Pod označením cirkus si můžeme představit zábavní představení v šapitó, v němž vystupují artisté, klauni a cvičená zvířata. Když se ale řekne cirkus ve světě startupů, na mysli vytane Miton. Investiční skupina s kořeny v severních Čechách patří k nejviditelnějším hráčům tuzemského internetového a technologického světa. „Pořád hledáme nové příležitosti, ale už se nepouštíme do všeho tak bezhlavě jako dřív,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch Milan Zemánek, jeden z mitoňáckých partnerů, který má také vlastní minipivovar. I proto teď investuje do gastronomie.

Partnerů má dnes původem jablonecká skupina šest. Vedle Milana Zemánka to jsou také Tomáš Matějček a Ondřej Raška, k nimž se následně přidali Michal Jirák, Tomáš Hodboď a Václav Štrupl. Mezi největší startupově-investiční zářezy Mitonu historicky patří projekty jako Bonami, Heureka, Dáme jídlo, Rohlík nebo Slevomat, přičemž mnoho dalších želízek v ohni se dál kuje. Ať už v pražských kancelářích, nebo na severu, kde se spoluzakladatelé rádi scházejí.

„Věříme, že technologie nakonec promluví do každého sektoru. Obvykle jdeme do projektů, za kterými stojí zajímaví lidé a zároveň v daném segmentu vidíme potenciál,“ vysvětluje v rozhovoru základní strategii Mitonu třiačtyřicetiletý Zemánek. Aktuálně tak má skupina zainvestováno například v umělé inteligenci, kterou staví startup Rossum, v aplikacích pro duševní zdraví a stále více proniká také do kryptosvěta. Sám Milan Zemánek se ale aktuálně hodně věnuje gastronomii. Právě v ní větří mnoho příležitostí – nejen jak vydělat, ale jak při tom i zásadně zlepšit zážitek pro hosty.

Je dnes dobrý čas na podnikání v gastru?
Jídlo je a bude. Teď je potřeba podnikům více pomoci, ale zároveň je ideální stav něco nového začít, takhle dobrá doba nikdy nebyla. Gastronomie je jeden z mála oborů, který ještě neprošel digitalizací. Modernizací už prošlo cestování, hotely, kde vše běží online, kdežto do restaurací první taková vlna přišla de facto až s EET. Zároveň restauratérům obrovsky narostla komplexita jejich povolání.

Dříve se otevřela hospoda Na Růžku, kde stačilo uvařit dobré jídlo. Dnes už to nestačí, je třeba extrémně dobře pracovat s lidmi, to je zlato každého podniku. Musíte umět marketing, nakupovat, počítat, sledovat trendy. Stejně tak není možné mít deset let stejné menu, musíte reagovat na sezónní trendy, upravovat ceny, řešit stále se měnící legislativu. A tohle všechno ustát v jednom člověku podle mě nejde.

A je dnes dobrý čas investovat do gastra?
Pokud mám mluvit za Miton, investujeme v gastru do technologií. To nám dává smysl, protože právě technologie pohání digitalizační proces. Cítíme, že jsme v celém oboru pořád na začátku, ačkoliv jsme za Miton v této branži přes deset let. Mnoho peněz pořád obíhá v hotovosti, objednávky se dělají po telefonu. V době, kdy i senioři nakupují na internetu, je to přežitek. Proto v gastru vidíme velký potenciál.

Vy už dlouho mluvíte o takzvané chytré restauraci. Investujete do firem, které zajišťují placení přes QR kódy, domlouvání brigádníků přes aplikaci. To je ono?
Aplikace jsou jen pomůcka. Chytrá restaurace je primárně o tom, že se při jejím vedení rozhoduje na základě dat. Ne všichni pořád ještě vnímají restauraci jako byznys a to je chyba. Nezřídka si nový podnik otevře bohatý člověk, který si tím zvyšuje prestiž, ale provoz akorát dotuje. To není dlouhodobě udržitelné. Typicky až větší sítě jako Ambiente, Perfect Canteen, Kolkovny a další o podnikání v gastru přemýšlí jako o byznysu.

Právě prosíťovanost je v celém gastronomickém segmentu zásadní. S jedním podnikem je těžké dělat byznys dobře. Výjimkou mohou být rodinné podniky, které mají specifický koncept, unikátní místo a fungují skutečně jako malá rodinná firma se vším všudy. Ale běžná hospoda sama o sobě je hodně složitá, není konkurenceschopná. Ve světě je prosíťovanost mnohem větší a propojené podniky z toho umí těžit.

Miton vyrostl na investicích do e-commerce. Dobře znáte internetové prostředí, v portfoliu máte také technologické firmy zabývající se umělou inteligencí, řešíte krypto. Co nejvíce chybí v gastru?
Zmínil jsem práci s daty. To je věc, kterou známe z e-commerce, kde se počítá a měří úplně všechno. Zvětším na e-shopu tlačítko a hned vidím, jestli mi to zvedá, nebo snižuje tržby. Vím, odkud ke mně chodí zákazníci. V restauracích to tak zatím často nefunguje. Přitom si můžu měřit třeba to, jak se mi vyvíjí tržby, když změním menu. Když ale něco neměřím, nemohu to řídit, to je základní byznysová poučka, která platí všude.

Například oblast cestování a hospitality, které známe i třeba díky Hotel.cz a Previo.cz, si prošla podobnou transformací už před několika lety, kdy v hotelech zjistili, že už prostě nemohou mít všechny rezervace v hlavě. V restauracích to ale tak nezbytné nebylo, a tak se nové nástroje nenasazovaly. Jenže podle mě už to dnes nezbytné je. Potřebuji vědět, kdo ke mně chodí a jak je spokojen, kolik na tom vydělávám, jakou mám marži přes oběd a jakou večer. Na základě dat pak můžu zjistit, proč mi obědy nevychází. Mnohdy je však vrchol podnikání, že restauratéři na konci měsíce vědí, zda mají nějaký zisk, nebo ne. To je málo.

Ty jsi sám spolumajitelem jabloneckého pivovaru Volt. Jeho součástí je i penzion a restaurace. Tam funguje všechno ideálně?
Je to pro mě dobrá zkušenost, že celý byznys vidím i z druhé strany, ze strany hospodského i dodavatele pro ostatní podniky. Je to často střet dvou světů. Do podniku může přijít dobrý manažer, který přijde se skvělým konceptem, všechno vymyslí a napočítá, jenže narazí na personál, který to dělal dvacet let nějakým způsobem a není ochoten své chování změnit. Celé prostředí je trochu zkažené. Bohužel jsou v něm pořád cítit černé peníze, které si lidé různě vydělávali bokem, pořád se ta pachuť v gastru převaluje. Není to o státu, není to o EET, je to o změně kultury, která je potřeba.

V rámci Mitonu máš pod sebou vedle gastronomických startupů také třeba projekty UlovDomov, Reas nebo Boataround. Je mezi nimi nějaká linka?
Věříme, že technologie nakonec promluví do každého sektoru. Obvykle jdeme do projektů, za kterými stojí zajímaví lidé a zároveň v daném segmentu vidíme potenciál. Jen jak stárneme a máme více zkušeností, tak se držíme oblastí, které nám jsou bližší. Do startupu Boataround jsme investovali, protože na vlastní kůži znám, jaké problémy se při půjčování lodí řeší. Kdybychom na to koukali jen přes čísla, bylo by to složitější, ale takhle dokážeme přinést víc než jen peníze.

Do realitních projektů investujeme, protože mě reality vždy bavily. Kdysi jsem provozoval franšízu jedné realitky, a když jsem kupoval nějaký barák a viděl jsem, jak vše funguje, měl jsem potřebu to zlepšit. Podobně začínalo i Driveto, se kterým jsme úplně původně chtěli změnit trh s ojetými auty, který také funguje úplně špatně. Na začátku většiny našich projektů je identifikovaná potřeba a cesta ke zlepšení.

Zatímco Ondřej Raška mluví o velkých vizích pro budoucnost, investuje do krypta a web3, ty se držíš více v současném světě, jeden by možná řekl více při zemi. Máte to tak ve firmě rozdělené?
Ve firmě se bavíme o všech projektech. Ondřej byl vždy víc technický typ, já byl zase spíš obchodník. Zatímco on programoval a stavěl servery, já věci většinou prodával. Proto ho to teď táhne ke kryptu, které z technologického pohledu přináší velkou revoluci. Obchodování pro něj bylo vždy trochu nutné zlo. Já mám raději ten reálný svět, i proto řeším třeba gastro a podobné projekty.

Mě překvapilo, když mi Ondřej Raška říkal, že do krypta už poslal desítky milionů dolarů a klidně další desítky přidá. Vy jste přitom známí tím, že máte spíše menší kola a ve výši investic se držíte víc při zemi. Posunula se vaše strategie?
Ano, kryptu, tématu web3 a technologiím s ním spojeným se věnujeme již více než pět let. Investovali jsme do této kategorie opravdu významně a chceme v tom pokračovat. V minulých letech jsme z investičních hráčů v regionu patřili určitě k jedněm z nejaktivnějších, loni jsme celkově investovali půl miliardy korun.

Dnes už umíme firmu dotáhnout do dospělejších fází, pomoci ji v dalším rozvoji. Před lety pro nás byla firma o padesáti lidech velká, dnes už víme, že umíme být přínosem i pro daleko větší. Prodlužuje se nám investiční horizont, nikdy jsme nebyli nijak tlačení, abychom prodávali, dokud se neukáže, že už nemáme co do firmy předat. Nechceme se ale jen vézt, to je lepší ty peníze vzít a investovat je zase někam jinam, kde je dokážeme lépe využít.

V rámci gastra aktuálně máte podíly v Grasonu, Qerku, Ugetu a Septimu. Jeden nástroj řeší nábor lidí, druhý placení přes QR kód, třetí nákup surovin a čtvrtý pokladní systém. Chcete mít v portfoliu všechno, co je v restauraci potřeba? Co s tím pak jednou uděláte – vytvoříte velkou technologickou gastroskupinu, kterou prodáte?
Nejsme ve všech projektech jediní investoři, respektujeme i další fondy. Nemáme ambici být holdingem, který by je všechny skoupil. Pomáháme, aby se všechny projekty potkávaly a sdílely své zkušenosti. Všichni totiž řeší obdobné problémy, mají stejné zákazníky. Přidaná hodnota se pak násobí. O prodeji zatím vůbec neuvažujeme, máme před sebou ještě hodně práce.

Řešíte zejména lokální projekty, nebo můžete mít i v gastru mezinárodní přesah?
Vždy je dobré koukat se i jinam, nezůstat uzavřený jen ve svém světě, pak se stanete ohroženým. Zjednodušení placení, lepší a jednodušší objevování míst, kam zajít na jídlo – to jsou věci, které mohou velmi dobře fungovat u nás i v zahraničí, kde je ještě větší škála. Ale z toho, co máme vysledované, vidíme, že problémy jsou vlastně všude stejné. Není to tak, že by nějaká země v digitalizaci gastra uletěla a byla sofistikovanější. Gastro je tak trochu zaostalé všude, technologicky je to v Evropě, ale i zbytku světa hodně podobné.

Cítíte se pořád víc jako podnikatelé než investoři? Před lety jste to říkali, ale platí to pořád?
Platí to stále. Já se pořád určitě cítím více jako podnikatel. Získali jsme hodně zkušeností i ze světa investic, třeba Tomáš Matějček byl vždy víc přes čísla, umí v nich najít souvislosti a kouká za roh. Doplňujeme se. Obecně si myslím, že se možná vytvářejí zbytečné škatulky. V technologickém sektoru se všichni snažíme rozpoznat nějaký trend, který přinášejí nové technologie, a ten podpořit.

Jak často se ještě všech šest partnerů Mitonu schází u jednoho stolu?
Během týdne si většinou jen voláme. Jednou za měsíc se ale vždy sejdeme osobně, dáme třeba saunu, něco si uvaříme a debatujeme u jednoho stolu. Důležité jsou pro nás především takzvané kvartálky. Strávíme spolu vždy několik intenzivních dní, hodně se bavíme o sobě, dnes už asi více než o byznysech, které máme. Zjišťujeme, kde a jak si můžeme pomoci, propojujeme se. O víkendech a prázdninách se potkáváme i s rodinami, pořád nás to drží na severu, je to zkrátka takový rodinný cirkus.

Pořád musíte všichni se vším souhlasit jako dříve? Dokážu si představit, že třeba projektům, do kterých teď investuje Ondřej, asi ani ne všichni tak dobře rozumíte. Nebo si udržujete přehled?
Mě baví mnoho věcí, ale už se nepouštím do všeho tak bezhlavě jako dřív. Také o kryptu mám všeobecné povědomí, ale do hloubky úplně nejdu. Základem je, že si v Mitonu vzájemně důvěřujeme, to je důležité. Každý máme určitý budget na investice, nemusíme si nutně vše schvalovat. Dřív jsme se všichni vyjadřovali ke všemu, dnes už více záležitostí řešíme třeba jen po e-mailu. Známe se dlouhé roky, dokážeme odhadnout, co se komu bude líbit a co ne. Autonomie nám dává možnost se rychle rozhodovat.

Držíte pořád nějakou jednotnou investiční strategii, nebo jste ji v průběhu let měnili? Ptám se i proto, že nefungujete jako klasický VC fond, který má nějaké investiční horizonty, lhůty a podobně.
Co se nemění, jsou naše hodnoty. Posunujeme se v technikáliích – třeba ve využívání konvertibilních půjček. Náš základní princip v investování se ale vždy týkal lidí. Jakmile má kdokoliv z našeho týmu byť jen malou nedůvěru v dané lidi – třeba i charakterovou, když si nesedneme –, tak do toho nejdeme. Stále více koukáme také na pozitivní dopad, aby byly služby, které podporujeme, ekologické a pomáhaly světu.

Někdy to alespoň na první pohled vypadá, že některé projekty přežívají jen díky tomu, že jim ještě pár milionů přihodíte. Jiné by zase možná někdy zasloužily víc, než kolik jim nabízíte. Jak to balancujete? Máte nějaký strop, jaká může být vaše největší investice?
Strop máme, ale myslím, že to je občas škoda. Máme hodně projektů, a tak si držíme určitou rezervu, abychom je případně mohli podpořit dál, když rostou. Nebo když jako teď přišla pandemie a některé projekty, zejména třeba v gastru, se úplně zastavily. Myslím, že bychom zvládli investovat i více peněz, někdy nám možná chybí větší odvaha. Je to dané i tím, že nás je víc a máme v sobě určitý konzervatismus, který tomu na druhou stranu dodává stabilitu. Nikdy jsme neudělali nějaký velký ústřel mimo. Když se do něčeho pustíme, jen tak to nevzdáme.

Pošlete nejdřív menší částku a pak se uvidí, než abyste rovnou někomu poslali sto milionů…
Ono se to nasčítá a občas se tomu i blížíme, ale spíše postupně. Snažíme se investice rozdělovat do kratších etap, je to smysluplnější i pro zakladatele, že to není hned taková řacha. Když se pak objeví možnost celý projekt nakopnout nebo expandovat, podpoříme je.

Máte spočítané, kolik jste už do startupů poslali peněz?
Jen loni to bylo okolo půl miliardy korun.

Ostatně většina peněz je vašich, že? Takže když se vám ze startupu vrátí, jdou do vás, nemusíte se zodpovídat nikomu dalšímu.
Přesně tak. Musí nám to hlavně dávat smysl a ekonomicky vycházet. Máme nějakých třicet projektů, možná víc, je to obrovská diverzifikace a odpad je velmi malý. Někdy je třeba nějaký projekt pomalejší, škáluje se pomaleji, ale pokud jsme přesvědčeni o příležitosti, je důležité vytrvat.

Máte nějaký balík peněz, ze kterého si taháte na jednotlivé investice? Nebo jak vlastně v Mitonu fungujete?
Naše výhoda je, že žijeme z úspěšných exitů. Něco si z toho uloupneme, ale většinu necháváme dál v byznysu.

Máte v Mitonu nějakou end game? Ať už skupinovou, nebo třeba osobní?
Občas se o tom bavíme. Pro mě je nesmírně důležité, že jsme opravdu taková velká rodina. Díky tomu kolem sebe všichni máme lidi, kteří žijí ve stejném světě, a můžeme se bavit o různých tématech. Ne každý má kolem sebe lidi, s nimiž se může o všem bavit. A end game? Já ji za sebe stanovenou nemám. Dokud mě práce baví a nabíjí a sleduji, jak naše firmy a lidi v nich rostou, je to radost.