Režisér a scenárista Kristoffer Borgli na sebe před nedávnem upozornil filmem Je mi ze sebe špatně, v němž zkoumal hranici toho, co jsou lidé ochotni udělat pro slávu. Ve svém dalším počinu, To se mi snad zdá, na téma navazuje. K ruce má skvěle hrajícího chameleona Nicolase Cage, na jehož výkon pějí ódy snad všichni, prapodivný, a proto zajímavý námět připomínající ikonické V kůži Johna Malkoviche a velké moralistní ambice stejně jako tu, být originální. Sice mu to ke konci podtrhává nohy, na slizkého Cage už ale asi nikdy nezapomenete.

Paul Matthews je obyčejný, ničím nevynikající profesor evoluční biologie na provinční vysoké škole. Studenty jeho nezábavný přednes ani trochu nezajímá, jeho dospívající dcery ho mají na háku, manželka ho přiměla, aby si vzal její příjmení, a přátelé… ty vlastně nemá. On ale zoufale touží po tom, aby byl někdo. A stane se mu to naprosto nepředvídatelným způsobem – zčistajasna se začne zjevovat ve snech lidí po celém světě. Sláva na sebe nenechá dlouho čekat. Jenže jak už to tak bývá, nic netrvá věčně a původně nevinné sny, kde Paul prostě jen tak stojí, se začnou měnit a s tím i nálada, kterou vůči němu společnost chová.

Čemu touhle chytlavou zápletkou Borgli nastavuje zrcadlo, je jasné. Svérázným a velmi lákavým způsobem, v němž kombinuje černou tragikomedii, satiru, místy horor, a dokonce i sci-fi, kritizuje vyprázdněnost slávy v době sociálních sítí, ukazuje její pomíjivost, naváží se do reklamy chtivých byznysů ochotných naskočit na cokoliv neobvyklého, otírá se o krizi středního věku… Ukazuje, že hvězdou se může stát kdokoliv. Aniž by si to vůbec něčím zasloužil.

Paul Matthews je totiž opravdu trouba, ňouma, který si umí akorát tak stěžovat a kňourat, že by chtěl něco jiného, než má. Nedokáže ale pro to nic udělat. Místo toho má velmi silné sklony k sebelítosti, která hraničí s nebezpečně vypadající frustrací. Nicolas Cage, který Matthewse hraje, ve své kariéře už mnohokrát ukázal, že se nebojí ztvárnit prakticky kohokoliv. Něco se mu povedlo víc, něco míň. Muže, o kterého nikdo nestojí, zahrál ale naprosto dokonale a zaslouženě platí za hlavní devizu To se mi snad zdá. Ne nadarmo se o této roli mluví jako o jedné z jeho hvězdných.

Matthews je v jeho podání realisticky nezajímavý a svým způsobem slizký, trapný a patetický. Zkrátka takový ten typ člověka, kterého nejspíš přehlédnete, ale když si jeho existenci uvědomíte, nezbavíte se dojmu, že by klidně mohl odněkud vytáhnout mačetu a skočit na vás. Je to postava, se kterou nebudete nejspíš ani chvilku sympatizovat. Nejdřív vám bude připadat protivná, nakonec dost možná odpudivá, pravděpodobně pro ni ale nebudete mít ani trochu pochopení.

Ovšem i když se Cage, mezi jehož poslední role patřil i upír, překonává a celé To se mi snad zdá táhne, na naplnění 102 minut filmu to nestačí. Začátek je parádní a umně ve vás vzbudí zvědavost (která kypí už od chvíle, kdy jste si přečetli synopsi a rozhodli se na film vyrazit). Jakmile se Paul začne ve snech objevovat, cítíte, že něco není v pořádku, a postupně to graduje. Vedle Cage tomu pomáhá i civilní zpracování krajně neobvyklého jevu, kdy mezi reálnými sekvencemi a těmi snovými není žádný rozdíl, takže chvíli přemýšlíte, co se opravdu stalo a co byl jen sen – jako každý, komu se něco intenzivního zdálo.

Nepříjemný pocit podtrhuje i zpracování toho, jak se svět o Matthewsovi dozví. Náhodou na něj narazí jeho bývalá přítelkyně, jíž se o něm taky zdálo, a zeptá se ho, zda o tom může napsat článek. Když dostane souhlas a dá ho na Facebook, spustí se lavina. Jenže pak nenásleduje žádné vyšetřování FBI, zájem vlády ani příchod mimozemšťanů, ale prostě jen zájem okolí, který si Paul extrémně užívá. A všechno je to pořád pěkně podivné.

Co si tím To se mi snad zdá bere primárně na paškál, snadno pochopíte. Po čase ale začnete cítit, že by to nějaké vysvětlení nebo odklon od faktu, že „to tak prostě je“, chtělo. Ani moc nevadí, jak je to všechno nepříjemné, to je naopak správně, ale takový nápad by si dobré rozuzlení zasloužil a jen by ho podtrhlo.

Foto: Aerofilms

+2

Právě to ale chybí. Nějaké rozuzlení sice dorazí, ale je nejslabší částí To se mi snad zdá, které kvůli tomu netrefí svůj cíl. Stejně jako pro to, co se mu děje, nemá vysvětlení Paul Matthews, nemá ho ani režisér Borgli. Většinu filmu budete napjatě sledovat podivnosti, které se vám odehrávají před očima, někdy se smát, někdy se pohoršovat, dohadovat se, kam to vede, a napjatě čekat.

A pak dorazí zklamání. Ucítíte velkou snahu o morální lekci o povrchnosti světa influencerů, kde je důležité být nový, a ne něco dokázat (zvlášť pro americké publikum je pak určená i část o cancel culture), ale zároveň si budete připadat zamotaní v přílišné komplikovanosti, paralelách na druhou, náznacích a otevřenosti, které ale ve výsledku vyznějí dost ploše a okoukaně. A je to škoda, protože námět To se mi snad zdá je extrémně chytlavý a dlouho se s ním i poutavě pracuje. Na nekňubovskou a nepříjemnou variantu Nicolase Cage se ale do kina zajít vyplatí, fanouškům ostatně není třeba něco takového říkat. Tak možná jen: pokud se na něj vydáte už dnes ve čtvrtek, v kině Aero si ho můžete dopřát jako double feature s Cageovou legendární Adaptací.