Zprávy o cenách nemovitostí jsou v poslední době pozitivní – začíná se zlevňovat. Odborníci se ale shodují, že není možné čekat žádné velké žně. Ceny bytů a domů řádově neklesnou, spíš se zlepší životní podmínky lidí. V mezičase ale pořád platí, že vlastní bydlení je pro více lidí čím dál nedostupnější. Pomoci by s tím mohlo participativní bydlení, což je za hranicemi úspěšný koncept, který se do českého prostředí snaží v rámci společného projektu přetavit architekti, sociologové, ekonomové či sociální antropologové z různých univerzit a organizací.

Nejde o žádný sociální konstrukt. V participativním bydlení totiž spolu lidé nutně nemusí sdílet kuchyň ani koupelnu – prim i nadále hraje individuální soukromý prostor bytu. Sdílení vybraných prostorů je jen na případném rozhodnutí samotných obyvatel. V participativním bydlení jde totiž většinou o dohodu. Na počátku je to dohoda mezi několika lidmi, kteří se chtějí společně pustit do projektu s cílem zajistit si vlastní bydlení. To má na konci několik benefitů.

„V současné době spolupracujeme na mezioborovém výzkumu, který má ukázat, jaké formy bydlení může člověk aktivně sdílet. Nemusí přitom jít jen o sdílení ve smyslu prostoru – může jít o ekonomiku, financování, právní formu nebo přípravu i správu projektu,“ vysvětluje David Tichý z Fakulty architektury Českého vysokého učení technického (ČVUT).

Na výzkumu pracuje právě jeho pracoviště, dále také Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Sociologický ústav Akademie věd, Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci a nezisková organizace Arnika. V zádech mají navíc státní organizaci, a sice Technologickou agenturu ČR.

Důležitou výhodou participativního bydlení je, že si může člověk postavit v podstatě dům snů – dělá si ho totiž na míru. Zároveň se dají trochu obejít naddimenzované ceny současných projektů. „Když si kupujete byt přes developera, kupujete ho i s marží. U participativního bydlení můžete na některých nákladech ušetřit, ale musíte si na začátku položit několik otázek,“ uvádí architekt.

„Jde o to, jestli máte pozemek a k tomu adekvátně velkou skupinu zájemců o tuto formu bydlení, jestli máte projekt, zajištěné financování, vybranou formu vlastnictví, jestli máte zkušenosti s vyřizováním stavebního povolení, jestli budete na projektu spolupracovat se zástupci města. My pracujeme na výzkumném projektu, jehož cílem je na všechny tyto a další otázky zodpovědět, nastavit definice, proces a ve finále i zjistit, jak se lidé ve vybraných městech k této formě bydlení staví,“ doplňuje.

Foto: Česká cena za architekturu

V Česku je zatím participativní bydlení výjimečné, projekt na Vackově má ale některé jeho prvky

Úspora může být různá. Podle Tichého může v průměru dosahovat kolem dvaceti procent i více. Pokud je možná domluva s obcí, pak lze ušetřit ještě víc. Vzhledem k tomu, že ale platí úsloví „čas jsou peníze“, může být úspora ještě větší, k výsledku lze totiž dojít rychleji.

Dílčí příklady už existují. Například v pražské Šárce vzniká projekt, za kterým stojí čtyři rodiny. Výhodu mají v tom, že si přizvali někdejšího studenta pražské architektury Jakuba Nakládala. Ten jim pomáhá s celým procesem jako projektový manažer. To znamená, že společně s rodinami připravuje stavební program či výběrové řízení na architekta, provede úředními nutnostmi nebo poukáže, na co si dát pozor.

V participativním bydlení je potřeba myslet na to, že sdílené prostory nejsou jen vstup, chodba, garáže a technické vybavení. Studio Unit architekti, kde je Tichý společníkem, navrhovalo například bytový soubor na Vackově, kde jsou sdílené dvorky a společenská místnost. „Funguje to, i když stavebníkem byl developer. Maminky si navzájem pohlídají děti, potkávají se tam teenageři, tatínkové společně koukají na fotbal,“ líčí architekt.

U Nového Jičína zase skupina lidí společně staví rodinné domy, jež postupně vytváří komunitu. „V principu se to neliší od malé vesnice, kde si lidé také obvykle pomáhají,“ uvádí odborník. Formou se tak nejedná o klasický model komunitního bydlení, kdy je obvykle v centru rodinných domů umístěn takzvaný common house se společenským zázemím pro obyvatele. Přesto ale různé formy participace obsahuje.

Výzkum se ale nezaměřuje jen na jednotlivce – má také poskytnout rady městům a obcím. Těm by participativní bydlení mohlo pomoci právě s dostupností bydlení. Na projektu tak spolupracuje také Jihlava, Pardubice, Hrádek nad Nisou, Liberec, Psáry a Opava, ve kterých se konají workshopy pro zájemce o takovou formu bydlení. Municipality se zde dozví více o potřebách bydlení svých obyvatel, jak k těmto lidem přistupovat a jak jim případně poskytnout konkrétní podporu. A konečně s nimi také modelují takovou formu participativního bydlení, která by jim samotným vyhovovala.

„Jednou z pomocí by mělo být to, že bude mít město připravené scénáře, kde řekne, jaké postupy by zájemci o toto bydlení mohli zvolit a jakou formu podpory může případně nabídnout. Samospráva může poskytovat nejen poradenství, ale i konkrétní benefity vzájemné spolupráce. Za určitých podmínek může dokonce i poskytnout pozemek nebo se projektu účastnit,“ uvádí Tichý.

Foto: Česká cena za architekturu

Jsou tu sdílené dvorky i společenská místnost

A konečně se mezioborový tým snaží rozproudit debatu o změnách legislativy tak, aby participativní bydlení víc podporovala. Se stoupajícími zájemci o takovou formu bydlení by pak mohly na nový model přistoupit z hlediska financování i banky. Zatím to v Česku běžné není. A tak třeba společnost Sdílené domy po dlouhém hledání vhodné nemovitosti získala finanční úvěr až od německé nadace, která se na podobný typ financování specializuje.

Na zájemce tak čeká spousta výzev, přičemž ne všichni jsou schopní celý proces absolvovat. To, že během něj někdo změní názor, je podle architekta normální a výsledkem je, že se vykrystalizuje skupina, která o to fakt stojí. „Komunitu nepředstavuje nutně jen skupina kamarádů, naopak většinou se jedná o různorodou skupinu obyvatel, která našla způsob, jak se domluvit či jak dělat kompromisy. Jde jen o to, jaká pravidla v ní zvolit, abyste mohli řešit různé neshody či konflikty. A v tom je ten princip,“ vysvětluje Tichý.

O sdíleném bydlení se v Česku mluví stále více, to ale neznamená, že podobně bude bydlet každý. V takzvaném cohousingu bydlí v Dánsku asi jedno procento lidí, což dělá v zemi, kde tato forma bydlení vznikla, jen řádově stovky domů. V dalších zemích to jsou promile procenta. V Česku pak jednotky případů. Naopak v participativním bydlení jsou v zahraničí velmi aktivní samy obce, které připravují pozemky pro podobné projekty. To znamená, že se tato forma bydlení stává jednou s legitimních způsobů pořizování bydlení.

Aby tým zjistil, jaký je případný zájem a představa v Česku, dal dohromady patnáctiminutový dotazník, který je na stránkách participativnibydleni.cz. „Zjišťujeme v něm, co by lidé chtěli v rámci svého bydlení sdílet, jak by chtěli spolupracovat, aby ušetřili náklady a zlepšili kvalitu a udržitelnost bydlení. Výsledky využijeme pro tvorbu manuálu pro zájemce o tuto formu bydlení a metodiky pro obce a státní správu,“ uzavírá Tichý.