řadu předsudků, ale způsob, jakým zvládli migrační krizi a příchod cizinců, je skvělý. I v nemocnici mluví lidé anglicky. A k takové otevřené společnosti bychom měli mířit. Je to pro nás dobře jak po morální stránce, tak také po té ekonomické i společenské.