V roce 1994 se skupinka tří dokumentaristů vydala do lesů kolem městečka Burkittsville v americkém Marylandu – chtěli zde natočit snímek o místní děsivé legendě, čarodějnici žijící v lese. Nikdo je už nikdy neviděl. Zůstalo po nich jen několik znepokojivých záznamů z jejich kamery, objevených o několik let později. Z nich vznikl film Záhada Blair Witch.

Samozřejmě že je to celé fikce. Pokud by záběry byly skutečné, je extrémně nepravděpodobné, aby se kdy dostaly na velké plátno coby komerční projekt. A Heather Donahue, Michael Williams a Joshua Leonard nejsou jen jména hlavních postav nejznámějšího (ne ovšem prvního) filmu v subžánru found footage, ale také jména jejich představitelů. Produkce se rozhodla použít skutečná jména, aby film působil autentičtěji. S dojmem autenticity se ale zašlo příliš daleko, když studio začalo předstírat, jako by vlastně herci nebyli herci, kteří si za svoji práci zaslouží odměnu.

Jak přibližuje nový článek serveru Variety, vydaný u příležitosti 25. výročí od premiéry Záhady Blair Witch, snímek vznikl v prostředí nezávislé americké kinematografie s velice nízkými rozpočty, která začínajícím umělcům nabízela možnost získat první zkušenosti. Obrácenou kartou těchto možností bylo, že za svoji práci dostali mnohdy jen velice nízký, někdy vůbec žádný honorář. Proto byli Donahue, Williams a Leonard nadšení, když za natáčení fiktivního dokumentu měli dostat 500 dolarů (po započtení inflace asi 22 tisíc korun).

„Hodně práce jsem dělal bez nároku na výplatu,“ řekl Williams. „U téhle nabídky stálo ‚placené‘, takže jsem si říkal: ‚Vida, možná z toho může být profese‘.“  Součástí smlouvy navíc byla varianta, že pokud by výsledný film vydělal přes milion dolarů, herci by dostali procento ze zisků přesahujících toto číslo. Žádný z nich s tím ale nepočítal, celou věc vnímali stále spíš jako zkušenost a něco, co uvidí primárně jejich rodina a známí, možná několik lidí někde na festivalu.

Stalo se ale něco, co nikdo nečekal. Ačkoliv se původní rozpočet 35–60 tisíc dolarů po dokončení postprodukce navýšil asi na desetinásobek, stále to bylo zanedbatelné ve srovnání s příjmy. Záhada Blair Witch se stala globálním hitem, vydělala bezmála čtvrt miliardy dolarů a získala status jednoho z nejúspěšnějších nezávislých filmů všech dob.

To zásadním způsobem změnilo situaci. Trojice hlavních herců původně počítala s tím, že se objeví v desetiminutové sekvenci s fiktivním dokumentem, kterou bude následovat další vyprávění. Proto všichni souhlasili s tím, že se ve filmu použijí jejich skutečná jména. Jejich záběry ale nakonec tvořily celý snímek, a tak je najednou znal celý svět. Distribuční společnost Artisan Entertainment nedlouho po premiéře v červenci roku 1999 také upustila od snahy předstírat, že jde o skutečný dokument, a Donahue, Williamsovi a Leonardovi začaly chodit pozvánky na rozhovory a do talk show.

Náhlá sláva ale pro žádného z nich neznamenala finanční úspěch, jaký ji typicky provází. Williams například popsal, jak se jeho tvář objevovala v novinových stáncích na obálce jednoho z nejznámějších amerických magazínů, on ale stále stěhoval nábytek, aby si vydělal na nájem. Leonard zase jako člen cateringu obsluhoval svého vlastního agenta jen pár dnů předtím, než se objevil jako host v jedné z hlavních večerních talk show.

Studio na hvězdy svého hitu úplně nezapomnělo. Když globální příjmy Záhady Blair Witch překročily 100 milionů dolarů (2,3 miliardy korun v roce 1999), poslalo jim na oslavu koš s ovocem. „Tehdy nám začalo být jasné, že nic nedostaneme. Odstřihli nás od věci, na jejímž vzniku jsme měli tak výrazný podíl,“ řekla Donahue.

Natáčení Záhady Blair Witch bylo velice nekonvenční. Herci dostali relativně krátký scénář, v němž většinu dialogů měli improvizovat. Do lesa se přitom měli vydat sami tři, bez jakéhokoliv štábu či režiséra, všechny relevantní instrukce, včetně toho, jak používat kameru a zvukovou aparaturu, dostali předem. Hlavní část snímku tak pořídili vlastně úplně sami. Na jednu stranu to znamenalo vyšší nároky na jejich schopnosti, na druhou unikátní praxi.

Dojem autenticity ale zahrnoval také méně obohacující zkušenosti po dokončení filmu. Studio hercům například nedovolilo zúčastnit se premiéry na festivalu v Cannes a obecně se měli spíš vyhýbat pozornosti. Nemohli tak ani hrát v jiných filmech. Začínající umělci, kteří ještě neměli zkušenosti s mnohdy nelítostným byznysem Hollywoodu, se všemu podvolili s nadějí, že odměny za úspěch snímku jim to vynahradí. Ale nestalo se tak.

Donahue, Williams a Leonard nakonec odměny dostali, působily ale tak trochu jako urážka. Koncem léta roku 1999 jim na účtech přistálo pár desítek tisíc dolarů, zatímco zisky studia a investorů se počítaly v desítkách milionů. V roce 2004 se jim podařilo vymoci 300 tisíc dolarů pro každého, které jim měly být vyplaceny v průběhu několika let. Tou dobou studio z jejich tváří a jmen profitovalo v ději a marketingových materiálech pokračování Záhady Blair Witch. To se ještě párkrát opakovalo, naposledy letos, když studio Blumhouse oznámilo záměr ságu found footage hitu obnovit.

Trojice herců původního filmu v reakci na to napsala otevřený dopis, v němž studio žádala, aby s nimi další používání jejich identity konzultovalo a zpětně jim proplatilo podíly ze zisků franšízy, která by bez nich nevznikla. Jelikož ale v době produkce Záhady Blair Witch nebyli členy hollywoodských odborů, mohou se odvolávat nanejvýš na férovost.