To poloprázdno tady je překvapující. Zatímco běžně, tedy aspoň přes den, člověk na pražském letišti téměř vráží do lidí a jen těžko hledá pár prázdných sedaček vedle sebe, teď si můžeme vybírat. S nadějí na nás hledí nudící se prodavači obchodů. S ostatními cestujícími na sebe zvědavě pokukujeme. Každý si připadáme jako rarita. A my zřejmě rarita jsme. Máme na obličeji respirátory a těch ostatních, kteří mají alespoň něco přes obličej, jsou jednotky. Je začátek března a letíme na dovolenou. Letadlo se naplnilo.

V Česku je asi 60 nakažených a je nám jasné, že jsou to jen ilustrační čísla, přesto se všechno zdá pod kontrolou. Podle aktuálních zpráv se koronavirus dětí netýká. A na Srí Lance jsou nakažení asi čtyři. Před cestou se nám podařilo koupit antibakteriální a antivirotický gel a ještě jeden vyhrabat doma ze zásob z předešlých cest. Utahujeme si respirátory a cítíme se v bezpečí. Přesto, jakmile někdo zakašle, otáčíme se na něj, vyměňujeme si pohledy, odvracíme se. Děláme to všichni.

Srí Lanka v mých očích uvízla v něčem tam, kde ji Britové opustili. Ještě v letadle dostáváme papírový formulář k vyplnění, při průchodu letištěm nám měří teplotu. To je v pořádku. Ale ještě před opuštěním budovy vstupujeme do tlačenice. Musíme si sehnat dva další formuláře s téměř totožnými údaji. A každý z těchto tří odevzdat u jiného stolečku, získat razítko a teprve s ním jít dál.

Nepřehledné začátky i konce front dokreslují atmosféru k pošlapaným prázdným formulářům po zemi a vyplněným v papírových krabicích. Přetékají. Nevypadají, že by se o ně někdo staral. Přesto, bez razítka neprojdete. I na začátku března vím, že bych se k nikomu neměla přibližovat. Přesto, mačkám se s ostatními. Nechci tu být dýl, než musím.

Narychlo ve frontě vyplňují třikrát důležité údaje: můj zdravotní stav, adresu, číslo letu, jeho datum, místo vzletu a sedadlo. Ty poslední údaje nepatří mezi nic, co by nešlo zjistit od letecké společnosti.

***

O víc než týden později, kdy jsou v Itálii desítky tisíc nakažených, v Česku asi 500 a na Srí Lance přes 40, se dozvídám, že tu z letiště „uteklo“ asi 140 místních, kteří přiletěli z Itálie. Kde teď jsou, to nikdo neví.

Tahle země byla jedna z prvních, která zakázala lety z Číny. Při čtyřicítce potvrzených případů zavřela školy. Lidé jsou zvyklí nosit roušky kvůli ovzduší. Na každém nádraží a teď i před obchody najdete umyvadlo s vodou a mýdlem, abyste si umyli ruce. Představuju si, kdo přede mnou na kohoutek šahal, a mnohdy vyhodnotím, že mi bude lépe bez vody a mýdla.

Lidé v obchodech pro bělochy z obličeje nesundají masku. Kde je to možné, schovávají se za plexiskla. Dezinfikují, i když mnohdy jde zřejmě o vodu ovoněnou nějakou místní léčivkou. Trochu zlomyslně si pomyslím, že úklid jim někde asi půjde daleko snáz než v „západním“ světě.

Když jsem byla před pár lety v Indii, lidé psali na klávesnicích s plastovou ochrannou krytkou. Tou, co se na ni kdysi dávala proti prachu, když ji nepoužíváte. Pokud to tu funguje podobně, jistě se jim myje lépe.

Nařízení tu můžou být jen podobného rázu. Není to zaostalá země – v každém zapadlém hostelu najdete Wi-Fi a s mnoha službami vám ochotně pomohou online místní agentury (když vám nevadí, že jejich provize je 200 procent). Informační kampaň tu jede i při pár případech koronaviru, které jsou navíc do země importované, na plné obrátky.

Jak úspěšně se ale reálné informace dostávají mezi obyvatele, těžko říct. Po příjezdu do jednoho z hotelů a klasickém omytí rukou místní dezinfekcí nás překvapuje zástup lidí v rouškách. Těch jednorázových. „Bezpečnostní opatření,“ vysvětlují. „Nemáme koronu,“ vracíme zpátky.

Jistí si být nemůžete, a tak si od všech raději držíme odstup a s narůstajícími čísly v Čechách skoro počítáme minuty, jak dlouho se někdo zdržuje pod pět metrů od nás. „Oukej,“ odvětí recepční a sundává si masku. „Prosimvás, nechte si ji,“ říkám. Vím, že neochrání jeho, a s počtem použití, který odhaduji, už ani mě. To spíš pro jeho pocit. „Dobře,“ říká a nasazuje zpátky. Držím si distanc, dokud nevyplní formuláře.

***

Česko právě zakázalo lidem vycestovat, ale Čechů potkáváme ještě dost. Dvě skupinky řeší, kdy odlétají. Za pět dnů to snad prý bude v pohodě, zaslechnu. Některé aerolinky po světě ruší spoje. My máme ještě dva týdny.

V hotelu slyšíme další češtinu. Vyměňujeme si pár informací, zjišťujeme, co vědí. „Drozd?“ ptají se nechápavě. O téhle záchytné síti při cestách do zahraničí nikdy neslyšeli. Letecké spoje domů si nezjišťují. Doporučujeme jim si je hlídat.

Zjišťujeme možnosti „přebookování“ letů zdarma, které společnosti nabízejí. Jde to, jen člověk musí zaplatit rozdíl v ceně. To je pro rodinu několik desítek až stovek tisíc, podle konkrétního letu. Nestěžuju si, jen zmiňuji, aby bylo jasno. Problém je tu v tom, že jako vhodný dřívější spoj se nabízí let s místními aerolinkami, které ruší řadu spojů. Čekáme. Němci ne. Všichni, které potkáváme, blednou a míří na letiště.

V Česku je přes 800 nakažených, tady oficiálně asi 70. Nesmí se používat peníze při kupování lístků na vlak. Nečekejte platby kartou. Lidi prostě jezdí vlaky zadarmo. Představuju si scénáře rozšiřování viru při takovém opatření. Ale na jiném nádraží už platíme normálně. Tedy penězi. Dostáváme dva papírové lístky a jeden rozpůlený. To jsou dva plnohodnotné a dva poloviční.

Když na menším místě vidí bělochy, křičí někdy „korona“. Ale když s námi mluví, roušku si sundávají. Vypadá to trochu jako ze slušnosti. Vzhledem k tomu, že už se sem cizinec přes týden nedostane a ti z Itálie jsou zavření 14 dní v povinné karanténě – tedy pokud ještě někdo další neutekl – si myslím, že pokud se tu nemoc rozšiřuje, původci budou jinde.

Přesouváme se trochu dál po původně plánované trase a trochu blíž letišti. Stíháme to před místním zákazem vycházení. Má všude stejný efekt: všichni běží nakupovat do obchodů. Rabujeme s nimi. „Kdes vzal ten ananas?“ ptá se někdo se zjevnou nadějí na večeři. Kromě něj jsme ulovili ještě trochu ovoce a chipsy na příští dva dny, podpultové zboží pro nás není.

Všichni mají zůstat doma. Majitel našeho hotelu nás ale musí jet nahlásit na policii, asi vyplnit nějaké formuláře. Zmizí na pár hodin, po příjezdu nám domluví oběd v restauraci o něco dál v ulici, a pak zase nasedne na motorku a půl dne ho nevidíme.

Zatímco se v Česku dává dohromady slibná komunita ajťáků a vymýšlí všechny high-tech projekty, na světě supervýkonné počítače hledají léky a zasedání všech se konají jedině na dálku, tady nedostávají důchodci dávky, kvůli omezení používat papírové peníze. Strašákem je pár desítek případů. Hrají o čas, dělají dobře. A tak sem přilétají prázdná letadla, protože nesmí vozit cestující, a odlétají se zbylými turisty. Zatím.