Je horko. V tomto období roku se může zdát, že jde o zcela samozřejmý jev, který se nijak nevymyká normálu. Už jsme si za poslední léta zvykli, že pořád překonáváme teplotní rekordy, zažíváme stále extrémnější počasí a čím dál více se do popředí zájmu dostávají data o množství emisí CO2 z toho či onoho podniku nebo státu. Čím větší díl pozornosti ale věnujeme kusým číslům a krátkým zprávám, tím víc nám možná jako lidstvu unikají větší trendy, které se dějí potichu, pomalu, ale jsou mnohem zásadnější.

První červencový týden se planeta dostala do situace, kdy na ní průměrná teplota za 24 hodin přesáhla sedmnáct stupňů Celsia. Padly dokonce tři historické teplotní rekordy po sobě. Ve své podstatě jsou to abstraktní čísla, ale trend je patrný: jedná se o další graf z řady těch věnujících se klimatické změně, kde křivka za rok 2023 dalece vybočuje z dekády sledovaných hodnot. Ve finále to však nejsou ani tak kusá data, jako spíš celkové příběhy přenesené do scénářů budoucího vývoje, které jsou nejvarovnější.

Právě takovým scénářům a dlouhodobým cestám k udržitelnosti se ve své práci věnuje Zuzana Harmáčková z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Připomíná, že důsledky změn klimatu lze vidět ve společnosti, zemědělství nebo i zdravotnictví. „Studie v souvislosti s vlnami veder v roce 2015 ukázaly, že v evropském i českém kontextu je úmrtnost v důsledku horka v řádu tisíců lidí. Nejsou to tedy rozhodně jednotky, jde o významná čísla,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Viděli jsme, že předminulý týden padly tři teplotní rekordy za sebou, průměrná teplota na celé planetě v tu chvíli přesáhla 17 stupňů. Podobných titulků ale sledujeme mnoho skoro každý den. Co nám ta čísla vlastně celkově říkají?
Je pravda, že v poslední době vidíme čím dál tím víc teplotních extrémů. Často tak máme před sebou nějaká abstraktní čísla, ale myslím si, že nejlepší je si důsledky převést na nějakou osobní rovinu. To, čemu říkáme léto, se v posledních letech dost radikálně mění. Kdybychom se podívali o deset nebo patnáct let dozadu, extrémy byly, ale nezažívali jsme tepelné ostrovy například v Praze tak intenzivně. Jistě, je léto, sluníčko, koupání a zmrzlina, ale také jde o to, že tato horka už mají zdravotní a ekonomické následky, zvlášť pro starší lidi nebo malé děti. Přitom je velká šance, že podobné extrémy uvidíme čím dál tím častěji.

Když je globální průměr nad 17 stupňů, počítám, že lokální dopady mohou být mnohem zásadnější. Jak mohou tyto extrémy ovlivnit Česko v horizontu deseti či dvaceti let?
Je třeba říct, že zvýšená teplota je jen jeden z projevů klimatických změn a dalšími důležitými problémy jsou třeba nedostatek vody, extrémní počasí a další věci. Ale pokud se budeme bavit čistě o teplotě, třeba z pohledu fungování ekonomiky je důležité, že vedra mají dle mnoha studií dopad na produktivitu práce. Druhý dopad může být třeba na produkci energie – elektrárny potřebujeme chladit a ve chvíli, kdy na to nebudeme mít dostatečně studenou vodu, budeme potřebovat další energii na zchlazení. Vyšší teploty nás tedy dostávají do nových situací a mají zásadní dopad na to, kolik peněz musíme utratit, abychom vůbec mohli standardně fungovat.

Co zdravotnictví? I v Česku sem tam vidíme zprávy o tom, že někdo zemřel kvůli horku, ale lze už v číslech vyčíst, že by se i u nás měnila zdravotní situace v důsledku klimatických změn?
Rozhodně. Studie v souvislosti s vlnami veder v roce 2015 ukázaly, že v evropském i českém kontextu je úmrtnost v důsledku horka v řádu tisíců lidí. Nejsou to tedy rozhodně jednotky, jde o významná čísla, ale jak říkáte – spíš se setkáme s tím, že někde někdo omdlel nebo dostane infarkt, ale důsledky jsou fatální na celospolečenské, nikoliv individuální úrovni.

Foto: Depositphotos

Oteplující se klima bude mít dalekosáhlé důsledky pro život na Zemi

Vy se věnujete i zkoumání subsaharské Afriky. Z našeho středoevropského kontextu vidíme dopady klimatických změn jen omezeně, ale co trápí třeba tento region?
Vztáhnu to zejména k Zambii a oblasti okolo ní, protože v ní pracujeme. Rozdíl je v tom, že my v Čechách si například nemusíme aktivně pěstovat svoje potraviny. V Zambii se tak děje, a tak se tam s klimatickou změnou lidé potkávají mnohem bolestněji a hmatatelněji, ať už kvůli vedrům nebo povodním. Pro podobné příklady ale ani člověk nemusí chodit tak daleko – už když se podíváme na sousední státy, které mají moře, ty musí řešit, co budou například dělat se svými přístavy, když vzroste mořská hladina. V Čechách máme do jisté míry falešný pocit bezpečí, že jsme před těmito dopady chráněni.

Hrozí tedy například, že bychom i v Evropě neměli dostatek potravin? Protože i naše jídlo se samozřejmě musí někde vypěstovat a nějak se k nám dopravit.
Myslím si, že je úplně klíčové se zabývat otázkou, jaké potraviny bychom mohli i v této situaci pěstovat v Česku. Okamžitě totiž začneme narážet na to, že se u nás nechováme k zemědělské půdě úplně přátelsky a tak, abychom ji v případě nutnosti mohli využít. Nutnost potravinové soběstačnosti teď totiž necítíme tak zásadně, ale je to velký vykřičník do budoucna.

Takže česká půda není připravená na dobu klimatických změn.
Samozřejmě je řada výjimek, ale české zemědělství je zpravidla konvenční a industrializované a hospodaří ne zcela citlivým způsobem na velkých lánech. Vznikají tak problémy s erozí a spousta půdních bloků je tímto způsobem postižena. Půda je celkově opravdu důležitý zdroj, o kterém se tolik nemluví v porovnání s jinými v rámci tématu klimatických změn.

V souvislosti s Afrikou i Arabským poloostrovem se jednu dobu dost mluvilo o migraci kvůli klimatu. Už se děje, že by lidé masivně opouštěli regiony, kde je v těchto dnech klidně nad 45 stupňů?
Toto je alarmující situace, protože projekce, s nimiž pracujeme, říkají, že lidé prostě budou muset opustit určité části planety, protože se stanou neobyvatelnými. Tyto přesuny pak budou mít nevyhnutelně dopad i na to, jak fungují naše společnosti z pohledu politického a společenské vývoje. Máme tendenci to v Evropě vnímat, že to přece zvládneme, ale tady se bavíme o opravdu obřích masách lidí.

Můžeme tedy říct, že nás v důsledku klimatických změn čeká migrace, která by pak zvětšovala problémy jako populismus, nacionalismus a podobně? Jsou nějaké studie, které by řešily i tyto otázky?
Nemůžeme samozřejmě věštit, co se stane, ale máme řadu nástrojů, které nám umožňují zmapovat, jaké následky by mohly být intenzivnější. Řada z těch scénářů ilustruje, že problémy se ztrátou důvěry v systém i sama sebe – či s neschopností se navzájem domluvit – se kvůli klimatické změně mohou prohlubovat. Výzkum udržitelnosti také ukazuje, že jedním z důvodů, proč společnosti jsou dysfunkční, je jejich nerovnost. Čím nerovnější jsou, tím je problematičtější se zároveň nějak domluvit a uřídit společnost.

Takže abychom lépe řešili klimatickou změnu, musíme být jako společnost rovnější, chápu to správně?
Abychom byli schopni řešit klimatickou změnu, je primárně potřeba spolupracovat, věřit si a navzájem se domluvit. Spolupráce a schopnost nějak spolu komunikovat je pak podmíněná i tím, že nemáme nepřátelské vztahy k určitým skupinám obyvatel. A toto naladění dost často vzniká z nerovností.

Budu teď parafrázovat abstrakt jednoho vašeho nedávného výzkumu o hodnotách spojených se scénáři budoucnosti s klimatickými změnami. Píšete, že „budoucnost spojená s archetypy dystopických scénářů je většinou založena na hluboce individualistických a materialistických hodnotách.“ Takže potřebujeme změnit svůj hodnotový základ?
To už se dostáváme k širším otázkám, ale ať už budeme řešit jakékoliv výzvy, musíme být schopni se domluvit. Místo toho se ale ukazuje, že žijeme ve společnosti, kde jsou lidé zaměřeni spíš na individualistická řešení, která jsou dobrá jen pro jedince. A máme pocit, že jsme zodpovědní jen sami za sebe. To je přístup, který těm pozitivním společenským změnám nepřeje. Akceschopnost společnosti je daleko nižší v případě věcí, které jsou celoskupinové. Ale výzvy, které nás obklopují, nejsou řešitelné individuálním přístupem.

Celkově – kdyby se teď nic nezměnilo a společnost by pokračovala v trajektorii, na jaké je, co se týče ochrany životního prostředí, s jakými scénáři pracujete? Jak si představujete naši planetu za pár dekád?
Scénáře, které pracují s nezměněným trendem, většinou nekončí dobře pro lidský blahobyt. Samozřejmě, vždycky jsou lidé, kteří budou moct nějak fungovat, ale jednalo by se o společnost, kde budou vzrůstat tenze, bude klesat pocit bezpečí a která bude mít hrstku elit a zbytek lidí, který žije v ne úplně pěkných podmínkách. Zároveň bychom i my v Evropě začali mít problémy s dosažením různých zdrojů. To opravdu nechce člověk zažít. Takže jestliže máme pocit, že žijeme dnes ve společnosti, která nám víc dává než bere, kde se cítíme bezpečně a máme zde určitou kvalitu života, tak je potřeba začít něco dělat.