Designér Albert Zikmund ve firmě o stovkách zaměstnanců vedl týmy s několika desítkami lidí. Po čase mu ale chyběla nová výzva, a proto se rozhodl teplé místo opustit a vrhnout se do neprobádaných vod startupů. Společně s kolegou chtěli změnit, jak se tvoří prezentace, a na této cestě jej podpořili i investoři. Byť koncem července svůj projekt zavřeli, za neúspěch to nepovažuje. „Nejdůležitější ze všeho je zkusit to. I kdybych věděl, jak to dopadne, šel bych do toho znovu,“ říká pro CzechCrunch Zikmund.

Nad šálkem kávy ale také přiznává, že startupová jízda připomínala onu pověstnou horskou dráhu. „Jeden den se probudíte a říkáte si, že to bude úspěch a všechno jde od ruky. Další den si připadáte jako největší troska a ptáte se sami sebe, co to sakra vůbec děláte a zda to všechno má smysl. Je to brutální,“ popisuje dnes jednatřicetiletý Zikmund.

Díky své profesní kariéře jakožto designér a manažer byl přitom zvyklý na kritiku a naučil se, jak si nepustit věci k tělu. „V podnikání ale vaše ego neustále dostává facky, je to velmi pokorná zkušenost,“ říká. Jako nejdůležitější při budování vlastního projektu pak Zikmund jmenuje neustálou víru ve vlastní vizi a potřebu mít sebevědomí – odosobnit se od zbytečně negativní kritiky, ale zároveň také nenechat se uchlácholit pozitivní zpětnou vazbou.

Od kreslení ve Photoshopu po rozjetou kariéru

S nadsázkou Zikmund říká, že k designu se dostal jako slepý k houslím, když mu otec koupil počítač a jeho známý mu na něj nainstaloval Photoshop. „Bylo to něco jako pokročilé Malování, tak jsem začal kreslit,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo asi třináct let. Postupně se učil, designoval také weby či brandové identity a první logo prodal, když mu bylo sedmnáct.

Poté šel studovat účetnictví a finance, ve druháku ale dostal nabídku na zaměstnání na plný úvazek. „Tehdy jsem si asi poprvé řekl, že bych se designem mohl reálně živit,“ vzpomíná. V roce 2015 se stal součástí týmu startupu Brand Embassy, který jeho zakladatelé o čtyři roky později prodali a díky zaměstnaneckým akciím (tzv. ESOP) na tom vydělal i samotný Zikmund. „Šlo o symbolickou částku, ale díky tomu mám zkušenost, že ESOP má smysl,“ pokračuje. V mezičase „jen silou vůle“ dokončil bakalářské studium a vydal se studovat design do Manchesteru.

V rámci školy se dostal i na stáž do mnichovského studia designérské firmy Frog, kde pracoval po boku expertů například na projektech pro Porsche. Ve firmě ale po dokončení studia nezůstal – ozval se mu totiž jeho známý Jakub Krčmář s tím, že rozbíhá startup Veracity Protocol. „Volal mi, že za dva týdny odjíždí do New Yorku, kde získali místo v prestižním akcelerátoru Techstars, a že by se jim hodilo mít s sebou někoho na produktový design,“ vzpomíná Zikmund, jenž tak za čtrnáct dnů už seděl v letadle mířícím do Spojených států, kde na vlastní kůži poznal americkou startupovou kulturu.

„Anglie, Německo, New York… Bylo to skvělé období, získal jsem hodně zkušeností i zahraničních kontaktů,“ popisuje teď Zikmund, jenž ve startupu zůstal přes dva roky. Když opět pocítil čas na změnu, zakotvil ve vývojářské společnosti Ataccama, která měla tehdy přes pět set zaměstnanců. Po roce dostal na starost vést menší tým asi pěti designérů, s postupným růstem firmy se ale zvětšoval i jeho záběr, až nakonec vedl třicítku zaměstnanců napříč designérskými obory.

Byl tak zodpovědný za nastavování procesů, nábor lidí i jejich vedení. Dokola přitom narážel na stejný problém, podobně jako i jiní manažeři: „Na takové pozici už práce zjednodušeně řečeno souvisí jen s komunikací – s lidmi nad vámi, na stejné úrovni a k vašim týmům.“ A při tom se hodně manažerů spoléhá na prezentace, které umožňují různými způsoby pracovat s pozorností.

„Zároveň je to ale démonický formát, protože se na něm dá snadno spálit,“ popisuje Zikmund a vyjmenovává časté neduhy: formátování textu, obecně jeho množství a fakt, že divák jej čte místo toho, aby poslouchal přednášejícího, což zase odvádí pozornost, případně rovnou nudí… Protože má Zikmund jako designér cit pro správnou formu, dodělával a učesával prezentace i pro další kolegy-manažery, jimž samotná tvorba slidů zabírala zbytečně moc času.

„Říkal jsem si, že dělám furt to samé… a přemýšlel nad tím, že musí existovat nějaký nástroj pro nedesignéry, kde bude možné dělat skvělé prezentace bez chyb, které by je pokazily,“ říká. Myšlenka se mu zalíbila natolik, až se rozhodl takový software navrhnout sám. Ve startupu Deq tak vyvíjel zjednodušeně řečeno lepší PowerPoint, který uživatelům nedovolil dělat špatné slidy a výrazně celý proces zrychlil.

„Udělat dobré slidy je de facto designérská práce, ale v 99 procentech případů to nedělají designéři. Běžný software je přitom vůbec neomezuje, takže je docela těžké nechybovat. Sám se kolikrát spálím,“ popisuje Zikmund, ke kterému se v Dequ jakožto spoluzakladatel přidal i kolega z Ataccamy Lukáš Kolek. Oba dali výpověď a od loňského srpna se nové štaci začali věnovat naplno.

Sám Zikmund přiznává, že odejít z velké, zaběhnuté firmy a pustit se do vlastního startupu nikdy není úplně racionální: „Je to absolutně iracionální rozhodnutí, s nadsázkou naprostá hloupost. Pravděpodobnost, že uspějete, je strašně nízká. Ale už jsme měli nápad a cítil jsem, že je správný čas.“

První střet s realitou

Podle Zikmunda šlapaly vývoj a práce na produktu dobře. Jako první větší střet s realitou označuje moment, kdy začali oslovovat venture kapitálové fondy s žádostí o investici. Po prvních setkáních a sbírání feedbacku své prezentace ladili, u většiny zdejších investorů ale prý narazili na nedostatečně ambiciózní nastavení. „Když jsme jim říkali naše globální plány, skoro jsem se až styděl, že máme takový pohled na věc. Bylo vidět, že přemýšlí jen ve středoevropském měřítku,“ popisuje Zikmund.

Fondům z jeho pohledu chyběl i takzvaný sense of urgency, tedy pocit naléhavosti, kdy je nutné, aby se věci hýbaly rychle. Deq první investory nakonec získal, od dvou andělů šlo o sto tisíc dolarů, v aktuálním přepočtu přibližně dva miliony korun.

„Na světové poměry velmi malá částka, ale nám umožnila projekt odlepit od země,“ říká Zikmund. Pro srovnání zmiňuje podobně zaměřený americký startup Chronicle HQ – ten v prvním investičním kole získal 7,5 milionu dolarů, tedy téměř 160 milionů korun. „Jenom pro srovnání, jak vypadá startup v USA a s čím jsme se měli poměřovat,“ doplňuje.

Na to byl ovšem připraven. Prvního půl roku od založení Dequ si se spoluzakladatelem nevypláceli vůbec nic, po uzavření investice pak jen minimální příjem, který prý Zikmundovi nestačil ani na pokrytí životních nákladů. „S tím jsme ale počítali. Jak říká Michael Seibel z Y Combinatoru, připravte si to tak, abyste alespoň rok mohli být chudí,“ vypráví.

Podle Zikmunda se v začátcích osvědčila sázka na práci s komunitou, kterou budovali zejména díky newsletteru. I když ještě v otázce produktu ani neměli moc co ukázat, pravidelně informovali o postupném vývoji a novinkách. Z prvních pár odběratelů, což byli zejména kamarádi, se počet organicky zvyšoval o kamarády kamarádů až na stovky lidí.

„Poznali jsme hodně nových lidí, k některým z nich bychom se jen tak nedostali. Šlo o zajímavé osobnosti, které nás uměly propojit zase s novým člověkem či dodávat relevantní feedback,“ říká Zikmund, kterému se zároveň osvědčilo i zkoušet oslovovat různé odborníky. Pochvaluje si, že obecně měli zájem a reagovali: „Zakladatelé, ředitelé i profesionálové daleko nad mou úrovní s námi rádi mluvili a pomáhali nám – byl to úžasný pocit, stačí se ozvat, být zdvořilý a jít k věci. Zázraky se pak dějí.“

Jako příklad uvádí amerického akademika Lawrence Lessiga, profesora na Harvard Law School a mimo jiné autora prezentační metody známé podle jeho vlastního jména Lessig Method, založené na úderných a rychlých slidech. Právě on se nakonec stal neoficiálním mentorem startupu. „Na Twitteru má přes 300 tisíc sledujících, ale když jsme mu napsali mail, že děláme nástroj založený na jeho metodě, odpověděl nám za patnáct minut,“ říká Zikmund.

Na další známou osobnost Zikmund narazil shodou okolností na LinkedInu pod vlastním videem, kde představoval svůj nový startup. Ze záplavy podporujících komentářů totiž jeden vybočoval: „S křížkem po funuse + strašná vertikála s nulovou obranyschopností v éře velkých jazykových modelů s mnoha neúspěšnými jednorožci, kteří nejsou schopni vykouzlit desetinásobnou hodnotu oproti Google Docs.“

Docházející ranvej

„Nemám tendenci se urážet, naopak mě to zaujalo,“ popisuje Zikmund s tím, že daného člověka oslovil. Šlo o českého designéra Robina Raszku, jenž se již před lety přestěhoval do Spojených států, kde mimo jiné vybudoval a za miliardy korun prodal startup na tvorbu digitálních avatarů Googlu. „Dával mi tvrdou školu, ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl dostat. Nastavoval zrcadlo k tomu, co se mi děje v Česku, a vysvětloval, jak věci fungují v Americe a co je to vlastně startup. Každá naše interakce byla potřebný návrat do reality,“ pochvaluje si Zikmund.

Na trhu mezi zákazníky ale Deq v průběhu měsíců nedokázal najít dostatečnou trakci, a byť díky malým nákladům „pálil“ minimum peněz, docházela mu takzvaná ranvej, tedy časové období, během kterého je projekt schopný se financovat. Dvojice nedokázala najít další investory, kteří by startup podpořili, k tomu se do fungování firmy stále častěji začaly přepisovat i neshody mezi zakladateli.

„Naše debaty byly vždy dospělé a konstruktivní. Někdy jsme se pohádali, po chvilce jsme se však dokázali opět bavit a posunout se dál, což bylo super. Časem jsme ale naráželi stále víc a v určitý důležitý moment už vůbec. Pak jsme se jen shodli, že se neshodneme,“ přiznává Zikmund. Nakonec se interně dohodli, že spolu už dál pokračovat nemohou. „A rozhodli jsme se firmu zavřít,“ doplňuje s odkazem na dění během letošního léta.

„Pak mi docela dost lidí říkalo, že i zavřít firmu chtělo kuráž, že to není easy, já to tak ale nevnímám,“ vypráví Zikmund a zdůrazňuje, že byť ukončil tuto svou firmu, startupům jako takovým obecně dál fandí. A připomíná častý český přístup, kdy se jakákoliv chyba považuje za něco špatného a hrozného.

„I my jsme se zadrhávali na tom, že děláme chyby. Pak jsem si uvědomil: No a co? Důležité je rychle je opravovat. O to víc, když o dělání obřích chyb mluví i velikáni jako Brian Chesky (zakladatel Airbnb – pozn. red.) nebo další, kterým jen spuštění bety produktu trvalo tři roky,“ popisuje Zikmund svůj mindset.

Podle něj by i jiným českým zakladatelům mohlo pomoci osvojit si něco z amerického přístupu k budování startupů. „Podnikání jako disciplínu mají nastavenou správně: být sebevědomí, rychlí, učit se ve stylu ‚teď to zkouším, nějak to dopadne‘. Důležitý je proces a zkusit to. Ne se neustále točit v otázkách, proč to nikdy nemůže nebo nebude fungovat – to ukáže až realita,“ dodává Zikmund.