Hlavním motivem předposledního dílu Kód za miliardu dolarů (v originále The Billion Dollar Code) je potřeba spolupráce při boji s obří korporací. Vynálezci technologie, která umožnila vznik konceptu Google Earth, se musí sjednotit před velkým soudem o tom, jestli americká firma porušila jejich patent. Německá minisérie, založená na skutečných událostech, ukazuje dodnes živý boj inovátorů s těmi, co se je snaží ve velkém komercializovat.

Německo na přelomu 80. a 90. let si asi málokdo představí jako místo velkého technologického pokroku. Ani jím příliš nebylo, období kolem pádu Berlínské zdi nicméně platí za dobu velké obrody tamní společnosti. Mladí lidé byli dychtiví zkoušet nové věci a posouvat svět kupředu. Minisérie Netflixu přibližuje, jak v této atmosféře začali spolupracovat umělci s programátory na avantgardních digitálních projektech. 

Jedním z nich byl i TerraVision, původně umělecký projekt, který na počátku 90. let přišel s něčím naprosto nevídaným – s interaktivní virtuální zeměkoulí, kolem které lze létat kamerou a kamkoliv se přiblížit až na úroveň jednotlivých domů. Jak už to u významných inovací bývá, téměř všichni si mysleli, že vytvořit něco takového není možné. Hrdinové série Kód za miliardu dolarů Carsten Schlüter, Juri Müller a jejich tým si ale šli tvrdohlavě za svým, dokud neuspěli.

Nejdříve se náhodou setkali v klubu, kde Carsten ukazoval svůj umělecky ambiciózní, ale technicky nedokonalý projekt. U kebabu si povídali o svých snech mít možnost létat kolem planety a navštěvovat na ní jakékoliv místo v digitální formě. S návrhem šli za německým Telekomem, obří telekomunikační firmou s bohatým rozpočtem na podporu digitálních uměleckých projektů. Založili studio ART+COM a pustili se do práce.

Foto: Netflix

Představení TerraVision na konferenci v Kjótu

V roce 1994 pak světu představili zcela nový způsob, jak se na něj dívat. Jen málokdo ale kdy slyšel o TerraVision, zatímco všichni dobře znají Google Earth, které nabídlo prakticky totéž o deset let později. Není to náhoda. Americká firma o německých průkopnících dobře věděla, znala jejich řešení, věděla, že je patentované – a přesto se rozhodla ho využít bez jakékoliv kompenzace.

Až za dalších deset let dostali Carsten a Juri příležitost dokázat, kdo za základními technologiemi Google Earth stojí. Kód za miliardu dolarů je ukazuje v roce 2014 při přípravě na velký patentový soud. Vzpomínají na svá mladá léta, náročné počátky velkého uměleckého projektu, úspěch i následný sešup. Dynamické a napínavé vyprávění přeskakující mezi dvěma obdobími nakonec ústí až v samotné soudní drama.

Tvůrcům minisérie námět, který vychází ze skutečných událostí, tak trochu spadl do klína. Stejně jako hrdinové Carsten a Juri formulovali své sny u kebabu, autoři Kódu za miliardu dolarů jednou pozvali souseda na grilovačku a zjistili, že to je Joachim Sauter, jeden z lidí stojících za TerraVision. Záhy před sebou měli velký technologický souboj, o němž skoro nikdo nevěděl.

Minisérie a skutečnost se od sebe v mnoha ohledech liší, přičemž filmaři se snažili příběh TerraVision podat hlavně co nejsrozumitelněji a nejdramatičtěji. Proto se například projekt vizualizace Země stal jediným důvodem pro vznik studia ART+COM. Naproti tomu reálné studio se stejným názvem vzniklo už koncem 80. let a TerraVision byl jen jedním z mnoha výsledků jeho práce. I hlavní postavy minisérie jsou fikcionalizovanou verzí skutečných lidí s jinými jmény.

Sauter, který spolu s dalšími kolegy sloužil jako konzultant pro Kód za miliardu dolarů, vystudoval uměleckou školu v Berlíně a pokračoval studiem filmu. Zatímco pracoval na mnoha různých projektech digitálního umění, v roce 1991 začal také přednášet na Univerzitě umění v Berlíně. V průběhu let se jeho práce vystavovaly po Evropě i ve Spojených státech a on se svým týmem z ART+COM získal mnoho ocenění.

Minisérie od Netflixu se naproti tomu soustředí pouze na vývoj a pozdější soudní spor kolem TerraVision. Vykresluje ho jako boj trochu naivních idealistů s korporací, která slavné heslo „Don’t Be Evil“ (Nebuď zlý) využívala pouze jako prázdný slogan. Ačkoliv skutečnost je možná složitější, Kód za miliardu dolarů přinejmenším duchem ukazuje reálné zkušenosti mnoha inovátorů a vývojářů z minulosti i současnosti.

Pocta boji proti neetickým korporacím

Příklady je snadné najít u všech dnešních gigantů. Například Amazon je známý svými predátorskými praktikami, kdy v nabídce zaznamená úspěšný produkt a rozhodne se vytvořit jeho vlastní verzi. Jelikož má firma velké prostředky, dokáže svůj produkt i delší dobu nabízet hluboce pod cenou, dokud nevytlačí konkurenci z trhu, který pak ovládne.

Apple se měl zase před časem začít chovat nevstřícně k firmě Tile, která vyvíjí malé lokalizátory. Společnost prý přestala produkty Tile nabízet ve svých obchodech a ztížila jejich fungování s operačním systémem iOS. Nedlouho poté začala nabízet vlastní AirTagy. Něco podobného se mělo stát vývojářům softwarové klávesnice pro Apple Watch. Firma ji smazala z App Storu, protože klávesnice pro hodinky prý porušovala pravidla, pak ale představila svou vlastní.

Foto: Netflix

Carsten, Juri a jejich právníci u patentového soudu

Příběh stejného rázu – ale většího měřítka – ostatně vypráví i jeden z nejvýznamnějších filmů minulé dekády, Sociální síť od Davida Finchera. Třemi Oscary oceněný snímek si neklade za cíl přiblížit historii obří internetové firmy jako spíš postihnout kulturu překotného vývoje na přelomu nové kapitoly informační éry. Hlavními postavami nejsou ti, co přišli se skvělým nápadem pro zlepšení světa, ale ti, co nejlépe využili příležitost v honu za převahou nad svým okolím.

Fincherův film to už sám reflektuje, když postavu Marka Zuckerberga staví do role neempatického bezohledného génia, jenž vyhraje i za cenu osamoceného místa na trůnu. Kód za miliardu dolarů se na podobné téma dívá z opačné strany. Není příběhem Zuckerberga, ale bratrů Winkelvossových, kterým tvůrce Facebooku možná tak trochu ukradl nápad. „Náš příběh vyprávíme z pohledu krásných lúzrů,“ řekli tvůrci minisérie magazínu Variety.

Nebudeme vyzrazovat, jak minisérie dopadla. Jejím hlavním účelem je každopádně alespoň nepřímo, skrze fiktivní postavy, vzdát hold skutečným tvůrcům TerraVision, bez kterých by Google Earth nejspíš neexistoval v podobě, jakou známe dnes. Jedna z hlavních person, Joachim Sauter, se uvedení Kódu za miliardu dolarů na Netflixu bohužel nedožil – zemřel letos v červenci.

Alespoň zpětně nicméně dostává poctu jeho přínos moderní době. Sauter a studio ART+COM patří mezi průkopníky tzv. nových médií, přinášejících nová využití digitálního světa a interakce s ním. Projekt TerraVision představil nejen samotný způsob zobrazení Země, ale také způsob přístupu k němu. Jelikož využívá data z decentralizovaných serverů po celém světě, představuje jeden z raných příkladů globální digitální spolupráce.