Studoval ekonomickou školu a pracoval v investiční firmě, když si uvědomil, že by se mnohem raději ponořil do kulinářského světa. Vojta Nemrava tak vyskočil z kariéry plné tabulek a dat a vydal se na svou první stáž do restaurace v Praze. Z té to bylo už jen kousek k vlastnímu gastronomickému projektu, který má ke klasické restauraci přece jen hodně daleko. Nemrava totiž se svým týmem uvaří jídla srovnatelná s těmi nejlepšími podniky, podaří se jim to ale klidně uprostřed lesa nebo na louce, i když prší od rána do noci.

Ze mě projekt založil Vojta Nemrava společně s přáteli, které potkal během svých prvních zkušeností v restauracích. S Tomášem Urbanem, který se stará především o pekařskou část Ze Mě, se seznámil v Lokálu Nad Stromovkou, s Jiřím Voráčem, myslivcem a kuchařem, se poznal ve Výčepu v Korunní, kde se seznámil také s Petrem Židkem. Ten se sice po čase z uskupení trhnul, zbytek osazenstva však dodnes tvoří jeho pevné jádro.

„Stále se ale rozrůstáme o další schopné lidi. Jsem dojatý z toho, jak se všichni posouvají a jak moc chtějí, aby Ze Mě projekt rostl, aniž bych jim musel říkal proč, jak a co – děje se to přirozeně,“ říká Vojta Nemrava. Právě soudržný tým je něco, co je pro něj osobně vůbec nejdůležitější. Uvědomuje si, jak jsou dobré vztahy a podpora v rámci týmu důležité, zároveň vnímá, jak jednoduše lze o takový pozitivní náboj přijít.

„Je to vlastně hrozně křehké a mimo jiné to stojí i na tom, že nejsem šéf, který buzeruje svoje lidi. Spíš se snažím kultivovat to, co je baví,“ dodává. I díky tomu se dnes Ze Mě projekt nezaměřuje jen na catering, ale navrch pořádá spoustu gastronomických pop-up akcí ve spřátelených podnicích, organizuje workshopy, otevřel vlastní ateliér na keramiku, občas vyšvihne techno párty v lese spojenou s velkým hodováním a jednou do roka také velkolepý Me Ze festival, kde se skvělé jídlo potká s hudbou, světelnou show a spoustou zážitků.

Právě to je něco, o co Vojta Nemrava usiloval od začátku. Nechtěl pracovat v klasickém gastronomickém provozu, protože by ho podle jeho slov „sežral“. Naopak chtěl vytvořit prostor pro uskutečnění všech nápadů, které se jemu i jeho přátelům honily v hlavě – těch přízemnějších i těch o poznání bláznivějších. Všechny mají pevný základ v lokálních, často neokoukaných surovinách a v poctivých řemeslech, které svými počiny Ze Mě projekt spojuje do jednoho celku.

Vojto, od našeho posledního rozhovoru uplynuly už dva roky. Jak se od té doby Ze Mě projekt změnil?
Je to stále mega zábava. Přibrali jsme do týmu spoustu schopných lidí, takže se nám daří mít ve věcech větší pořádek, jsme mnohem organizovanější než dříve a dokážeme dělat i dvě akce najednou. Udělali jsme od té doby dva Me Ze festivaly a ten loňský byl mnohem lepší než ten první. K tomu jsme rozjeli i nějaké vlastní projekty, třeba Ze Mě Ateliér – důležitý člen týmu Adam Helma totiž začal dělat keramiku. S Hanuljak knives jsme vyrobili Ze Mě nůž, společně s Scent Roche jsme vytvořili vlastní parfém. Děláme také různé workshopy, na které se chceme trochu více zaměřit. Je toho tak vážně hodně, ale bez všech lidí, kteří se k nám postupem času přidali, by to vůbec nešlo.

Když se vrátíte do minulosti a vzpomenete si na první akce, pro které jste dělali catering, jak je dnes hodnotíte?
To bylo hodně špatné. Fakt vůbec nechápu, jak jsme to dávali. Jeli jsme na akci a třeba jsme se pětkrát vraceli, protože jsme něco zapomněli, tři dny před tím jsme nespali. Byli jsme vynervovaní, dělali jsme chyby, neměli jsme seznamy, nic… Všechno jsme tahali v IKEA taškách. Výsledek vypadal vážně hezky, ale ten proces za ním byl špatný. Začátky byly hodně těžké a i vztahy tím dost trpěly. I proto se je teď snažím víc kultivovat. Všichni mají rodiny, partnerky a partnery a je potřeba o to všechno pečovat, nezanedbávat osobní život. Takže se snažíme zdravě fungovat, aby nevznikaly divné averze a hádky.

Co vás čeká v nejbližší době?
Momentálně připravujeme třetí Rave, který bude tentokrát v Almě, s jejímž týmem jsme spojili síly. A také degustační večeře. V poslední době jsme si oblíbili pořádat akce v Laichterově domě na Vinohradech, kde bychom do budoucna rádi otevřeli prostor, ve kterém si lidé budou moci společně s kávou kupovat naše pečivo. Právě u pečiva se totiž připravujeme o zisk, protože ho děláme zatím hodně v malém, tak to by se mohlo změnit. Řešíme také vlastní eventové místo, ale k tomu raději nechci říkat podrobnosti, protože to není ještě úplně stoprocentní.

Poměrně nově máte i svoje velké zázemí, vlastní kuchyň. Jak to Ze Mě projekt posunulo?
Neskutečně. Nikdy jsem nepracoval v tak hezké kuchyni. Ve stejném objektu je i zmíněný ateliér, takže si zavaříme, pak si odběhneme vytočit třeba misku. A to je super. Díky tomu jsme víc odpočatí, jsme mnohem efektivnější, dvakrát rychlejší. Navíc celý projekt můžeme posouvat ještě dál. Jako velká mezera mi aktuálně přijde třeba jídlo s sebou, na doma. Moji kamarádi z různých bublin mi říkají, že jsou nespokojení s jídlem, které si domů objednají rozvozem. Přitom je jim jedno, kolik za něj zaplatí. My jsme schopni něco takového vymyslet, máme na to prostor a vím, že to můžeme dělat naprosto skvěle. Stejně tak jsme k tomu přistoupili i s cateringem a daří se nám k lidem kdekoliv dostat jídlo na úrovni michelinské restaurace.

Dávala by vám smysl i vlastní restaurace?
Dává mi to smysl, ale když se na to koukám byznysově, vnímám, že teď ještě není ten správný čas. My potřebujeme vymyslet něco, u čeho nemusíme být pořád fyzicky přítomní. Nechci stát každý den v kuchyni a vydávat jídlo, nechci každý den bojovat s tím, jestli mi přijde servis do práce, jestli budu mít na zaplacení nájmu na konci měsíce. Zažil jsem to ve Výčepu v Korunní, který jsem vedl dva roky, a byl to boj. Sežere vás to. Hodně kuchařů takhle vyhoří. Možná jednou, až si to všechno sedne, až budeme mít všichni rodiny a dost peněz, tak si otevřeme restauraci o patnácti místech. Ale teď ne. Zatím totiž všechno děláme z toho, co vyděláme, a i když nějaké nabídky od investorů přišly, část mě s nimi úplně nesouzněla, takže jsem do toho nešel. V tomhle jsem trochu divný a rozhodnutí dělám hodně náhodně, intuitivně.

Jak vlastně Ze Mě projekt posouváte vy sám, jako jeho lídr?
Předně musím začít na někoho předávat věci, které mě nadbytečně zaměstnávají, protože mám v hlavě strašně moc nápadů, ale nemůžu se k nim dostat. Není to o tom, že bych si chtěl ulevit, ale o tom, že se budu zaměřovat na těžší věci, na nějakou naší vizi. Uvědomuji si, že jedeme aktuální trendy, které za pět let opadnou, takže musím myslet dopředu, jinak lidé na Ze Mě projekt zapomenou.

Jaké trendy myslíte?
Naším primárním komunikačním kanálem je Instagram, kde lidem dokážeme zprostředkovat, jak naše akce i jídla vypadají, takovým způsobem, že to chtějí zažít taky. Právě tenhle trend sociálních sítí třeba zmizí a my najednou nebudeme mít klienty ani hosty. A třeba už tolik nebude táhnout ani trend, že pět týpků vaří někde venku na ohni (smích).

Když říkáte, že je potřeba pořád vymýšlet něco nového, jak tedy přicházíte k nápadům?
Pořád je toho strašně moc a pořád se mi v hlavě honí hromada nápadů, takže z nich pak realizujeme tak pět procent. Určitě nemáme problém v tom, že bychom nevěděli, co vařit a co zkoušet. Koukám se kolem, někdy mě něco napadne, spíš se pak musíme rozhodovat, co z toho vyzkoušíme. A nápady také přicházejí od ostatních.

Co vám v poslední době dělalo radost?
Vidím na lidech, se kterými pracuji, že reálně cítí ten progres. A není o tom pochyb, že se zlepšujeme, takže je hodně hezké se na to koukat. Když doděláme akci, cítíme, že byla mnohem lepší než ta předchozí. To každodenní zlepšování se jde ale ruku v ruce s neustálým pochybováním o sobě samých. A to mi dělá taky velkou radost – že nejsme takový ten tým, o kterém se všude možně píše a který se plácá po zádech, jak je top. To se vůbec neděje. Těší mě také to, že čím dál tím víc zjednodušujeme jídla, pro nás i pro lidi. Více se zaměřujeme na to, aby lidem bylo po našem jídle fajn, abychom nekombinovali nesmysly a neservírovali 25 chodů. Vracíme se stále více k věcem, které dělaly naše mamky a babičky. A když je dáme na hezký talíř a jsme u toho trošku ušmudlaní, tak to skvěle funguje…

Kde vidíte Ze Mě projekt za pět let?
Podle mě budeme mít každý svůj bavorák a audinu. Doufám, že budu poznávat členy týmu podle zvuku motorů, jak budou postupně přijíždět do práce (smích). Ne, teď vážně. Doufám, že budeme mít čím dál tím větší tým a budu koukat, jak se daří jednotlivým projektům: pekárně, ateliéru, cateringu, Me Ze festivalu… Ale chci být pořád v tom. Doufám, že budeme mít pořád ten stejný tým, že nám bude fajn, budeme mít čas na rodiny a budeme dělat to, co nás baví.

Když jste naťuknul ještě Me Ze festival, tak jak jste k němu vlastně došli? Přece jen jde o hodně komplexní a specifickou akci.
Před dvěma lety v lednu jsme měli schůzku celého týmu a bavili jsme se o tom, že bychom mohli jet do zahraničí vařit na jednom festivalu v Portugalsku. Je to akce asi pro 100 tisíc lidí na pláži a v lesích, prostě přesně pro nás. Pak nám ale došlo, že bychom se asi zbláznili, ale stejně jsme chtěli něco takového vyzkoušet. Řekli jsme si tak, že uděláme svoji vlastní akci pro trochu menší počet lidí, třeba jenom pro sto. První Me Ze jsme plánovali jen šest měsíců, bylo to hodně punkové, hodně pršelo, ale lidé byli nadšení. Sice jsme byli zničení, ale zanechalo to v nás tolik skvělých emocí, že další ročník byl nevyhnutelný. Podruhé to bylo už mnohem lepší, protože na Me Ze dělalo jednou tolik lidí. Jen nás stál skoro milion.

Vrátilo se vám to?
Nevrátilo. Prodali jsme asi 180 vstupenek, na kterých jsme utržili asi 800 tisíc. Letos ho ale pořádáme znovu a už teď víme, že to bude zase lepší než posledně. Jen ho musíme lépe byznysově uchopit, najít partnery, možná nějaké dotace. To jsme posledně zasklili. Já mám sice skoro vystudovanou ekonomku, ale peníze moc neumím. Nejdřív přemýšlím nad tou akcí a až pak počítám. Možná to je ale důvod, proč nás mají lidé rádi, protože všechno děláme, jak nejlépe můžeme. Kdybychom totiž přemýšleli nad tím, jestli dává každá naše akce finanční smysl, tak nikdy neuděláme žádný popup, ani Rave Me Ze nebo degustační večeři na samotě.