Už skoro dvacet let čeká Dušan Barnáš na splnění svého snu, ani po takové době ale neztrácí optimismus a nadšení. Hned po našem seznámení začne vášnivě vyprávět o svém areálu bývalé textilky v Žacléři v podhůří Krkonoš, který proměňuje ve čtyřhvězdičkový resort. A teď má konečně v zádech i silného partnera.

Dnes sedmapadesátiletý Barnáš pochází ze Slovenska, jeho rodina bydlela pod Tatrami. „I proto se mi tady tak líbí,“ říká, zatímco hledí na zasněžený vrcholek Sněžky. A doplňuje, že zdejší hory jsou sice menší než jejich slovenské sestry, ovšem to jim nic neubírá na kráse.

Do Prahy se Barnáš dostal poprvé ve svých 12 letech, kdy se účastnil spartakiády. „Už tehdy jsem věděl, že bude můj život spjatý právě s tímto městem,“ tvrdí. Definitivně se do Česka přestěhoval v osmnácti, vystudoval ČVUT a po revoluci zkusil štěstí v byznysu s komoditami pro dřevařský, potravinářský a agrární průmysl.

„Obchodoval jsem ve velkých vlakových objemech z Východu a vydělal tím první větší peníze. Jednou mi v kanceláři seděl i tehdy ještě mladší Andrej Babiš, k dohodě mezi námi ovšem nedošlo,“ vzpomíná s úsměvem i úlevou. Tento byznys byl ale prý od začátku jen dočasnou účelovou zastávkou – v hlavě měl totiž nápad na výrobu designového nábytku, na který potřeboval vydělat kapitál.

Začal proto shánět vhodnou výrobní halu. Prošel desítky nemovitostí, ale žádná neodpovídala jeho představám. „Všechno to byly jen takové plechové, socialistické, ošklivé boudy. Neodpovídalo to mé představě o prostoru pro výrobu spjatou s designem.“ A pak jej oslovila jedna realitní kancelář ze Semil s tím, že má něco, co by jej mohlo zaujmout.

„Makléři mě naložili do auta a vezli snad hodinu a půl do lesů a hor. Říkal jsem si, kam mě to proboha vezou. Chápejte, byly to divoké devadesátky, celou cestu jsem byl ve střehu. Když jsme se sem konečně dokodrcali, byl jsem zpocený a v duchu se loučil se životem,“ líčí Barnáš.

Auto nakonec zastavilo v Žacléři, kousek od polských hranic, u bývalé textilky z roku 1842, v níž byl za nacistické okupace zřízen židovský tábor nucených prací. Po druhé světové válce zdejší výroba lněných přízí pokračovala, a to až do roku 1990. Od té doby byl areál prázdný a bez využití.

Barnáše místo uhranulo. Chvíli bojoval s myšlenkou, že je to tady přece jen trochu daleko od Prahy, navíc je areál příliš rozlehlý. Přesto se po několika dalších návštěvách fabriky rozhodl, že ji za požadovanou cenu 36 milionů korun od Texlenu koupí. „Je tady železnice i vlečka, nějaké lidi najdu… Využiju prozatím jednu halu, to ostatní počká na svůj čas,“ říkal si. Miliardář ale nebyl, tak si zčásti musel vzít klasický úvěr.

Měl ale smůlu na výběr banky, která zkrachovala, a navíc i tehdejší obchodní partnery. Nápad na výrobu designového nábytku tedy pohřbil a začal pracovat jako krizový manažer pro malé a střední firmy do 300 zaměstnanců. Svou starou textilku však nikdy neprodal ani nepronajal. „Kdybych zjistil, že tady nájemci provedli nějaké zateplení, přetřeli fasádu z růžové třeba na zelenou, někde vybourali otvor pro kamiony nebo zalili původní podlahy betonovou stěrkou, tak bych to asi nedal.“

Dnes už Barnáš otevřeně říká, že možná šlo o nerozumnou sázku na jednu kartu a klasickou mladickou nerozvážnost. „Diverzifikace investic je standard – to v mém případě neplatí. Bylo to hodně rizikové, mám v této fabrice všechny peníze, celou dobu v ní navíc jen ležely a nevydělávaly. Na druhou stranu dnes už s jistotou vím, že se risk vyplatil a že to stálo za to.“

Když se mu před osmnácti lety narodil syn, rozhodl se Barnáš skončit s prací pro jiné a vybudovat něco vlastního. Jeho pohled zákonitě padl na textilku, která mu zatím nevydělala ani haléř. Co kdyby se proměnila v unikátní hotel, který dokáže ctít svou minulost? Byla to ale, jak sám říká, dlouhá cesta pokusů a omylů – ostatně stále není hotovo. Barnáš si nejprve nechal udělat studii proveditelnosti, aby si svůj koncept ověřil. „A ukázalo se, že to bude jediný horský resort industriálního designu v Evropě,“ tvrdí. Začal tedy shánět architekty a zdroje financování.

Jenže sám není developer a neměl tak potřebné zkušenosti. V průběhu let se u něj vystřídala čtyři architektonická studia a přišel do styku i s podvodníky, nad nimiž visela insolvence. Navíc v roce 2008 naplno udeřila světová finanční krize a cestovní ruch se prudce propadl.

„Užil jsem si své. Všichni mi říkali, abych to tady už konečně prodal, že z toho nikdy nic nebude a že mi snad přeskočilo, když do toho neustále jen investuji a nenechám tu fabriku vydělávat. Hůl nade mnou zlomila i vlastní žena, takže lze říct, že mi tahle fabrika rozbila manželství,“ říká s hořkým úsměvem. Jeho syn o něm ovšem nikdy nepochyboval – v dětství sem jezdil stanovat, teď tátovi pomáhá s počítačem a komunikací s různými agenturami.

Zlom prý nastal, když si Barnáš uvědomil, že by si měl možná všechno řídit sám. Architektům, se kterými původně spolupracoval, nechával volnou ruku, ale jejich návrhy mu nevyhovovaly. „Třeba jsem nepochopil, proč bych měl stavět garáže na místě, které skýtá nejhezčí výhled na hory,“ popisuje. Brzy se rozhodl, že všechny budovy bývalé textilky zůstanou zachovány, a to jen s nejnutnějšími minimálními zásahy. Například udělá nové drenáže, na jednom místě se zvedne střecha, vyroste rovněž skleněná recepce… Fasády ale zůstanou.

„Ale jinak se tu fabriku vůbec nesnažíme předělat k obrazu svému – to vyžaduje příliš peněz a obrovské ego majitele. Dlažba zůstane, obklady také. Ty budovy tu stojí 200 let, dalších 200 let ještě vydrží,“ míní. V tomto plánu mu vyšlo vstříc velké kyjevské architektonické studio Balbek Bureau, se kterým už teď ladí poslední detaily.

Aby taky ne, když má být všechno hotovo už během příštího roku. Stojí na tom dohoda s jedním z největších českých hotelových řetězců Orea, který manažersky zajišťuje řízení celého hotelového areálu v Žacléři. „Až bude hotovo, budu stále vlastníkem resortu, Orea mi ale dodá generálního ředitele, který to tady bude vést,“ vysvětluje podnikatel s delšími stříbrnými vlasy, který je rád, že nyní už je jeho sen konečně v realizaci.

Sám Barnáš řídící funkci nechce – jak opětovně připomíná, je mu 57 let a nehodlá se znovu vrhat do tak velkého dobrodružství. Stačí mu, že Orea nenese hlavní finanční riziko, poskytuje ale své know-how a branding. Navíc když nastane nějaký problém, například výpadek zaměstnanců, řetězec je může do Žacléře „vypůjčit“ ze svých ostatních hotelů. Na oplátku má podíl z výnosů podle předem daného klíče.

A nejde jen o výnosy z ubytování – Barnáš v současnosti prodává i apartmány s dlouholetou nájemní smlouvou, aktuálně za zaváděcí cenu 4,5 milionu korun. Klientů má desítky, oslovil je prý garantovaný výnos z apartmánu, doživotní záruka na kvalitu stavby a třítýdenní pobyt zdarma ve čtyřhvězdičkovém resortu. Zisk, který prodej apartmánů vyprodukuje, se celý reinvestuje do historických budov areálu, což v konečném důsledku zvýší hodnotu celého projektu. Tu teď Barnáš odhaduje na 250 až 500 milionů korun.

Interiéry fabriky zatím vypadají stejně jako před lety, původem slovenský byznysmen ale ujišťuje, že se všechno stihne. „Příští rok otevřeme, ať už si kdokoliv myslí, co chce,“ hlásí. Celý koncept je totiž spíš adaptací bývalé továrny na hotelový resort, nikoliv přestavbou.

„Na každou budovu dáváme sendvičové panely opláštěné hliníkem, které se namontují během hodin nebo jednotek dnů. Vyrábějí se externě, stejně jako skleněné konstrukce a apartmány. Ty se pak jen připevní na připravené zemní vruty a za dva týdny je hotovo. Nejvíc práce dají drenáže, ale i to stihneme,“ věří.

Na stavbě teď vypomáhá kolem třiceti lidí, nárazově i víc, třeba když bylo potřeba zlikvidovat náletové dřeviny a některé stromy. Mistr tu není – vše organizuje přímo Barnáš. „Jsem nejužším hrdlem celého projektu. Jeden architekt mi říkal, že tahle zakázka není pro žádnou běžnou stavební firmu. Prý potřebuji nějakého ‚starého machra‘, co zvládne všechna řemesla.“

Sám se ale zasměje a spiklenecky mrkne: „Takového jsem nenašel. Tím starým machrem jsem tak teď já!“ Otec ho prý naučil všem řemeslům. „Umím svařovat, zpracovávat dřevo i kov, pracovat s cihlou i elektřinou, prostě všechno možné. Díky tomu se alespoň dobře orientuji v činnostech ostatních,“ dodává.

Na místě tak pomalu vzniká areál, kde bude 150 pokojů, 21 industriálních loftů, tři konferenční prostory, restaurace, bistro s barem, kavárna s pekárnou, venkovní amfiteátr s letním kinem, venkovní gril, indoor golf, dětské hřiště, bazén, spa, wellness, venkovní vyhřívané relaxační nádrže i přírodní biotop. „Lekníny, ryby nebo divoké kachny už tady máme, občas sem přijdou na návštěvu srnky,“ ukazuje Barnáš na jedno z jezírek v areálu. Kolem poskakují žáby, je zrovna období páření.

Toho, že by o jeho resort nakonec nebyl zájem, se prý nebojí. „Očekávám české i zahraniční hosty, ostatně Poláků a Němců je tady dost. Jsme čtyři kilometry od sjezdu z dálnice, což je výhodná poloha. Lokalita je navíc úchvatná,“ pokyvuje a znovu ukazuje k vrcholkům Krkonoš.

Podobně sebevědomě mluví i Gorjan Lazarov, šéf Orea Hotels & Resorts. „Do projektu Factoryard1842 jsem se opravdu zamiloval. A jsem přesvědčen, že stejné pocity se mnou bude sdílet každý, kdo se rozhodne v něm chvilku pobýt. Už teď se nemůžu dočkat, až resort v Žacléři otevřeme. Věříme, že se stane nejen oblíbeným místem pro odpočinek a relaxaci, ale také dobrým zaměstnavatelem,“ uvedl.

Město Žacléř s přestavbou textilky, která má přilákat velké množství turistů, problém nemá. Podle starosty Aleše Vaníčka si na práce nestěžují ani místní. „Jsme jedině rádi, že konečně dojde k revitalizaci té staré továrny. Původně jsme k tomu byli skeptičtí, teď ale cítíme naději vzhledem k tomu, že do hry vstoupila Orea,“ řekl pro CzechCrunch.

„Dnes můžu zodpovědně říct, že každý můj omyl nebo náraz do zdi byl nakonec důležitý, protože každý z nich mě něčemu naučil a někam posouval,“ uzavírá Barnáš. Své textilce přezdívá „stará dáma“, i kvůli její růžové fasádě. „A teď jí vracím její šarm a eleganci.“