Na nedávné mezinárodní klimatické konferenci ve Skotsku zazněla řada návrhů, jak dále postupovat v boji s nevyhnutelnými změnami klimatu. Nejvíc rezonovala otázka týkající se používání uhlí, kdy se klíčové země shodly na jeho postupném, byť pomalém, odklonu. Aktivně se řešilo i například odlesňování. To vše sledoval také Michal Marek, šéf Ústavu výzkumu globální změny (CzechGlobe).

V rozhovoru pro CzechCrunch zmiňuje, proč je například dohoda na zastavení oteplování na hranici jedno a půl stupně naprosto klíčová. A pokud by nebyla, mohly by přijít změny, které si neumíme ani představit. Dobrou zprávu je i to, jak se ke změně klimatu staví finanční sektor. „Bankovní domy si hrozbu globálního oteplení uvědomují,“ zmiňuje Michal Marek.

Někteří říkají, že klimatická konference v Glasgow je pokrok, jiní, že je to promarněná příležitost. Kde si stojíte vy?
Někde mezi. Připomíná mi to Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona. To znamená, že určitého progresu jsme dosáhli. Na druhou stranu jsme ho ale ani nemohli nedosáhnout, protože situace je vážná a týká se celého světa. Nelze ji tedy ignorovat. Pořád je ale vidět, jak se tomu některé státy vzpírají a zakopávají do pozic „Teď ještě ne!“ nebo „Mnohem pomaleji!“ – k ničemu průlomovému tedy nedošlo, takže šampaňské jsem nebouchl. 

Generální tajemník OSN uvedl, že schválené texty jsou kompromisem a odrážejí tak zájmy, podmínky, rozpory a stav politické vůle v dnešním světě. S tím tedy souhlasíte?
To můžu podepsat.

Co podle vás za zmínku stojí?
Pozitivně vidím to, jak intenzivně se k problému globální změny přihlásil finanční sektor. Bankovní domy vytváří určité aliance, ve kterých mají finanční zdroje na podporu nových a zelených technologií. Zavazují se zároveň k tomu, že už nebudou financovat programy, které souvisí s těžbou a využitím fosilních paliv. Finanční sektor deklaroval, že bude mít vůdčí roli v procesu dekarbonizace. Bankovní domy si tedy hrozbu globálního oteplení uvědomují. Ostatně mám s tím přímou zkušenost, protože jedna velká banka, která v tuzemsku působí, má krásně zpracovaný zelený program, včetně přednášek, propagačních materiálů a konkrétního zeleného financování.

Foto: AVČR

Michal Marek, ředitel výzkumné instituce CzechGlobe při AVČR

Co třeba některý z těch dílčích závazků?
Na stůl přišlo velké téma, a to odlesňování. To je velká věc, protože role lesů je nesmírně důležitá a ve zmírňování dopadů globální změny naprosto nezastupitelná. Zvlášť se k tomu vedle dílčí dohody zavázala Čína se Spojenými státy, což je pozitivní. 

A co dílčí dohoda o omezení metanu?
Jistě, metan se v Glasgow vypíchl. Doteď jsme si všímali především oxidu uhličitého, jehož role je absolutně neoddiskutovatelná. Z metanu ale začínáme mít trochu strach. Otepluje se Sibiř, taje věčně zmrzlá půda a z ní se metan masivně uvolňuje. Vzhledem k tomu, že je to velice agresivní skleníkový plyn, může se skleníkový efekt ještě mnohonásobně zvětšit. Úmluva o metanu má své racio a je dobře, že to v Glasgow padlo.

Nakousli jsme spolupráci mezi USA a Čínou. Ta se netýká jen odlesňování, jde o jakýsi závazek ve vztahu ke globální změně obecně. Co od toho můžeme očekávat?
Neumím na to odpovědět. I proto, že mám pořád na paměti, jak bývalý prezident USA klimatickou dohodu vypověděl a nic se nestalo. Politika je v tomto ohledu naprosto nepředvídatelná. Problémem globální změny, kterého se ovšem nikdy nezbavíme, je to, že to je pořád obrovské politikum.

A co historicky první příslib Indie, že chce být klimaticky neutrální v roce 2070?
Máte pravdu, něco takového zaznělo poprvé. Pamatuji si ale také, jak jsem se před pár lety účastnil klimatického summitu Indického subkontinentu. Byl jsem překvapený, jak jasně bylo dané, že Indie o globální změně přemýšlí. Ukazovali tam tehdy malé pece na solární pohon, na kterých vařili jídlo. Byla tam i sekce, která se věnovala vztahu přírody a náboženství.

Odjížděl jsem z Indie s tím, že to mají nějak nastavené. Indie je ale země, která se zvedá a do budoucna bude do hodně věcí mluvit, a končí to u ní stejně jako u ostatních klíčových hráčů. To znamená, že si uvědomuje problém, bude s tím něco dělat, ale bude si to dělat podle svého. Věřím ale, že ke změně nakonec stejně dojde, protože problém začíná být čím dál více zřejmý, což státy donutí něco dělat.

Když se podíváme na finální návrh, hodně se mluví třeba o tom, že v původním návrhu byla deklarace o úplném odklonu od uhlí, nyní je tam, že dojde k postupnému odklonu. Není to slovíčkaření?
Je to slovíčkaření, ve kterém se ale státy jistí, protože moc dobře vědí, že výroba (především pak energetiky) je na fosilních palivech závislá. Ten přechod je proto spíš pomalý. Odráží to určitou realitu světa, kdy někde vznikají větrné elektrárny, zatímco v Africe ani neví, že nějaká globální změna klimatu probíhá. Navíc není žádným tajemstvím, že mentalita současné generace je dluhová. To znamená, že si říkáme, že to ještě chvíli vydrží a pak se to nějak udělá.

Třeba já bych si ale důl nekoupila, protože už to není perspektivní investice. Je ale samotná zmínka o utlumení uhlí pokrok, který byl dříve nepředstavitelný?
Paříž byla místem, kde se naplno řeklo, že jsme to my lidé, kteří používají fosilní paliva a způsobujeme globální změny. S Glasgow je to podobně ve vztahu k uhlí. Ten problém je ale také velmi svázaný generačně. Starší generace si nedovede představit, že jí někdo sáhne na pohodlný způsob života. Naproti tomu stojí nastupující generace, která je environmentálně už úplně někde jinde.

Hlavní zpráva je, že dohoda z Glasgow potvrzuje cíl daný v roce 2015 v Paříži, a tedy, že je potřeba udržet teplotu na rozdílu jednoho a půl stupně. To je přeci dobrá zpráva, nebo ne?
To je důležitá zpráva a svým způsobem je naprosto klíčová, protože jestli to neudržíme a oteplování se zvrhne, budeme mít obrovský problém. Klimatický systém se úplně rozhodí a nikdo neví, co všechno to může přinášet. V Glasgow promítali spot představitele tichomořského ostrova, který už stojí po kolena ve vodě. Říká: „Vy jste nás opustili. Nezapomeňte na nás.“ To je jedna věc, změna ale spustí také problémy s vodou, dostupností potravin a s naším životním stylem.

Platí ale, že je ten cíl stále reálný?
Klimatické modely to pořád ještě připouští. Mluví zhruba o intervalu dvaceti let, během kterých bychom to měli zvládnout. Doufejme, že ano. Mějme také na paměti, že v Paříži se o elektromobilitě mluvilo a vypadalo to, že to je hudba budoucnosti. A podívejte se, jak si stojí elektromobilita dnes. Může se stát, že technologie, o kterých třeba nevíme, bude během pár let všude dostupná. Pořád ještě v ten technologický pokrok věřím.

Předpokládám, že to bude technologie směřovaná především k energetice?
Naše společnost energii velmi potřebuje, jsme po ní hladoví. Klíčovým bodem bude změnit výrobu energie z emisních technologií, které využívají fosilní paliva, na něco jiného. A to něco jiného říkám záměrně, protože jsem tady sice zmiňoval ty elektromobily jako obrovský pokrok, na druhou stranu i ty mají výfuk, jen někde jinde. Jejich výfukem je komín elektrárny.

Předpokládám, že největší zklamání je v tom, že závazky není možné nijak vymáhat. I o tom byla debata, proč se nakonec nepodařilo prosadit nějakou odpovědnost?
To je ten moment velkých konferencí. Na jedné straně je obrovská velkohubost, všichni se objímají. Na druhé straně ale na sebe státy koukají a říkají, ať to zaplatí ten druhý. Je to asi jako kdybychom spolu šli na večeři, hodovali a já na konec řekl, že zaplatit musíte vy. Jedna věc je říkat si, jak to chceme udělat, druhá, jak to opravdu uděláme.